Vzpomínání na ztřeštěnosti podzimu života

Ukázka:

První pomoc

Jednou se Nell vrátila domů těsně před večeří a dveře byly dokořán. Auto nikde. Po schodech se táhla cestička z krvavých cákanců, která ji po koberci dovedla chodbou do kuchyně. Na prkýnku ležel nůž, Tigův nejoblíbenější, z japonské oceli, pěkně nabroušený – a vedle něj odkrojená mrkev potřísněná krví. Jejich dcera, tehdy devítiletá, taky nikde. Co se tu tak mohlo stát? Někdo se k nim vloupal. Tig se těm banditům postavil s nožem (ale jak by do takového scénáře zapadala mrkev?) a odnesl to zraněním. Zločinci zmizeli s ním, dcerou i autem.

Nell by měla zavolat policii. Nebo Tig vařil, řízl se, usoudil, že to bude na šití, zajel si autem do nemocnice a vzal dceru s sebou, aby tu nezůstala sama. To se zdálo pravděpodobnější. Nejspíš spěchal, a proto ani nenechal vzkaz. Nell zašla pro čistič na koberce a skvrny od krve postříkala: jakmile zaschnou, jdou odstranit mnohem hůř. Pak setřela krev z podlahy v kuchyni a po chvíli opláchla mrkev. Přece ji nevyhodí, když jí jinak nic není.

Čas plynul. Nejistota rostla. Už už se chystala obvolávat všechny nemocnice v okolí, jestli ho někde nepřijali, když vtom se Tig vrátil s obvázanou rukou. A celkem rozjařeně, stejně jako dcera. Zažili dobrodružství! Krev se z něj jen řinula, hlásili. Tig si ruku obalil utěrkou a ta hned nasákla! Ano, řídit bylo prekérní – neřekl riskantní –, ale čekat na taxík si nemohli dovolit a on to docela zvládal i jednou rukou, tu druhou musel držet nahoře, krev mu i tak skapávala po lokti, v nemocnici mu to okamžitě zašili, aby jim to tam všude nezamazal, ale hlavně že to dobře dopadlo! Naštěstí netrefil tepnu, to by byla jiná. (A jiná to byla, i když jí potom všechno převyprávěl znovu: hrál si na hrdinu, protože nechtěl dceru vyděsit, ale bál se, aby neomdlel, kdyby se mu krvácení vymklo z rukou – co pak?) „Potřebuju panáka,“ prohlásil. „Já taky,“ přitakala Nell. „Můžeme si dát míchaný vajíčka.“ Co měl vlastně Tig za lubem s tou mrkví, už neprobírali. Utěrku přivezli zabalenou v igelitce. Sytě rudá barva na krajích pomalu hnědla. Nell ji dala odmočit, protože studená voda je na zakrvavenou látku nejúčinnější. Ale co bych udělala, kdybych byla doma? přemítala. Náplast by nestačila. Zaškrtila bych mu to? Zběžně se něco učila ve skautu. Obvázat naražené zápěstí. Drobnější nehody měla pod palcem ona, ale ty závažnější ne. Ty závažnější řešil Tig.

To se stalo před drahnou dobou. Zkraje podzimu, jestli se neplete, někdy koncem osmdesátých let. Už existovaly osobní počítače, ty hřmotné. I tiskárny: papír z nich vycházel ve spojitých perforovaných stránkách a musel se odtrhávat, stejně jako ty okraje s dírami. Ale před nástupem mobilů, proto Nell nemohla Tigovi poslat esemesku ani zavolat a zeptat se ho, kde je nebo kde se v domě vzala ta krev. Co se tehdy lidi načekali, pomyslí si. Tolik čekání bez ponětí, co se děje. Tolik otazníků bez odpovědí. Tolik záhad. Tak málo informací. Teď je první dekáda jednadvacátého století, časoprostor zhoustl, je napěchovaný, sotva k  hnutí, protože nás ve vzduchu obklopuje to či ono. Zůstáváme s lidmi ve styku, mají nás na dosah, jsou na dotek. Je to lepší, nebo horší? Přepne pozornost k  prostoře, kde se právě oba nacházejí. V nějaké té fádní výškové budově na Bloor Street, kousek od viaduktu. Sedí s  Tigem na židli podobné těm školním – vepředu ostatně stojí bílá tabule – a hovoří k nim jistý pan Foote. Ostatní na týchž židlích rovněž naslouchají panu Footeovi, ale jsou minimálně o třicet let mladší než oni dva, pár z nich možná i o čtyřicet. Víceméně výrostci. „V případě bouračky motorkáře,“ vykládá pan Foote, „se vám asi nechce sundávat helmu, že jo. Bůhvíco pod ní bude, no ne?“ Zamáchá před sebou rukou, jako by leštil okno. Dobrá připomínka, přisvědčí v duchu Nell. Představí si hledí helmy, skvrny na něm. Pod ním tvář, která už není tváří. Tvář na kaši.

Pan Foote má dar vykouzlit takové představy. Je původem z Newfoundlandu a vyjadřuje se dosti názorně. Nechodí kolem ničeho po špičkách. Podsaditá postava stojí tlustýma nohama pevně na zemi, uši od ramen dělí jen krátká vzdálenost. Díky nízko posazenému těžišti snadno udržuje rovnováhu. Pana Footea hned tak něco nerozhodí. Nell by si tipla, že po barech už se o to leckdo pokoušel – podle zjevu zřejmě v barových potyčkách umí chodit a  nebude se asi pouštět do takových, které by nemohl vyhrát. Kdyby se do něj někdo přespříliš navážel, prohodil by dotěru oknem, nevzrušeně – „Čovek musí zachovat chladnou hlavu,“ zdůraznil už dvakrát –, načež by se zašel podívat, jestli se mu něco nepolámalo. A pokud ano, zlomeniny by zajistil dlahou a  ošetřil by oběti veškeré další rány a  škrábance. Pan Foote to bere sakumprásk. Ostatně dělá záchranáře, jak se později ukáže.

Přinesl si černé kožené desky a na sobě má rozepínací mikinu s nápisem St. John Ambulance jako nějaký trenér, což svým způsobem i je: učí je první pomoc. Školení zakončí zkouška a všichni dostanou certifikát. Kvůli němu tu totiž jsou, poslaly je sem jejich firmy, aby si ho udělali. Potřebují ho i Nell a Tig. Díky Tigově rodinné přízni budou přednášet během okružní plavby za krásami přírody, on o ptácích, ona o motýlech, tedy o svých koníčcích. Technicky vzato tak patří k posádce a členové posádky na oné lodi musí mít daný certifikát. Bez něj je nevezmou, sdělila jim kontaktní osoba. Už ovšem nedodala, že většina cestujících – klientů – nebude mladá, kulantně řečeno. Někteří pasažéři budou ještě starší než Nell a Tig. V podstatě nad hrobem. U takových se dá očekávat, že to s nimi co nevidět sekne, a pak je třeba, aby jim na pomoc přispěchal někdo s osvědčením. Nell ani Tig nejspíš nikoho zachraňovat nebudou, protože dřív přiskočí mladší, přinejmenším Nell na to spoléhá. Kdyby šlo do tuhého, rozklepou se jí kolena a bude tvrdit, že zapomněla, co má dělat, a nebude daleko od pravdy. Co udělá Tig? Zavelí: „Ustupte, udělejte jim prostor!“ Něco v tom smyslu. Ví se – údajně –, že součástí takových lodí bývají mrazáky navíc, kdyby náhodou. Nell si představuje, jak by se asi zhrozil číšník, kdyby omylem otevřel špatný mrazák, odkud by na něj třeštil oči tuhý nešťastník, na jehož příhodu byl i certifikát krátký. Pan Foote stojí před nimi a  přejíždí pohledem dnešní úrodu studentů. Tváří se pokud možno neutrálně, ne-li lehce pobaveně. Snůška bab a ňoumů, říká si nejspíš. Měšťáků. „Sou věci, kerý se udělat musej, a pak takový, kerý se dělat nesměj,“ informuje shromážděné.

„A já vám povim vobojí. Zaprvý nezačněte ječet jak bezhlavý slepice. Ani dyž hlava bude scházet tomu před váma.“ Jenže bezhlavá slepice ječet nemůže, namítá v  duchu Nell. Nebo to alespoň předpokládá. Nicméně smysl sdělení chápe. V případě nehody nelze ztrácet hlavu. „Dyž to de,“ dodal by pan Foote. Na zachování hlavy každopádně klade důraz. „Spravit se dá spousta věcí,“ pokračuje školitel, „ale ne, dyž se ztratí hlava. To jediný vás naučit nedokážu.“ Míněno coby vtip, odhaduje Nell, ovšem přednášející se netváří, jako by vtipkoval. Myslí to smrtelně vážně. „Takže ste v restauraci.“ Pan Foote sfoukl bouračky motorkářů a na programu je dušení. „A týpek se před váma začne dusit. Takže si musíte položit votázku: ‚Může mluvit?‘ Zeptejte se, jestli dotyčnýmu můžete dát herdu do zad. Dyž vám to dovolí slovně, neni to s nim eště tak špatný, protože furt eště může dejchat. Ale často se stává, že dyž někomu zaskočí, je mu to trapný, takže co udělá? Zvedne se a klidí se s tim popasovat na záchodky, aby kolem toho nebylo haló. A vy musíte za nim, aby vám tam náhodou neexnul. Nešlehnul tam sebou, než vám dojde, že se někam poděl.“ Významně pokývá hlavou. Zná takové případy, naznačuje pokývnutí. Byl u nich. Stal se jejich svědkem. A přišel pozdě. Pan Foote má přehled, říká si Nell. Přesně to se málem přihodilo jí. Zaskočilo jí a šla na záchodky, aby nerušila. Rozpaky se mohou vymstít, teď to vidí. Pan Foote trefil hřebík na hlavičku. „Musíte ho vohnout do předklonu,“ pokračuje ve výkladu. „Stačí ho vzít pětkrát zezadu – a  sousto masa nebo knedlíku nebo rybí kost, nebo co ho dusí, z něho rázem vyletí. Ale dyby ne, provedete Heimlichův chvat. De vo to, že dyž nemůže mluvit, nemůže vám dát souhlas, a navíc začne modrat a ztrácet vědomí. Takže neni co řešit. I dybyste měli zlomit ňáký to žebro, zachráníte mu život.“ Pousměje se, nebo si to tak Nell jen vyloží. Povyjede mu koutek. „Vo tom to je. Zachránit život.“ Nacvičí Heimlichův chvat a správný úder do zad. Podle školitele kombinace těchto dvou zákroků zaručeně funguje, ale musí se provést včas: u první pomoci je rychlost stěžejní. „Proto se tak menuje, že jo. Nesmí zabrat celej den, jak podělanej finančák, že to tak musim říct. Vy na to máte zhruba štyry minutky.“ Teď si udělají přestávku na kávu a pak tonutí s umělým dýcháním plus podchlazení a po obědě dojedou infarkty a defibrilátory. Na jeden den je toho až až.

...............

překlad Kateřina Klabanová