Kolářův deník z let 1956 a 1957 k dispozici

Byla to zajímavá postava v centru bohémské společnosti. Kolář, věčný experimentátor, klamal také svou vizáží – měl spíše „střízlivou tvář úředníka“ a k samotné tvorbě přistupoval spíše jako trpělivý řemeslník, racionální autor volných a více vrstevnatých sdělení. Vždyť i vřazování jeho tvorby do dějin umění se vzpouzí zavedeným kategoriím a jeho dílo bývá kladeno kamsi doprostřed mezi literaturu a výtvarné umění. Také jeho život je rozprostřen do neobvykle pestré šíře, nakonec až mezi Prahu a Paříž, kam emigroval.

Radan Wagner, ArtRevue

Nalezený deník

(ukázky)

14. srpen – středa večer

V poledne v kavárně. Havel vyprávěl o svém pobytu v Polsku. Je stejně nadšen jako každý. Nikdy prý neměl pocit rozmachu života jako tam. Mluvili jsme o vyražení z kadlubu omezeně národní literatury tou přirozenou cestou, která se sama nabízí umění dnes. Doba sama naznačuje, že není čas na specifické podmínky pro zrod nějakého uměleckého hnutí, naopak inteligentní lidé na celém světě cítí jednotu duchovního proudění. Není ani možné se zavřít do sklepení výlučných uměleckých názorů a myslet si, že jsem objevil Ameriku. Naopak, musím si neustále být vědom, že nejsem sám na světě, co víc, že určitě kdekoli jinde lidé smýšlejí jako já a možná hloub.

Konečně jsem odevzdal článek pro italské noviny.

Potom s Joskou u Bohouše. Nazval svou knihu Kniha dryáků. Nemám sílu ani klid se do toho pustit a přečíst to jako celek. To, co znám, je nejlepší ze současné literatury, kterou znám. Našel v papíru Davida Huma: Zkoumání, tak jsem přišel zase k věci, která je normálně k nedosažení.

Lalo: Koncert a-moll pro orchestr a cemballo.

Nakousl jsem 11. hlavu Suna a přečetl asi 100 stran Epikteta, jak jej vydala Akademie.

2. říjen – středa

Celé dopoledne seděl na S. V Chrličích je jméno jablka winesap – tak jsem se odpoledne sebral a jel na Slovanský ostrov na výstavu ovoce a vína. Byla tam vůně jako v jablečném nebi a ovoce nádherné, napsal jsem si několik názvů, ale ani jeden pravý: Řehtáč soudkový – hranáč – malináč – nonetit – oldenburg – jonathan – boskoopské – Mac Intosh Red.

Šel jsem pěšky přes Národní třídu, Václavské, Jindřišskou a vzhůru k Pečkárně. Na poštu se scházeli slepci pro Večerní Prahu. Cestou jsem četl Nervalovu Aurelii. Je to podivné u prózy tohoto druhu: vydržet svěží sto let a ještě udržet hvězdy, které na ni napadají. Sylvii jsem přečetl včera a Aurelii jsem nemohl odložit ani na ulici. To se mi už nestalo kopu let.

V předmluvě nadává Kundera na lidi, kteří zašlapávali „prokleté“, kohoutí se jako vrabčák, a co sám překládá, to nevidí.

Včera večer u J. Má několik německých publikací: Smrt Drážďan a Německo po 10 letech. Je to děsná podívaná.

Denně čistit hlavu. Člověk musí vždy něco napsat, aby mohl jít dál. Hlava je příliš malá, aby unesla víc myšlenek než jednu nedotaženou. Jestli nakousnem jablko sváru a nesníme, aby mohlo dát obživu naší krvi, začne nám v hlavě hnít.

Ruce myslí, a ne mozek. Mozek je kadlub, kde se všechno vaří, aby myšlenky vnikly do konečků prstů. Myslíme jen tehdy, když pracujeme. Myslí také jazyk, úloha mozku je vyšší.

–

Poslal verše jakýsi Fr. Preiss, s kterým mě seznámil ve Slavii Černý. Básně jsou slabé. Nechce se mi opisovat ani jednu. Je to mladý ulízaný kluk, je to mladá ulízaná poezie, jestli to vůbec tak lze nazvat.

–

Nerval: Řekl jsem si: Velmi špatně jsem užil svého života; jestliže však mrtví odpouštějí, odpouštějí patrně s podmínkou, že se viník navždy zřekne špatnosti a že napraví všechno to zlé, jehož se kdy dopustil. Je to možné?… Snažme se hned od této chvíle nepáchat už zlo a splaťme nějak všechno to, co jsme možná dlužni. – Aurelie str. 143.

10. listopad – neděle

Sandburg: Helga ‒ Dětské chytačky ‒ Lidičky s furiantskou bradou.

Muset víc vytušit než znát je hrozná věc a vyžaduje to klidnou a jasnou hlavu. Jinak přepisoval Epikteta pro deník.

Grossman dělal Halase. Joska říká, že napsal dobrý doslov. Vypořádal se tam konečně s Nezvalovým tvrzením, že Halas neuměl česky. Když o tom člověk přemýšlí, co bylo možné beztrestně dělat, co může vůbec dělat tenhle bubřina, nejde to srovnat s ničím jiným než s Chmelenského útokem nebo odsouzením Máchy. Chmelenského inspiroval zahořklý Čelakovský, ale N. inspiruje jen jeho nenávist k někomu, komu nesahá ani po kolena.

Halas – viděl jsem ho mrtvého. Smrt jej udolala, ale nezasáhla. Muži v krvavých zástěrách nám jej vytáhli z pece lednice. Byl bledý, čelo svítilo a utvrdil mne, že nezemřel. Nevím, proč jsem jej chtěl vidět v chladu noci nebo v moci noci, jak bych snad řekl, ale nemohl jsem věřit, že se to mohlo stát, že se stala tato černá křivda. Byl mlhavý, lhavý, hladový a ledový den. Jen klid, jen klid, jako by říkalo smrtí ještě víc vzpřímené tělo. Na tryzně jsem nebyl, ani na pohřbu. Tenkrát mluvili všichni, co na něj po několika nedělích plivali. Kainar se nestyděl stanout u jeho hrobu a otevřít zobák. Měl by vědět, co o něm Halas soudil před smrtí. K jeho dílu nejde v tomto století přirovnat z české literatury nic. A z minulého jen Mácha. Pravděpodobně on je Máchou našeho věku.

Poznámka editora: Několik následujících řádek je přeškrtáno a nečitelných.

18. listopad – pondělí

Dnes je prezidentův pohřeb. Byl jsem dopoledne v Praze a stál pět minut ticha s Joskou na Národní třídě. Václavák byl již v půl druhé narvaný, že se nedalo projít ani podél zdi. Průvody zaplnily všechny postranní ulice. Chtěl jsem si něco vyfotit, ale nemohl jsem vydržet stát, musel jsem domů. Jako vždy v takových dnech dlouhé šňůry čekajících tramvají a hemžení lidí. Byla to mohutná podívaná.

Nedovedu si srovnat nebo udělat dojem, abych mohl srovnat, jak to vypadalo při pohřbu Stalina nebo Gottwalda. Zde nebylo nic nuceného. Jak jsem tak šel domů, lidé mluvili, kdo bude příštím prezidentem, zaslechl jsem jméno Širokého, Dolanského a Svobody. Všechny výklady byly upravené s vkusem, kterým nebyly upraveny nikdy při takové události, alespoň co já pamatuji. Nyní pravděpodobně začaly obřady na Václavském náměstí, neboť rádio hraje hymnu. Tenkrát, když ječely sirény a zvonily zvony v minutách ticha, jsem byl v Bartolomějské. Nevěděli jsme, co se to děje. Hádali jsme, že zemřel Nejedlý. Ani ve snu nás tenkrát nenapadlo, že by to mohl být Stalin. Když za týden zazněly zvony znovu, to už jsme se ani neodvážili hádat, že by to mohl být Gottwald. Dozvěděl jsem se to, až když mě převáželi na Pankrác. V kanceláři visely oba portréty se smutečními páskami.

Přehlížím-li období, v němž prezidentoval Ant. Zápotocký, nemohu si stěžovat. Nejen že jsem se dostal z kriminálu, ale měl jsem možnost se uživit, dokonce dobře uživit, a co víc, vydat knihu i překlady, které jsem si přál vydat.

8. duben – úterý

Zemřel Vítězslav Nezval. Včera mi o tom řekla Běla v nemocnici. Neposlouchal jsem celé dopoledne rádio, takže jsem nevěděl nic. Ležel v horoskopu a moc se toho asi nedozvěděl. Byl milován a nenáviděn stejně prudce. Zemřel už kdysi dávno.

3. červen – úterý

– Rovnou ti říkám, je vyloučeno to vydat tak, jak to je. S tím se musíš rozloučit. Nemohu si něco takového vzít na krk. Vrhli by se na mne jako psi, proč to pouštím. Chápej, nejde o mě, ale prostě to nejde. Takhle mnohoznačnou knihu vydat nemůžu, je to experiment a víš, jak to dnes chodí. Nemohu si dovolit další vláčení jména nakladatelství v novinách. Víš, co by ti z toho udělali v RP? Atd. To všechno se odbývalo mezi řečí s Ripellinem, kterého jsem tam zastihl. Je hubenější a nosí chroustíka. Tvrdil, že v italské, ani jinde v Evropě nic v poezii nového není. Jednoduše mu jde o kšeft a knihy, které si poveze domů.

Potom na dva cukráře, Antonína a Linku Procházkovou na Slovanském ostrově. Je to hrůza, ale je to tak, to nejrannější je nejlepší. Co dělali posledních třicet let, je neuvěřitelně hrozné. Opereta takového druhu, že nemá v českém umění obdoby. To není cukr, ale cukerín omaštěnej kunerolem.

1. červenec – úterý

Bouda odevzdal Kocourkov. Kriebel včera volal Josku, tak jsme se ráno vypravili do dětského nakladatelství. Všech těch šedesát nebo kolik obrázků je figurálně přeplácávaných, ale domyšlených. Je podivuhodné, jak Bouda k takové mnohosti osob a osůbek nenechá jednu nedomyšlenou, nenechá nedomyšlenou ani věc. Ví o síle detailu, ví o síle epičnosti. Snad je to zkušenost z grafiky, nenechal kousek místečka prázdnoty, a způsobu jeho nazývání a nazírání na věci. V ilustraci pro děti se toto myšlení osvědčuje už proto, že si dítě nebo dospělý má na co ukazovat, na co koukat. Pro ilustraci je lepší tato epičnost než lyričnost Trnkova. Trnka je opravdu jen pro publikum Družstevní práce, jsou takové i jeho loutky, které nemají zbůhdarma úspěch u polointelektuálů, kteří hýbají vkusem světa, kdežto Bouda je pro obojí, jak pro publikum Družstevní práce, tak pro děti, tam mají snobské mámy také co ukazovat, ale je zde také jedna přednost pro dnešní dobu, že tato kresba vnikne hluboko do povědomí normálních lidí vůbec. To je veliká zodpovědnost na malířích, tady si stojí Trnka bok po boku s Boudou. Bouda svou epičností a Trnka svou zkratkovitostí. Oba stojí na pomezí, na dvou krajních koncích, které by bylo třeba sblížit.