Kořeněno životem

Předmluva Maroše Kramára

Pozor, otevíráte zvláštní knihu. Strhující, lyrickou, vtipnou i smutnou zároveň. Plnou příběhů a překvapení. Je pro všechny, kdo mají rádi život. Je to dílo spisovatele. A právě s tím je potřeba počítat. Když mi před časem Vladimír řekl, že začal psát příběhy, spráskl jsem v duchu ruce. Přesto jsem ho povzbudil: „Držím ti palce, kamaráde. O čem to bude?“ „Asi o mém životě,“ odpověděl. Přesně taková slova důvěru právě nebudí. Naopak znejistí. A když znáte Vladimíra patnáct let, můžete čekat bouři historek, obrazů, zážitků…

Jako zkušenější bych ale chtěl čtenáře požádat, aby nebrali knihu jako pravdivý zdroj informací o životě populárního televizního moderátora a už vůbec ne postav, které v jeho díle vystupují. Hlavně o to žádám bulvární novináře. Mnoho lidí z pořadu České televize Zázraky přírody o Vladimírovi ví, že dokáže překroutit skutečnost do historky během několika minut. Dobře se to poslouchá, ale… Připouštím, že jeho příběhy mají skutečný základ, je kupříkladu opravdu velmi špatný řidič, nikdo s ním dobrovolně nechce jezdit. Jenže Vladimír pokaždé ošperkuje příběh souvislostí, atmosférou, vtipem nebo detailem, který si vymyslí. V tom je opravdový mistr.

Vlastně je to správný postup každého tvůrce. Zároveň k tomu přidává i hloubku a vědecké novinky z poznávání přírody.  Pustil se, hoch, do riskantní polohy. V jeho knize totiž vystupují lidé, kteří museli žít nebo ještě skutečně žijí. Maminka s tatínkem a bratrem, babička, děda, Vladimírovy děti, přátelé i pracovní kolegové. Chtěl bych je poprosit, aby mu tuhle knihu odpustili. Dává jim v příbězích do úst slova, která možná zazněla, možná ne. Jejich skutky popisuje či vnímá možná jinak, než se v detailu staly. A to s umírněným patosem, který není v dnešní době obvyklý. Myslím, že nezáviděníhodnou situaci skvěle vystihují slova jeho manželky Martiny, zvané Kořenka: „Maroši, já si vždycky přála, aby se stal spisovatelem. Kdo ale mohl vědět, že hned v prvotině bude psát o mně a o tobě?“

Úplně chápu, že začala listovat českými zákony na ochranu osobnosti. Vždyť se v příbězích dostanete až na porodní sál k narození každého z jeho dětí. „Jeho dětí?“ Cítíte, jak podobná otázka znejistí? Tohle udělal nám aktérům této báječné knížky a já mu můžu tu nejistotu teď alespoň trochu oplatit. Kamaráde, snad ti všichni odpustí. Já už odpustil. Ke cti budiž Vladimírovi přičteno, že svým baronprášilským přístupem navazuje na mnohé české literární autory. A postupuje tvořivě, něžně a citlivě, aby nám všem ukázal radosti i strasti života. Z příběhů je cítit láska k bytí, přírodě i lidem. A musím se přiznat, že jsem sám netušil, co všechno Vladimír ukrýval před světem. Cesta podél jeho životní řeky zázraků stojí za to.

Příjemné čtení přeje Maroš Kramár