Reportáž z nejsevernější osídlené oblasti Grónska

/ nakl. Absynt

Pro polskou reportérku Ilonu Wiśniewskou je sever domov i hlavní reportérské téma, kterému už věnovala několik knih. Teď se na tři měsíce vydala do grónských osad Siorapaluk a Qaanaaq, kam je v zimě možné se dostat jen letadlem a v létě dvakrát přijede loď se zásobami. Reportérka do grónských osad jezdí s otevřeností a pokorou, dokázala do místní komunity zapadnout a popsat běžný život a starosti – i mihotání hvězd na sněhu.
Pro polskou reportérku Ilonu Wiśniewskou je sever domov i hlavní reportérské téma, kterému už věnovala několik knih. Teď se na tři měsíce vydala do grónských osad Siorapaluk a Qaanaaq, kam je v zimě možné se dostat jen letadlem a v létě dvakrát přijede loď se zásobami. Reportérka do grónských osad jezdí s otevřeností a pokorou, dokázala do místní komunity zapadnout a popsat běžný život a starosti – i mihotání hvězd na sněhu.

Ukázka:

QAANAAQ

Od chvíle, kdy Dash 8 před pár dny přistál na udusané půdě, se mi v nose a za nehty usazuje hrubý prach. Chladné zářijové slunce vrhá uprostřed dne bledé světlo na mohutné ledové hory, zamrzající moře i zmrzlou kůži. Ještě nedávno vůbec nezapadalo. Teď jeho mnohahodinové východy a západy přerušuje pár hodin tmy. Za měsíc a kousek se tu právě tmou bude řídit každodenní život.

Tam, kde nerostou stromy, vrhají nejdelší stíny lidé, pouliční lampy a dřevěné kříže.

Na nových místech navštěvuju hřbitovy a smetiště. Obě místa leží obvykle stranou dění, ale uvádějí člověka do příběhů, které při troše štěstí uslyší od živých. V Qaanaaqu nejsou asfaltové silnice, ke hřbitovu vede písčitá cesta lemovaná lavičkami z europalet a hroby se táhnou v desítkách řad oddělených kameny. Otevírá se odtamtud výhled na severní část Baffinova moře, město a roky neobydlený ostrov Qeqertarsuaq (či Qiqirtarraq). Vítr vane ze severu na jih, pokrývá všechno šedohnědým nánosem a mizí za horou, kde místní loví vlky. Je takové ticho, jaké jen dokáže být na okrajích mapy. Osamocené čečetky a páry krkavců. V zimě se bude od ledu odrážet jen rytmické krkavčí krákání. Mezi identickými bílými kříži poutají pozornost dva náhrobky – kamenná památeční deska a bílá dětská postýlka plná plyšáků. Zatím mi nic neříkají. Zatím stojím u Gerta.

A teprve z tabulky na hrobě se dozvídám, že měl i druhé jméno.

 

Druhý týden v Qaanaaqu začíná nesením vany. V tomto nejsevernějším městě Grónska vozí obyvatelům vodu cisterna nebo si sami odsekávají led z velkých bloků ležících před domy a rozpouštějí ho. Vana je tak hlavně nádobou na drobnosti. Vody se používá jen tolik, kolik je nezbytně třeba. Nebo ještě méně. Město nemá ani kanalizaci. Na záchodech se do sedaček s dírou vkládají černé pytle, které se po několika dnech naplní, zavážou drátem a vynesou ven, odkud je traktor s přívěsem odveze na smetiště.

Vanu neseme ve dvou, ale on mě prosil, abych o něm psala co nejméně, protože tento příběh není o něm, nýbrž o jeho přátelích. Sotva jsme se znali, když mi nabídl, abych s ním odletěla za Inughuity, nejsevernějšími původními obyvateli na světě. „Brzy zmizí,“ řekl. „Je to poslední šance poznat jejich prastarou kulturu.“ Teď už je mým přítelem a vanu nese na té straně, kde je těžší.

Inughuit znamená „velcí lidé“, v jednotném čísle Inughuaq. Mému příteli říkají láskyplně Qa’dduna-Eskimo, takže souhlasil, že v tomto příběhu bude zkrátka

Kaddunou, cizincem imunním vůči zimě, který sní, co mu naservírují, a dokáže si sám ze sebe udělat legraci. Slovo je složené z výrazů qa’ddu (obočí) a naaq (břicho), protože místní si cizince tradičně spojovali s hustým porostem v obličeji a objemným pasem. Kadduna sem jezdí už víc než deset let a zdejší dialekt zvaný avanersuarmiutut, inugguartut nebo qaanaamitun ovládá pořád lépe. Sem, to znamená do severní části kraje Avanersuaq (alternativní název Avannaata), kterou tvoří osady Qaanaaq (619 obyvatel), Savissivik (72), Siorapaluk (41) a Qeqertat (26). Celý kraj má necelých jedenáct tisíc obyvatel a rozlohu přes půl milionu kilometrů čtverečních. Jeho rozlehlost je zřejmá nejen z mapy, ale i z letového řádu, protože Qaanaaq a hlavní město tohoto kraje, Ilulissat (téměř pět tisíc obyvatel), dělí tisíc kilometrů a létá se sem jen jednou týdně.

Kadduna přiletěl, aby tady strávil zimu. Já jsem se tu objevila s knihou, na jejíž obálce je Gert – místní chlapec. Napsala jsem ji před dvěma lety po pobytu v dětském domově na západě Grónska, kde žil. Pracovala jsem tam jako dobrovolnice a on mě většinou přehlížel. A to i tehdy, když z nudy pořizoval snímky fotoaparátem, který jsem mu půjčila, nebo když jsme spolu trávili hodně času přehráváním snímků na disk. Chci věřit, že jsme se tehdy spřátelili. Že projevem sympatie byly zdvižené palce, které mi skoro rok po mém odjezdu posílal na messengeru, fotografie z výletů, z plavby kajakem nebo těch pár posledních fotek ze začátku roku 2018 zachycujících oranžovou záři nad černým mořem a charakteristickou horu v pozadí. Stejnou horu, na kterou se tu už několik dní dívám.

Čas od času navštěvoval Gerd matku žijící v Qaanaaqu, trávil tu prázdniny a svátky. Ještě v dětském domově jsem od něj slyšela, že se mu po severu moc stýská. Možná právě během poslední návštěvy tady se rozhodl vzít si život. „Milý Gerte, jsi úžasný kluk. Děkuju ti za všechno, co jsi mě naučil. S tvým rozhodnutím je těžké souhlasit, ale respektuju ho. Doufám, že jednou poznám bratrance, kterého pojmenovali po tobě, odpočívej…“ Tak zněl ve zkratce ručně psaný dopis, který jsem do dětského domova poslala ještě týž den, kdy mi zavolali. Pak jsem často hleděla na fotografii oranžové záře a zkoušela v ní najít nějaké znamení.

Jeden z mých oblíbených autorů kdysi řekl, že skutečný spisovatel píše o obsesích. Nevím, jestli byl sedmnáctiletý grónských chlapec mou obsesí, ale určitě jsem si nejednou kladla otázku, jestli se mu nedalo pomoct. A pokud ano, jestli jsem k tomu mohla nějak přispět. Kniha s Gertem na obálce končila informací o jeho smrti. Čím déle jsem o tom ale přemýšlela, tím méně jsem věřila v to, co jsem napsala. Věděla jsem, že nakonec budu muset zjistit dvě věci: po čem se mu tolik stýskalo a jestli se někomu stýská po něm. Nabídka společné cesty s Kaddunou byla v celém tom neštěstí šťastnou souhrou náhod.

Teď s tou knihou chodím jako s glejtem a nemůžu se zbavit dojmu, že je to jen zbytečný kus papíru. Avanersuarmiutut nemá oficiální písemnou podobu, takže důležité věci se dál sdělují ústně. Během roku tu dochází k několika úmrtím a to dva roky staré už začíná mizet z kolektivní paměti. Nedlouho před naším příjezdem zemřela dospívající dívka. Na hřbitově ležely právě přinesené umělé květiny, fotografie v průhledné fólii dosud nevybledla.

Vana je taky z umělé hmoty.

Pomáháme Juaanně Platou se stěhováním – je to Kaddunova známá, bydlíme u ní. Přenesli jsme už dvě pohovky, palandu, malou ledničku, stůl, židle a hromady měkkých balíčků. Pod nohama se nám motají štěňata jediné zde povolené grónské rasy. Chodíme nahoru a dolů. Z modrého domu do červeného domu stojícího o dvě řady níž. Vítr nefouká, teplota se pohybuje kolem nuly. Vdechujeme suchý studený vzduch. Na terasu domu, kolem kterého každou chvíli procházíme, si vyjde zakouřit statný muž s rysy, které tu nejsou obvyklé. Když neseme polštáře z pohovky, prohodí hi, u židlí se zeptá, proč jsme sem přijeli, a během pauzy při tahání vany nás pozve k sobě. Z práce se vrací každý den kolem druhé a nikam nechodí.

 

*

 

„A koho to, sakra, zajímá?“ prohodí o den později v půl třetí. „Tady se každou chvíli někdo zabije. O jednoho kluka míň nebo víc, v čem je rozdíl?“

Je učitel. Do Grónska přiletěl před třiceti lety spolu s manželkou, taky učitelkou. Většinu času strávili na východě ostrova. Když jejich synové dospívali, vrátili se do Dánska, ale pak zase odjeli zpátky do Grónska. V Qaanaaqu chtějí vydržet do důchodu. On tady byl víc než rok sám, před pár týdny se k němu konečně připojila i ona. Obchodní loď, která na sever připlouvá dvakrát do roka, přivezla kontejner s vybavením jejich dánského domu, takže už se zařídili po svém.

„Můžeš jim věnovat celý život a nikdy za to nic nedostaneš.“ Muž mluví plynně anglicky, jeho hlas přechází z šepotu do křiku. Zjevně má rád, když ho lidé poslouchají. „Nikomu nepomůžeš. Podívej se na ty lidi. To není žádná prastará kultura. Je to zkurvená kultura. Naučili jsme je, ne, oni sami se naučili hledět jen na sebe. Tady nikdo nikomu nepomáhá, ani členové vlastní rodiny. Jen si stěžují, že vláda nic nedělá. Kamkoli zajedeš, fňukají, že jim něco chybí. Žijí v Qaanaaqu. Co čekají? Můžou být rádi, že jsou vůbec naživu. To, že někdo jiný platí jejich život. Ti, co se zabíjejí, mě nezajímají. A už vůbec ne ti, kteří o někoho přišli. Většinou ze sebe dělají oběť a chvíli se pak nemusí zabývat vlastním životem. Kolegyně z práce jednou řekla, že jí umřela teta a ona drží smutek. Ukázalo se, že tetě bylo sedmdesát dva a ta kolegyně ji ani neznala. Ale musela mi o tom vyprávět. Když ti někdo umře, na chvíli začneš být důležitá, začneš být někým, s kým se dá soucítit.“

Piju nabídnutou kávu a pod stolem si škrábu záděru. Rozčilení nedávám najevo, projevuje se jen tím dloubáním ve vlastní tkáni. Když začne kůže pálit, vím, že musím natržený kousek odstranit, takže trhnu ještě o milimetr. Bolest zprvu zesílí, ale hned po odtržení na chvilku zmizí. Na těch pár vteřin, než se objeví krev. Rána odvrací pozornost od slov, která na jednu stranu nechci slyšet, ale na stranu druhou je nemůžu přestat poslouchat.

„Dánsko platí čtyři a půl miliardy korun [zhruba 15 miliard českých korun] ročně, aby tahle země přežila. Místní obyvatelé ale nechápou, jak moderní společnost funguje,“ vysvětluje učitel. Takoví jako on byli po celá staletí kolo­niální závislosti posíláni na ostrov s pochodní osvěty, kterou posvětila církev. Později, když Grónsko v roce 1953 přestalo být kolonií a stalo se součástí Dánského království, už místní obyvatelé měli být stejně moderní jako Dánové. V šedesátých letech bylo do Dánska posláno na tisíc šest set dětí, aby se z nich stala nová generace osvícených obyvatel. Mládež žila v náhradních rodinách a po roce nebo několika letech se vracela do Grónska, někteří se ale nevrátili nikdy. Kolik lidí, tolik příběhů. Existují ty o přátelských rodinách, které těmto dětem nahrazovaly domov a ty s nimi už jako dospělé léta udržovaly kontakt. Existují ale i příběhy o dánizaci, která otevírala cestu do lepšího světa a ke vzdělání na evropské úrovni. Je také hodně příběhů o ztrátě rodného jazyka, ponižování a násilí. O tom, že strach a pocit méněcennosti se mladým lidem zapsaly do DNA. A že dávání jde vždy ruku v ruce s odmítáním. Cenou za rychlou modernizaci byla centralizace, s ní související sociální problémy přesídlenců, nezaměstnanost, alkoholismus, sexuální zneužívání, a v konečném důsledku velké množství sebevražd. V roce 1979 se Grónsko stalo autonomním územím Dánska a od té doby neutichají diskuse o plné nezávislosti. Na identitu dnešních obyvatel Grónska nelze nahlížet jen jednou optikou. Někteří by jistě souhlasili s grónskou básnířkou Katti Frederiksenovou, která v básni Jeg må indrømme [Musím přiznat] píše:

 

Musím přiznat, že mám něco na srdci.

Musím přiznat, že jsem se narodila v Grónsku a mám dánské občanství.

Musím přiznat, že jsem stoprocentní Inuitka a nejím syrové maso.

Musím přiznat, že jsem Gróňanka a nikdy jsem neviděla ledního medvěda.

Musím přiznat, že věřím jak v šamany, tak v Boha.

Musím přiznat, že myslím grónsky a píšu dánsky.

Musím přiznat, že dánsky nemluvím ráda.

Musím přiznat, že miluju svůj jazyk.

Já a moje země spolu mluvíme grónsky.

Jakým jazykem mluvíte se svojí zemí vy?

 

Jiní by se možná podepsali pod slova Niviaq Korne­liussenové, jedné z nejvýznamnějších grónských spisovatelek mladé generace:

 

Hrabe mi z toho, že pocházím z Grónska.

Hrabe mi z toho, že vypadám jako Gróňan a mám jizvy.

Hrabe mi z toho, že nejsem Dán.

Hrabe mi z toho, že jsem Gróňan. 

 

Další to budou vidět ještě úplně jinak.

„Nikdy nebudou civilizovaní,“ usuzuje můj hostitel. „Běž a zeptej se prvního, koho potkáš, proč ráno vstává a jde do práce. Nebude vědět. Někteří možná dokážou postavit nějakou budovu, zvednout telefon, ale nedokážou nic řídit. Musí jim s tím pomáhat někdo jiný. Proč jsem se rozhodl učit někoho, kdo nic neví? Protože si u toho odpočinu.“ Jeho hlas přechází ve veselý šepot. „Ty, co chtějí, se snažím učit nejlíp, jak dokážu, ale ostatní jsou mi fuk. A vůbec mě to nedeprimuje. Uvařím oběd, zapnu televizi a říkám si, že to byl dobrý den. Pak si se ženou povídáme o světle, o odstínech modré na ledu.“

Do domu vstoupí jeho manželka, posadí se ke stolu, ale až na krátká doplnění nepronese ani jednu delší větu. Přikyvuje nebo hledí z okna s výhledem na město, které její muž tolik nenávidí. Zeptám se na budoucnost.

„Budoucnost je luxus,“ odpovídá muž. „I pro civilizované lidi, jenže my o ní nepřemýšlíme, protože předpokládáme, že bude součástí našeho života. Když se jich tady ptám, co chtějí v životě dělat, nevědí. Nepřemýšlejí o budoucnosti. A když budoucnost přijde, pořídí si děti, na které dostanou peníze. Skončí jako jejich rodiče. Tady se za posledních pětadvacet let nic nezměnilo. Někdy je to i horší. Posílají sem psychology, ti tu chvíli vydrží, pak odjedou s pocitem dobře vykonané práce a málokdy se vrátí.“

„A jak se tady cítíš ty?“ ptám se jeho manželky, když si muž odejde zapálit.

„Doufám, že to bude dobré. Když loď přivezla naše věci z Dánska, začala jsem se cítit líp. Támhle u okna stojí moje křeslo, hodně pletu.“

„Váš dům je velmi evropský.“

„Je normální.“

„Znáš tady nějaké jiné ženy?“

„Ne. Vídám se jenom s manželem.“

Ten se vrátí ke stolu a začne odpovídat sám.

„Máte tady přátele?“

„Ne. A ani nechceme. Ve škole máme dost sociálních kontaktů. Přátelé? Nikdy. S těmi několika Dány se nebudeme přátelit jen proto, že jsou to naši krajani. Zajdeme za nimi, když potřebujeme, aby se něco udělalo dobře. Tady všechno závisí na přístupu. Já jsem se rozhodl, že budu šťastný. A ke štěstí potřebuju svoji ženu, nikotin a tenhle výhled.“ Ukazuje na okno a pásmo ledových hor táhnoucí se nad mořem.

Je trochu rozmazané, protože sklo pokrývá lepkavý mour syndromu vyhoření a ani přes opakované pokusy se ho nedaří setřít. Řadu dní ho nedokážu smýt z kůže, natož vytěsnit z hlavy.

Nikdy nebudou civilizovaní

Z nebe spadli Žena, Stan a Pes.

To se povídá, ačkoli u toho nikdo nebyl. Příběhy se rády nafukují jako mrtvý tuleň, takže tu všichni tři klidně mohli být už odedávna. Pes spal léta stočený do klubíčka, Stan chránil před větrem a Žena seděla schoulená, jako by šila. Bundy, kožešinové rukavice, boty. Všechno, co umožňovalo přežít na ledu. Nikdo neví, kdy je poprvé navštívili cizinci, ale od té doby se každý rok vraceli. Aby se sem dostali, museli s psími spřeženími urazit stovky kilometrů po moři, které bylo devět měsíců v roce zamrzlé. Přiváželi s sebou známé a příbuzné, někteří zůstávali v okolí delší dobu, jiní se vraceli už po popraskaném ledu. Stan sotva vyčníval nad povrch, ale i tak ho nazývali horou. Pes je pes, toho drželi zkrátka – zato Ženu chtěl mít každý pro sebe. Jednou se rozhodli, že ji odvezou. Nešlo s ní hnout, a tak jí uřízli hlavu. Cestou se pod saněmi prolomil led a lidé se stěží zachránili. Jedni říkají, že zlý duch Torngarsuk za trest a pro výstrahu rozevřel moře. Jiní, že přetížené spřežení vážilo tolik jako po úspěšném lovu na medvědy a hamižnost nakonec prohrála se silami přírody. Baffinovo moře je tak průzračné, že kdybychom pod vodou otevřeli oči, možná bychom dodnes zahlédli onen fragment ležící na dně poblíž osady, která nakonec dostala jméno Savissivik, tedy „tam, kde lze najít železo“. Savik znamená „nůž“.

překlad: Michala Benešová

 

 

Další články

Měl by mít nevyléčitelně nemocný člověk právo legálně, s odbornou asistencí, ukončit svůj život? Má člověk právo na asistované sebeusmrcení i v případě, že např. po úmrtí manželky ztratil smysl života? Komu patří náš život? Bohu, státu, společnosti, rodině, přátelům? Kdo smí rozhodovat o naší smrti?
Ukázky

Bůh von Schiracha je příspěvkem do diskuze o asistované smrti

Měl by mít nevyléčitelně nemocný člověk právo legálně, s odbornou asistencí, ukončit svůj život? Má člověk právo na asistované sebeusmrcení i v případě, že např. po úmrtí manželky ztratil smysl života? Komu patří náš život? Bohu, státu, společnosti, rodině, přátelům? Kdo smí rozhodovat o naší smrti?
 | Echo Media
Z obyčejného romského kluka z chudé rodiny boxerským šampionem. Později vekslákem. A nakonec trenérem mladých kluků z ulice. Život Stanislava Tišera byl vše, jen ne nudný. Tykal si s policajty, vězení i pražské podsvětí znal jako své boty.
Ukázky

Divoký životní příběh legendy boxu a pražského Žižkova

Z obyčejného romského kluka z chudé rodiny boxerským šampionem. Později vekslákem. A nakonec trenérem mladých kluků z ulice. Život Stanislava Tišera byl vše, jen ne nudný. Tykal si s policajty, vězení i pražské podsvětí znal jako své boty.
 | nakl. Garamond
Deníkové záznamy od srpna 1957 do července 1958 nebyly zahrnuty do Kolářova desetisvazkového Díla. Vladimír Karfík je objevil ve svém archivu až v r. 2023. Jde o mimořádné svědectví o lidech a době, v níž se rozhodujícím způsobem ‒ ovšem za doprovodu nejrůznějších paradoxů a absurdit postupné eroze totality ‒ uvolňovalo stalinistické sevření.
Ukázky

Kolářův deník z let 1956 a 1957 k dispozici

Deníkové záznamy od srpna 1957 do července 1958 nebyly zahrnuty do Kolářova desetisvazkového Díla. Vladimír Karfík je objevil ve svém archivu až v r. 2023. Jde o mimořádné svědectví o lidech a době, v níž se rozhodujícím způsobem ‒ ovšem za doprovodu nejrůznějších paradoxů a absurdit postupné eroze totality ‒ uvolňovalo stalinistické sevření.