Blanka a Agostino ve slunné Kalábrii

Ukázka:

Seprané tričko s límečkem, které měl muž na sobě, mě zmátlo. Vůbec jsem nepředpokládala, že zdravotník může pracovat v takovém oblečení. Nedokázala jsem ani identifikovat původní barvu jeho trička. Ta současná mi připomínala zabarvení, které nechtěně získaly moje drahé kalhotky od Victoria’s secret. Když jsem si je koupila na letišti v Bergamu, měly krásnou karamelovou barvu, která bezvadně ladila s opáleným tělem. Krajka a tenké elastické pásky v zadní části jim dodávaly na rafinovanosti a předurčovaly je, aby zaujaly důstojné místo mezi kalhotkami, které jsou takzvaně hodobóžové. Jednou se mi ale v prádelním koši nechtěně připletly do černého prádla a z pračky jsem potom vytáhla něco, co ani omylem nepřipomínalo sexy kousky z přehlídek věhlasných andílků VS. Ani malá zlatá spona ve tvaru srdíčka, která spojovala křížící se úzké pásky v zadní části kalhotek, nezachránila jejich transformaci ze sexy prádélka na odporně vypadající šněrovadla. Sakra drahý šněrovadla! Už tenkrát stály pět stovek… Po té prací nehodě už jsem si je nikdy neoblékla. Strašily na dně prádelníku ještě rok, než jsem je vyhodila.

Přesně takovou podivnou barvu mělo tričko kalábrijského zdravotního bratra. On to ale není zdravotní bratr, je to zdravotní sestra! Dobře vím, že se označení zdravotní sestra oficiálně užívá jak pro ženy, tak pro muže, ale stejně mi nejde přes pusu, když je ve zdravotnickém mundúru mužský. Říkat mu „sestři“ mi přijde přinejmenším podivné. Nejde jen o označení pohlaví, ale prostě mě tady ta čeština tahá za uši. No jen si to přestavte: „Zdravotní sestra podal pacientovi teploměr.“ Nebo: „Zdravotní sestra přinesl pacientovi léky, které pravidelně užívá.“ Brrrrr!

A co teprve, když vidíte snědé chlapisko, kterému ze sepraného trička koukají chlupaté paže, a máte mu říct: „Sestři, nejsem objednaná, vezmete mě? Můžu si počkat v čekárně?“ Říkat mužskému „sestro“ mi přes pusu prostě nejde. Takovou zdravotní sestřičku, společně s křídovým nápisem AMBULANZA a cárem papíru, který slouží jako oficiální pořadník, bych ukazovala všem, kdo nadávají na české zdravotnictví.

Stačilo mně deset minut v kalábrijské čekárně a mám chuť vzít nohy na ramena. A nejen to, mám i strach o svého kluka, který do těch dveří chce dobrovolně vstoupit a nechat se vyšetřit. „Ago, andiamo via?“ šeptem navrhuji, abychom raději odešli. Podle mě by si to s tou návštěvou kalábrijské ambulance měl raději rozmyslet. „Stai tranquilla amore, non ti preoccupare…“ uklidňoval mě, že se nemusím ničeho obávat. Nepomohlo to. Nelíbilo se mi tady ani trochu, a kdybych měla nějakou bolest, jsem si jistá, že po tom, co jsem tady za těch 10 minut viděla, by mě určitě přešla. V telefonu mi cinkla zpráva. Aha, holky už asi reagují na moji fotku z ambulance v Kalábrii. No jasně, to se dalo čekat. Smajlíci s údivem a protáčejícíma se očima.

„Signor Pontoriero?“ odtrhl mě od telefonu hlas té podivné zdravotní sestry. Agostino vzal do ruky kartičku s codice fiscale a podal ji tomu chlápkovi. Jakmile se za ním zavřely dveře, začala jsem se nervózně vrtět na židli. Moje fantazie pracovala na plné obrátky. Představovala jsem si, co se asi tak děje uvnitř. Nemuseli jsme tady vůbec sedět! V duchu jsem si vyčítala tu nehodu a vracela se v myšlenkách o pár hodin zpět.

...................