Emigrantský úděl očima Agoty Kristofové

Román Včera vyšel v polovině devadesátých let a v podstatě prozaické dílo Kristofové uzavřel. Pečlivě vystavěný příběh o nemožné lásce, v jehož základech je po vzoru řeckých tragédií otcovražda a incest, se opírá především o spisovatelčinu osobní zkušenost z druhé půlky padesátých let, tedy z let po příjezdu do emigrace. Hlavní protagonista příběhu Tobiáš uteče z Maďarska (v textu nepojmenovaného) do rovněž ne nazvaného Švýcarska již na konci druhé světové války, ještě jako dítě. Za zády nechává zločin, tajemství, které si odveze s sebou a které určuje labilní charakter jeho existence opředené nevyhnutelným lhaním a znejistělé vytěsněnými traumaty a pocity viny. Uprostřed komunity exulantů, kteří přijedou v roce 1956, zůstává díky své odlišné zkušenosti tak trochu cizincem. Ale jeho hraniční psychické stavy a spisovatelský talent, které jej nutí k neustálé analýze svého okolí a sebe sama, z něj zároveň dělají pozorovatele, který dokáže v mysli (i v literárních textech, které jsou součástí románu) citlivě postihnout především stinné stránky emigrantského údělu.

z doslovu překladatele Jana Machonina

Ukázka:

Včera foukal známý vítr. Vítr, se kterým jsem se už setkal. Venku bylo předčasné jaro. Kráčel jsem ve větru rozhod ným rychlým krokem jako každé ráno. Přitom jsem měl chuť vrátit se do postele a lehnout si, nehýbat se, na nic ne myslet, o ničem nesnít a zůstat tam ležet až do chvíle, kdy bych pocítil, že se blíží to, co není hlas, chuť ani vůně, jenom úplně matná vzpomínka, která pochází z míst za hra nicemi paměti.

Dveře se pomalu otevřely a mé spuštěné ruce s hrůzou nahmataly hedvábnou a hebkou tygří srst.

„Hudbu,“ řekl tygr. „Zahrajte něco! Na housle nebo na klavír. Ale radši na klavír. Hrajte!“ „Neumím to,“ řekl jsem. „Nikdy v životě jsem na klavír nehrál, nemám klavír, nikdy jsem ho neměl.“ „Nikdy v životě? Co je to za hloupost? Běžte k oknu a hrajte!“

Naproti mému oknu byl les. Viděl jsem, jak se ptáci slétají na větvích, aby si poslechli hudbu. Viděl jsem ptáky. Jejich sklo něné hlavičky a strnulé oči, které se dívaly někam přese mě. Má hudba byla pořád hlasitější a hlasitější. Začala být nesnesitelná. Z větve spadl mrtvý pták. Hudba zmlkla.

Otočil jsem se. Tygr seděl uprostřed místnosti a usmíval se. „To by pro dnešek stačilo,“ řekl. „Měl byste cvičit častěji.“ „Ano, slibuju vám, že budu cvičit. Ale víte, čekám návštěvu. Mohlo by jim přijít zvláštní, že jste tady u mě.“

„Přirozeně,“ řekl tygr a zívl si. Ladně vykráčel ze dveří, které jsem za ním zamkl na dva západy. „Na shledanou,“ prohodil ještě na odchodu.

Lina na mě čekala opřená o zeď u vchodu do továrny. Byla tak bledá a smutná, že jsem se rozhodl zastavit a promluvit s ní. Ale minul jsem ji a ani se na ni neotočil. O chvíli později, když už jsem zapnul stroj, stála vedle mě.

„Víte, je to zvláštní. Nikdy jsem neviděla, že byste se smál. Už vás znám léta. A za celá ta léta, co vás znám, jste se ani jednou neusmál.“ Podíval jsem se na ni a vybuchl smíchy. „Byla bych radši, kdybyste to neudělal,“ řekla.

V tu chvíli jsem pocítil silný neklid a vyklonil se z okna, abych zjistil, jestli pořád ještě fouká vítr. Pohyb ve stromech mě uklidnil. Když jsem se otočil, Lina byla pryč. A tak jsem jí řekl: „Lino, mám tě rád. Opravdu tě mám rád, Lino, ale nemám čas na to myslet, je tolik věcí, na které musím myslet, třeba na ten vítr, měl bych teď jít ven a chodit ve větru. Ne s tebou, Lino, nezlob se. Chodit ve větru může člověk jenom sám, pro tože existuje tygr a klavír, jehož hudba zabíjí ptáky, a strach může odehnat jenom vítr, to je známá věc, vím to už dávno.“

Stroje kolem mě zvonily k modlitbě. Prošel jsem chodbou. Dveře byly otevřené. Ty dveře byly vždycky otevřené a nikdy jsem se jimi nepo kusil vyjít ven. Proč?

Vítr se proháněl po ulicích. Prázdné ulice mi připadaly zvláštní. V pracovní den ráno jsem je ještě nikdy prázdné neviděl. Později jsem si sedl na kamennou lavičku a brečel. Odpoledne svítilo slunce. Po nebi běžely mráčky a bylo velmi příjemně. Vešel jsem do restaurace, měl jsem hlad. Číšník přede mě položil porci sendvičů.

Řekl jsem si: Teď se musíš vrátit do továrny. Musíš se tam vrátit, nemáš žádný důvod přestat pracovat. Ano, teď se tam vrátím. Zase jsem se rozbrečel a došlo mi, že jsem snědl všechny sendviče.

Jel jsem autobusem, abych tam byl rychleji. Byly tři odpoledne. Mohl jsem pracovat ještě dvě a půl hodiny. Obloha se zatáhla. Když autobus projel kolem továrny, kontrolor se na mě podíval. O kus dál mě vzal za rameno: „Konečná, pane.“

Místo, kde jsem vystoupil, bylo něco jako park. Byly tam stromy a pár domů. Když jsem vešel do lesa, byla už tma. Padal teď hustý déšť se sněhem. Vítr mi divoce bičoval obličej. Ale byl to on, ten samý vítr. Šel jsem směrem k vrcholu, stále rychleji. Zavřel jsem oči. Stejně nebylo nic vidět. Na každém kroku jsem narážel do stromů. „Vodu!“ Daleko pode mnou někdo zakřičel. Bylo to směšné, voda byla všude. Měl jsem taky žízeň. Zaklonil jsem hlavu a s rozpřaženýma rukama jsem nechal své tělo spadnout. Zabořil jsem obličej do studeného bláta a znehybněl. Takhle jsem umřel. Mé tělo brzy splynulo se zemí.

.................

překlad Jan Machonin