Proč je kolem Izraele tolik lží?

Tuto knihu věnuji Rogeru Watersovi, Noamu Chomskému, Normanu Finkelsteinovi, Naomi Kleinové, Judith Butlerové, Johnu Mearsheimerovi a mnoha dalším vzdělancům a studentům, novinářům a aktivistům z Jewish Voice for Peace a dalších nevládních organizací, kteří úmyslně, či neúmyslně šíří lži o Izraeli. Svou knihu jsem napsal i pro ně a doufám, že si ji přečtou s otevřenou myslí.

Ben-Dror Jemini (1954) izraelský novinář. Pracoval pro deník Maariv a na jaře 2014 začal psát pro deník Yedioth Ahronoth.

Ukázka:

Mezinárodní právo uznává právo na sebeurčení. Téměř všechny země světa jsou národními státy. Přesto paradoxně existuje jedna země, proti níž se vede mezinárodní kampaň upírající většině jejích obyvatel právo na sebeurčení. Po mé přednášce na Bostonské univerzitě během následující debaty tvrdil jeden student, jmenoval se Michael, že Izrael není demokratický stát, protože se tam Arab nemůže stát premiérem. Dodal, že se jedná o diskriminaci a rasismus. Odpověděl jsem, že Jugoslávie se také rozpadla na samostatné státy a ve Slovinsku se nestane premiérem Chorvat a v Chorvatsku Slovinec, přestože v obou státech žijí dotyčné menšiny. Podobně vypadá situace ve většině zemí světa. Jsou proto méně demokratické? Panuje tam proto rasismus? Je právo na sebeurčení, které je znovu a znovu potvrzováno mezinárodním právem, projevem rasismu?

V palestinském státě, až (a jestli) si ho Palestinci vedle izraelského státu založí, nebude premiérem Žid. Mělo by se kvůli tomu popírat právo na existenci palestinského státu? Obvinění, které vznesl Michael, výstižně charakterizuje jeden z největších úspěchů mašinérie lží: Státu Izrael je odepřeno existovat jako židovský a demokratický stát. Dříve jste našli takové tvrzení na samém okraji názorového spektra. Dnes už je často nacházíme ve významných a vlivných novinách a časopisech. Židovský a demokratický stát neznamená, že celý státní aparát je v rukou Židů. Arabové mají svůj hlas. Volí do Knesetu a aktivně se účastní na práci zákonodárné moci. V celé justici máme arabské soudce (na soudech prvního stupně, na odvolacích soudech, na muslimských náboženských soudech a na Nejvyšším soudu). Muslimové a Drúzové zastávají ministerské funkce. V současnosti máme sedmnáct arabských a drúzských poslanců Knesetu, pět z nich je z „židovských“ stran a tři z koaličních stran. To je částečně zapříčiněno „nepsanou zásadou“, že vláda musí dostat důvěru většinou židovských hlasů v Knesetu (buď od židovské koalice, nebo od židovských opozičních stran). Je to dáno i rozhodnutím „nesionistických“ arabských stran setrvávat v opozici.

* * *

Pojetí židovského a demokratického státu lze pochopit pouze pomocí historické perspektivy: sionismus je národní hnutí židovského národa. Osvobozenecké hnutí. Není třeba se rozhodovat mezi sionismem a humanismem, protože sionismus je humanistický. V nekonečném sporu o Stát Izrael jako židovský a demokratický stát se jeho oponenti zaměřují především na postavení izraelských Arabů a dalších menšin a snaží se Izrael prezentovat jako stát, který se „těm druhým“ a cizincům žijícím na jeho území odcizuje. Přitom se ale zapomíná na jednu podstatnou věc: že „ten druhý“ je Žid.

Myšlenka sionismu se šířila právě proto, že ať žili Židé kdekoli, vždy tam byli oni „ti druzí“. Sionismus s tím měl skoncovat. Skoncovat s pogromy. Skoncovat se životem v roli bezmocné menšiny. Skoncovat se životem v područí. Myšlenka sionismu s sebou nesla příslib, že Židé se budou sami rozhodovat o svém osudu ve svém vlastním státě a zároveň poskytnou veškerá občanská práva křesťanům a cizincům na území židovského státu – to je velice židovské i demokratické přikázání.

Upírat Židům právo na suverénní stát je čirý rasismus. Je to nový, navenek „osvícený“ rasismus, který chce ve jménu kosmopolitismu vnutit Židům zpět postavení „těch druhých“ – a to vše ve jménu „záchrany lidských životů“ – jak jinak? Právo Židů na toto právo není o nic menší než právo ostatních národů na totéž. Právě tak, jako mají Palestinci právo na stát se solidní a stabilní národní většinou, tak mají toto právo Židé v Izraeli. Po staletí byli Židé napadáni za to, že jsou menšina. Teď jsou napadáni za to, že jsou většina. Společný jmenovatel je nasnadě: v obou případech jsou Židé považováni za „ty druhé“ – za ty, kdo se ode všech ostatních liší. V minulosti bylo popíráno právo Židů žít jako menšina vedle „oprávněné“ většiny. Teď se uplatňuje opačný argument, kdy ve jménu demokracie se upírá výlučně Židům právo na sebeurčení. Během realizace myšlenky sionismu byly napáchány křivdy a křivdy se během dlouhého konfliktu Židů a Arabů páchají i nadále. To však nijak neoslabuje humanistický náboj sionismu ani mu to neubírá na legitimitě. Na světě asi neexistuje země, včetně těch nejosvícenějších a nejhumanističtějších, která by neměla nějaké kostlivce ve skříni. Nikdo po těchto zemích nechce, aby se kvůli těmto nedostatkům zřekly své existence. Izrael má právo na stejné zacházení.

...................

překlad Simona Sternová