Naučíme se poslouchat, co vyprávějí zvířata?

Vzhledem k tomu, že všechno, co existuje, je na sobě vzájemně závislé, se příběhy všech živých bytostí prolínají, protínají, přepisují jeden přes druhý. Bakterie své plány vpisují do těl svých hostitelů, ptáci do semínek plodů, která přenášejí jinam, aby jim umožnila další setkání, samci včel nosí příběhy květin, z nichž sbírají pyl, a samotné květiny v sobě formou vtělených příběhů (vůně, barva, tvar) nosí plány včel.
Všichni druhým a také na druhé vykládají minulost, přítomnost a budoucnost. Každý příběh představuje nějaký návrh, sázku na budoucnost, návnadu pro existenci, případně pro metamorfózu. Totéž platí i pro příběhy lišejníků, které nesou příběh o plánu vodních řas, a pro vodní řasy, které nesou příběh lišejníku a dále ho interpretují či upravují tak, aby ho donutily vymýšlet další příběhy. Spolu s Batidou tak můžeme o každé bytosti tvrdit, že je utkaná z příběhů o společné koevoluci, které se promítají do mnohodruhové narativní struktury budoucí koevoluce. Neutuchající tvůrčí pud.

Z doslovu k českému vydání:

V roce 2013 se na kolokviu „Spekulativní gesta“ v severofrancouzském Cerisy sešly filozofky Donna Haraway a Vinciane Despret na workshopu kreativního psaní, který pořádala Isabelle Stengers. Právě tam se začala utvářet intelektuální živná půda toho, co později dostalo název „kompostová společenství“: z této půdy vznikla spekulativní fabulace „Příběhy Camille: děti kompostu“, která uzavírá knihu Donny Haraway Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene (2016)1 , a o několik let později „Autobiografie chobotnice“, kterou Vinciane Despret intertextuálně propojila se světem Camille, monarchů stěhovavých a jejich vzájemného sympoietického vztahu.

V anticipačních příbězích autorka opouští rozlišování mezi literaturou faktu a beletrií, mezi současným vědeckým výzkumem a spekulativní fabulací, která předjímá budoucnost vědeckého poznání a budoucí možné podoby citlivosti zejména vůči mimolidským bytostem a vůči jinakosti. Navazuje tím nejen na krátký text Ursuly K. Le Guin „Autorka akátových semen a další úryvky z Časopisu Asociace terolingvistiky“ (1974), ale také na Pojednání o vampýrovce hlubinné, včetně zprávy Vědeckého institutu pro paranaturalistický výzkum, v němž se rovněž setkáváme s hlavonožci, kterých je mimochodem v současnosti (lidem) známo asi 300 druhů a další čtyři byly objeveny v lednu 2024 v hlubinách oceánu nedaleko Kostariky. Oproti tomu člověk jako biologický druh zůstal v rodu Homo zcela vyčerpaný a opuštěný.

Co mají zmíněné autorky a autoři společného? Jsou to – s relativní výjimkou Ursuly K. Le Guin – filozofky, v beletrii se ocitly takříkajíc jen jedním chapadlem. K povídkám a příběhům se, vedle dalších uměleckých projevů, staví jako k jedné z mnoha příležitostí, pro rozvíjení filozofického diskurzu o tom, jak se vzdálit antropocentrismu. Jak opustit jednou provždy fatálně pomýlený excepcionalismus zvířat ze sebepojmenovaného druhu Homo sapiens – nechtěná ironie? V případě Autobiografie chobotnice nejde jen o literaturu neantropomorfizující, post-antropocentrickou, v níž se člověk konečně znovu stává zvířetem, ale svým způsobem také post-neurotypickou a post- -antropocénní: naznačuje prvky možného překonání současné multidimenzionální katastrofy. Na druhém konci spektra budoucností stojí to, co filozof Lukáš Likavčan příznačně nazval Země-bez-nás.