Z údolí se do vesnice Svatý Jiří blíží 20. století...

Letnice jsou svébytný literární tvar. Něco mezi vysokou a mainstreamovou literaturou. Lehce magický realismus, lehce love story. Ironizovaná česká idyla i trocha dobrodružného románu. Prostě divoké vyprávění. A skutečných letnic se nakonec v dost komické podobě dočkáme také. Co ale sestoupí na koho, to se teprve dočtete.

Miroslav Hlaučo (1967) vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním, pracuje už řadu let v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií. Letnice jsou jeho prvotinou.

Ukázka:

Květná neděle 12. dubna 1903 (Počátek)

Znamení

„Něco se děje,“ zapsal si onoho nedělního dne do svého tlustého deníku Metoděj Třiačtyřicátý, když si před nedělním obědem sedal ke starému dubovému stolu s douškem červeného vína, které možná bylo trpčí, než bývají tam daleko ve světě líných řek a širokých rovin, protože bobule hroznů zde, v horském údolí, málokdy přesáhly velikost trnek a první mrazy je obvykle zasáhly dříve, než stačily úplně dozrát. Bude to jistě vůle Boží, pomyslel si o vínu i o podivných znameních, která si zaznamenával na samostatný list hezky vedle sebe v naději, že mu z nich jednou vyplyne nějaký zjevný smysl.

Dnešním znamením byly zmáčené válenky Anežky od Kříže, kterých si povšiml, když jí při mši vkládal do úst hostii. Šedý filc byl nasáklý vodou téměř až po kotníky tak, že se na něm tvořily tmavé mapy. Věděl, že stařena si zkracuje cestu do kostela přes obecní rybník, dělávala to tak každičkou neděli, neboť v sobotu si ráda zavdala kořalky pálené ze švestek a ráno se jí pak nechtělo vstávat. Cítil to z jejího dechu, když jí dával rozhřešení, ale v této obci uměly po hladině chodit bez nejmenší úhony i malé děti, a to i ve dnech, kdy bývala rozbouřená poryvy severního větru, natož dnes, kdy se na stromech nehnul ani lísteček. Dospělému člověku se jen málokdy stalo, že po něm zůstaly na klidné hladině jemně se pohupující kruhy, a muži vracející se přes rybníček z hospody mívali zajisté mnohem více popito než stará Anežka, která kořalkou jednou týdně vyháněla z kostí zimu a ze světnice zlé sny, jež se jí tu a tam zdály.

Zadíval se z okna své pracovny na měděnou střelku s vrtulkou, která nehybně otálela na střeše místní radnice. Byla přece neděle a v neděli tady vítr nikdy nefouká. Proto ji místní nazývají dnem nehybnosti. Ať již bylo v týdnu jakkoli, v neděli pokaždé utichly vichry, vánky i deště. Pokud voda potřebovala sestoupit z nebe na zemi, rozptýlila se na drobounké kapičky, jež téměř nehybně stály ve vzduchu, pomalu a trpělivě čekajíce na vhodný okamžik, který jim umožní nenápadně ulpět na věcech a tvorech rušících klid svatého dne. Tenkrát se zde takové vodě neříkávalo mlha, protože v oněch dobách nebylo smyslem tohoto jevu věci zamlžovat a znejasňovat, nýbrž zjemňovat a oblékat je do závojů, v nichž se směly ve věcech hledat i jiné významy a smysly, než jakými byly ty jejich zjevné za dnů slunečných a jasných.

V ten den, kdy všechno začalo, nebylo na nebi ani mráčku a ráno vstoupilo do městečka, jež nese jméno svatého Jiří, klidně, pomalu a bez mlh. Dopolední ticho narušily jenom kostelní zvony, doprovázející místní farníky na jejich cestě ze mše, které v blízkosti kostela zněly tiše, a daleko v polích se zdálo, že jsou až příliš hlasité. Pro místní to byla nepodstatná samozřejmost a nepřemýšleli nad fyzikální podstatou tohoto nezvyklého jevu, neboť netušili, že je nezvyklý, dokonce se jim zdál logický, vždyť v obci, která nebyla tak velká, aby z kteréhokoli jejího domu nebylo možné dohlédnout na vysokou bílou kostelní věž s velikými hodinami, nebylo zas tak důležité slyšet hlasité zvonění, zatímco v polích a lesích zvuk oznamující poledne či klekání každému přišel vhod.

Až mnohem později Odysseus Pastýř, který si ve svém obřím kufru přivezl kromě jiných užitečných věcí i učebnici newtonovské fyziky, sepsanou slovutným panem Alexandrem de Fauvertem již v roce 1853, dovedl místní k odlišení toho, co je nezvyklé, od toho, co je naprosto běžné. V té době už ale zvony nebude slyšet vůbec, neboť čas si jejich hlasy bude šetřit na dny, kdy bude potřebné, aby jejich zvuk zněl nepřetržitě, protože ničím jiným nebude možné přehlušit lomoz otevírání dveří nového století… ale nepředbíhejme, to všechno se má stát až za dlouho.

Odysseus Pastýř i jeho dřevěný kufr byl toho nedělního rána ještě daleko. Hodně daleko. Byť vlak, který ho zrovna vezl z onoho daleka, neúprosně ukrajoval míli za mílí ze své cesty. Jako každou neděli, tak i tenkrát se v městečku zastavila smečka vlků. V době nedělní mše obec patřila jim. Povídalo se, že hlídají místní stavení, dokud jsou jejich obyvatelé v kostele, ale nejspíše si jen kontrolovali své teritorium. Smečka jako vždy přitáhla kolem půl osmé, když už slunce bylo nad obzorem, aby celá vesnice viděla, že je vše v pořádku, že dokud budou poslouchat slovo Páně, bude Pán vlčím prostřednictvím bdít nad jejich domy a dvory s nezamčenými dveřmi a bránami. Chovali se tak, jak se vlci chovají po ránu, když tráví zbytky své noční oběti. Líně leželi na náměstí u sochy svatého Josefa, patrona všech, kteří se vydávají do vzdáleného světa líných řek, širokých rovin a úrodnějších polí. Ve stínu tří starých lip pokorně čekali, než jim zase trochu vytráví, zívajíce otevírali své tlamy a užívali si klidu jarního dne.

Byli tam i ve chvíli, kdy se na náměstí z okna své pracovny podíval Metoděj Třiačtyřicátý. Zrovna kolem nich procházeli vesničané vracející se z chrámu Páně. Nikdo si smečky moc nevšímal. Muži pouze ledabyle nadzvedli klobouky, procházejíce kolem statných vlčic, a ženy se na znak úcty pouze zhouply v kolenou po vzoru pukrlat, která jim nedávno ukázala Angela, dcera notáře a matrikáře Olszányiho, jež strávila své mládí ve městě světa rovin a naučila se novým moresům, bez nichž se současná žena nemůže stát dámou. Jen Kornel Rychtář se hluboce, ceremoniálně uklonil vůdci smečky, byla to jeho povinnost, jako zvolený starosta byl přece oficiálním zástupcem obce lidí. Statný černý samec, nejsilnější bojovník smečky, se postavil na všechny čtyři, očichal jeho holínky a otřel se svým dlouhým krkem o jeho stehno. Vše bylo v pořádku…

Lidé v zimních kabátcích, pod kterými už v přicházejícím jaru začínalo být teplo, pomalu došli do svých domovů. Na plotny postavili hrnce s vodou na polévku a pekáče se skopovým a jeden vychutnávaje tabák, druhý vůni rašících pupenů, třetí poklidné ticho, nechali neděli pomalu plynout k jejímu poledni. Tři staré lípy tiše a trpělivě vrhaly svůj ještě dlouhý jarní stín na zrovna rozmrzlou zem a děti, které neměly co na práci, společně s vlčaty dováděly a obtěžovaly staré vlčice, tvářící se, že netouží po ničem jiném než po chvilce klidu, a přesto neukryly před světem onu tichou radost, lásku a hrdost, jež do nich vstupovala při pohledu na vesele skotačící mláďata – vlčí i lidská. Dokonce i staří lovci, kterým v koutcích tlam nikdy neoschla krev skolených laní, se v den nehybnosti nechávali tahat za uši a za ocasy, aniž by dávali najevo svou přirozenou autoritu, byť jen mírným vrčením nebo vyceněním zubů...

Bible, jež zná obraz lvů a beránků pokojně žijících vedle sebe, každý týden nacházela své naplnění na návsi tohoto městečka usazeného mezi vysokými horami, na jednom z mnoha konců světa. Všem nově příchozím trvalo hodně dlouho, než si na tuto skutečnost zvykli, a okolní svět se o ní nikdy nedověděl, neboť tato realita byla pro vzdálený vesmír rovin natolik nepředstavitelná a nepochopitelná, že by jí stejně nikdo nevěřil, a tak si ji těch pár zasvěcenců, kterým osud dopřál zabloudit na toto Bohem nezapomenuté, nebo možná dokonce Bohem pořád ještě obývané místo, raději nechalo pro sebe. I kněz Metoděj Třiačtyřicátý si na místní stav věcí zvykal velmi dlouho, celé týdny se lekal vlků, větrů a přízraků, dodnes si pamatuje, jak v noci nemohl strachy usnout, než konečně pochopil, že tento kus země je prostě výtvorem Božím, stejně jako třeba velryba nebo ptakopysk, a že v něm Bůh prostě dokazuje svou velikost a nevypočitatelnost. Fakt, že z pohledu lidí světa širých rovin se tu, ve Svatém Jiří, dějí zázraky téměř denně a že je koná téměř kdokoliv, včetně lidí, kteří nevědí, co činí, či lidí hříšných, nadřízeným představitelům Svaté stolice raději nehlásil. Jednak aby je nepopudil, jednak aby ho neexkomunikovali jako duševně nesvéprávného blázna, kterému nesmí být přiznán ani důchod, ani příspěvek na stravu a ošacení, jež vysloužilým kněžím právem patří.

V šupleti starého dubového stolu, na němž psal své deníky a svá nestandardní kázání, měl sice uzamčených několik zežloutlých archů ručního papíru, do kterých před lety, krátce po svém nástupu na zdejší farnost, vepsal všechny podivuhodnosti, jimiž zdejší kout země oplýval, ale naštěstí je prozřetelně nikdy nikomu neodeslal. Nikdo si tedy nemusel lámat hlavu nad tím, proč Jiří Šeptář, dřevorubec, nepoužívá ke kácení stromů sekyru, nýbrž chodě po lese, přikládá uši na kmeny smrků a dubů, a když uslyší, že doba stromu vymezená se dovršila, zašeptá „Padni, je tvůj čas!“ a strom padne k zemi tak, že váha jeho padajícího kmene vyrve ze země i jeho kořeny. Nikdo se nemusel zabývat ani případem Marie s prsty měkkými jako mech, která dotekem rukou snímala z lidí nemoci a vždy večer si dlouze myla prokřehlé ruce v ledovém potoce, po němž všechno zlo a bolest odplouvaly dolů do světa širých rovin a líných řek. Nikdo netušil o existenci Vincence Lamače, jenž v místním kamenolomu lámal skály hrou na starou železnou píšťalu, ani Ondřeje Půllána, který pouhou modlitbou zvedal obilí umlácené kroupami ze země a na jaře pozdržel rašení poupat jabloní a třešní, aby nevykvetly dříve, než odeznějí poslední mrazy...

Nebýt toho, že čas dozrál i nad tímto městečkem, neboť nové století, které se plíživými kroky neúprosně blížilo, mělo být silnější, chytřejší a krásnější než všechny éry před ním, nebyl by se nikdo dověděl ani o zmrtvýchvstání Odyssea Pastýře, jeho velké lásce ke krásné Julii ze země širokých rovin a o jeho ještě větším poslání, které ze světa starých časů nadobro učinilo pouze svět starých legend. Na začátku konce oněch dob se kněz Metoděj Třiačtyřicátý po mši díval z okna své fary na smečku vlků a skupinku dovádějících dětí na návsi a jako každý týden i dnes měl pocit, že k němu promlouvá Bůh, který nepotřebuje být ukřižován, aby ujistil lidi o existenci věčnosti. Odbilo poledne. Hospodyně se podívaly do hrnců na plotně a pomyslely si, že zavolají své ratolesti a manžely k obědu. V tu samou chvíli černý vůdce smečky zvedl hlavu a vztyčil uši i ocas. Všechna mláďata, vlčí i lidská, ztichla a celá skupinka vlků téměř neslyšně opustila náves, neboť kdesi v dáli zrovna začalo srdce jedné laně odpočítávat své poslední údery, vytlačujíc jasně rudou krev do svých údů a vnitřností, aby byly horké a šťavnaté, až se do nich zakousnou tesáky pánů těchto hor. Všechny děti se rozešly domů, ke svým matkám a talířům, obědním modlitbám a voňavým pečením, do nichž se zakousnou se stejným vděkem a chutí jako jejich vlčí protějšky. „Dobře činíš, Bože, že tento den necháváš klidným a plným míru,“ pokřižoval se před obědem Metoděj Třiačtyřicátý a ulomil si kus ještě teplého chleba, který mu na faru jako každý týden přinesl Aurel, syn Izidora Pekaře. Ani on však netušil, jaké jsou úradky Boží, a nevěděl, že než tento den skončí, vstoupí do městečka v okovaných holínkách a flaušovém zeleném plášti posel nových časů s kufrem plným zázraků, o nichž ani samotný Bůh neměl tušení.