Rusko chce na Ukrajině pozabíjet i fotografie

Ukázka:

Fotografie

Národ zničíte, když zničíte jeho paměť

V pracovně mám na stěně pověšenou fotografii pratety z doby, kdy ještě mluvila. Uprostřed sourozenců stojí jejich máma. Nejmladšího drží v náručí. Prateta se stydlivě kouká do objektivu, mé babičce jsou dva roky, všichni mají na nohou kožené boty, které jim ušil táta. V pozadí se nachází zahrada jejich rodného domku, je léto, právě kvetou pivoňky. Návštěvy v mé pracovně se nad snímkem nijak nepozastavují, není k tomu ostatně žádný důvod – vypadá jako úplně běžný rodinný portrét z minulého století. Na fotografii není estonská vlajka ani žádný jiný symbol samostatného Estonska, které byly za Sovětského svazu zakázané, byla ale pořízena za doby „zlikvidovaného státu“. Už jen to ji činilo podezřelou.

Do Finska se dostala až na počátku devadesátých let, poté co se Estonsko znovu osamostatnilo a my se konečně odvážili do kufru přibalovat i fotografie. Za sovětské nadvlády bychom si netroufli, protože snímek by mohli objevit při hraniční kontrole. Staré fotografie patřily na dlouhý seznam předmětů, které se do Sovětského svazu nesměly přivážet ani se odtamtud odvážet, takže pokus o propašování snímku přes hranice by spustil smršť otázek, proč jej máme a co zobrazuje. Jakákoliv odpověď by vedla k témuž výsledku – o fotografii bychom přišli. Sovětská okupace pro estonské rodiny znamenala, že fotografie vnímané jako nebezpečné se vytrhávaly z alb, vyhazovaly, zakopávaly pod zem nebo schovávaly za tapety, tak jako u nás, a vytahovaly se pouze při důvěrných setkáních. Vzpomínání na rodinu, blízké a zemřelé se v Sovětském svazu odehrávalo jen v soukromí. O příbuzných jsem se dozvídala právě díky fotografiím a příběhům, které se k nim vážou. Díky nim dostali tváře.

Kontrast oproti Finsku, kde jsem se narodila a chodila do školy, byl obrovský. Ve Finsku je na Den památky zesnulých, na Vánoce a na Den nezávislosti běžné zapalovat na hřbitově svíčky. Můj finský děda byl válečný veterán a jeho bratr-dvojče padlý hrdina. I finské války patřily do mé rodinné historie, ale svíčky zapalované na hrobech při veřejných vzpomínkových příležitostech mi vždy připomínaly příbuzné, na které jsme směli vzpomínat pouze v duchu nebo v důvěrné společnosti. Finské vlajky vyvěšované na Den nezávislosti mi na mysl přinášely estonskou vlajku, která byla stejně jako další symboly „zlikvidovaného státu“ zakázaná, včetně používání modro-černo-bílé barevné kombinace třeba v abstraktním umění. Učit se na prvním stupni se spolužáky nazpaměť píseň zpívanou při vztyčování vlajky mě trápilo, protože v Estonsku nebylo za sovětské okupace nic podobného ani myslitelné. Pro mé spolužáky byla možnost naučit se ve škole slova zmíněné písně až otravně samozřejmá. My jsme naopak nesměli ukazovat symboly samostatného Estonska ani ve Finsku, které v té době procházelo finlandizací; pro Finsko žádné svobodné Estonsko neexistovalo, protože ve vztahu k okupovaným územím muselo následovat oficiální sovětskou linii. Estonce žijící v zahraničí SSSR bedlivě sledoval. Nevhodné projevy vůči němu za jeho hranicemi by ohrozily příbuzné žijící na sovětském území. I já jsem pochopila, že nesprávná slova nebo jednání by znamenaly, že už nás do SSSR nepustí. Už nikdy bych neviděla babičku.

Sovětský svaz se na okupovaných územích snažil zničit paměť, včetně její vizuální formy, a nyní činí Rusko v dobytých ukrajinských oblastech totéž. Kromě obměny učitelů a rusifikace výuky ničí povědomí Ukrajiny o vlastním kulturním dědictví i rabováním veřejných sbírek, jako třeba muzeí, i soukromých úschoven paměti, tedy lidských domovů. Svět mohl v médiích sledovat, jak ruské jednotky na Ukrajině srovnávají se zemí celá města. Ta jsou plná lidských domovů a domovy zase vzpomínek a s nimi spojených předmětů. Žádná vzpomínka není pro okupanty tak malá, aby nestála za zničení, protože někdy i jediná fotografie, jediný příběh může držet naživu historii celé rodiny. Proto Rusku nejde pouze o rabování uměleckých sbírek. Nebezpečné jsou pro něj i soukromé fotografie. Uchovávají totiž vzpomínky na něco, co chce Rusko vyhladit. Uchovávají vzpomínky na oběti ruských zločinů a na samostatný ukrajinský národ.

Když začal rozsáhlý ruský útok, byl dvaadvacetiletý Illja doma v Kramatorsku. Rozhodl se uprchnout vlakem spolu s matkou a sestrou. Na kramatorském vlakovém nádraží plném civilistů je zastihly ruské rakety. Při útoku zemřelo 60 lidí, 110 bylo zraněno. Illjova rodina vyvázla. Znovu se o útěk pokusili autem, ale na cestě je zastavila ruská kontrola. Vojáci v Illjově mobilu našli snímek, na němž s ukrajinskou vlajkou oslavuje ukrajinský Den nezávislosti. Dále objevili seznamovací aplikaci určenou sexuálním menšinám.

Illja se stal obětí sexuálního útoku osmi vojáků ruské armády. Svůj čin si natočili. Po týdnech mučení osvobodila Illju ukrajinská armáda. Jeho jediným „zločinem“ bylo, že si v mobilu uchovával vzpomínky na sebe samého.

Dnes není ničení fotografií tak snadné jako za dob Sovětského svazu. Držení těch nesprávných nicméně stále může být hazard, hrozba, která vystavuje blízké riziku, takže uchovávání vzpomínek se stává nebezpečným a fotografie stigmatizujícími. Už jen to poškozuje vizuální paměť, jeden z klíčových prvků utváření identity. Kvůli takovéto hrozbě lidé snímky z mobilů mažou a přestávají sdílet ještě předtím, než je k tomu někdo začne nutit. Mnohé takováto hrozba přiměje ke smazání všech kontaktů, celé paměti telefonu. Moje kamarádka odjela z Kyjeva deset dní po začátku invaze, protože předpokládala, že jinak se bude muset dostat přes ruské zátarasy, z čehož měla větší strach než z bombardování. Myšlenka, že by si dopředu z mobilu vymazala údaje a fotografie, se jí ale příčila, a i kdyby to udělala, na internetu jsou vždy k nalezení důkazy, na čí straně stojí. Právě z těchto důvodů zůstali mnozí na územích okupovaných Ruskem. Neměli odvahu pokusit se překročit ruské kontrolní body, tak jako to udělal Illja s rodinou.

Rusku se dařilo upravovat chování a vizuální paměť lidí už dříve. Proto to dělá i nyní. K okupaci vždy patří změna morálního paradigmatu: co bylo dříve správné a respektované, stává se v souvislosti s okupací nesprávným a nebezpečným.

Moje prateta, která vyrůstala na počátku minulého století jako dcera sedláka v západním Estonsku, a Illja z Kramatorsku se narodili do úplně rozdílných světů, nespojuje je dokonce ani pohlaví. Mají ale společnou zkušenost, která jim změnila celý život. Oba jsou civilisté. Oba se stali oběťmi násilí ze strany osob jednajících ve jménu ruské moci.

Ve veřejné diskuzi o sexuálním násilí stále zaznívají otřepané argumenty, že takové jednání nějakým způsobem souvisí s neovladatelnými mužskými pudy. Tak tomu ale není. Zmíněné činy se dějí, protože pachatelé mají příležitost vyhnout se trestní odpovědnosti.

Pratetinu a Illjovu zkušenost spojují také motivy, které pachatele k takovému jednání přiměly. Spojují je zločinné záměry a příčiny, které k použití sexuálního násilí vedly, protože ty se během desítek let nezměnily. Rusko se uchyluje k téže zbrani generaci po generaci stále ze stejného důvodu: aby zneuctilo oběti, zlomilo odpor a upevnilo si mocenské postavení, protože každá oběť je odstrašujícím případem pro ostatní.

Illja žije ve svobodné části Ukrajiny a aktuálně chodí na terapie. Není jisté, zda se pachatelé ze svých činů budou někdy zodpovídat, ale jelikož Illja o své zkušenosti veřejně promluvil, může to dodat odvahu k témuž i dalším obětem sexuálních útoků. Ve světě mé pratety nic takového nebylo možné. Nemohla si v televizi ani na internetu poslechnout rozhovor s někým, kdo prožil totéž co ona. V tomto ohledu se svět pro oběti zlepšil. Vědomí, že existuje někdo se stejným osudem, pomáhá zmenšit míru sebeobviňování; situaci, která se v současnosti stejně jako o několik generací dříve stává osudem tolika lidí, si oběti nepřivodily samy.