Poslední z řady velkých beletristických děl Ernsta Jüngera

Doslov:

Ernst Jünger se stylistikou své beletristické tvorby řadí na čelní místo skupiny autorů, jakými jsou Horst Lange, Hermann Kasack nebo Alfred Andersch. Vybroušený jazykový styl provázený mocnou imaginací, charakteristický to znak autorovy tvorby, by postačil sám o sobě k tomu, aby byl Jünger považován za jednoho z významných německých spisovatelů dvacátého století. Ve své podstatě je Jünger ovšem na prvním místě myslitelem a až na tom druhém vynikajícím stylistou. Ve svém, řekněme celostním, uchopování světa se staví po bok největších autorů německy psané literatury, Johanna Wolfganga Goetha nebo Hermanna Brocha. Jünger nenapsal „to“ své velké dílo, které obsahuje všechny jeho myšlenky, nemá svého Fausta, nemá své Náměsíčníky, nicméně celou svojí tvorbou skládá Jünger komplexní obraz našeho světa a jeho výklad.

I v poslední eseji Proměna – Prognóza pro 21. století z roku 1993 naprosto funkčně odkazuje ke svému slavnému spisu Dělník z roku 1932. Mezi těmito díly stojí šedesát let, a přesto se nerozporně doplňují. Jüngerovo myšlení je mytické, sám svět mu je mýtem. Zvláště starořecký mýtus o boji titánů a bohů je v jeho díle silně akcentován. Dvacáté století je Jüngerovi stoletím nástupu věku titánů. Titánů, kteří jako odpůrci bohů a jejich zemské protějšky neuchopují jsoucno, ale náš hmatatelný svět. Ne pohybují se ve sférách teologie, ale v krajině přírodních zákonů. Nevyžadují, aby byli oslavováni bohoslužbou, ale chtějí být oslavováni prací.

Věk titánů je věkem práce, jehož charakteristickou postavu představuje dělník. Dělník nikoli ve smyslu třídním, tedy proletář, nýbrž dělník jakožto člověk dělný, člověk práce, jako ten, kdo stojí pevně nohama na zemi a plní zadané úkoly. Dělníkem je chemik získávající lidstvu nové léky, inženýr spoutávající síly země pro blaho společnosti, lékař a nakonec i umělec. Dělník představuje zacílení snah o přetvoření hma tatelného světa, ale i ztrátu přesahu. Dělník abstrahuje od božského, tedy v první řadě od etiky, kterou v nejlepším pří padě přetváří do kupeckých počtů utilitarismu. Jünger instinktivně vnímá, že věku titánů, ač ten ho moc ně přitahuje, jsou vlastní výrazné inferiorní rysy. Snad proto se již ve svých raných pracích zabývá mechanismy moci. Tento zájem pochopitelně zesiluje tváří v tvář nástupu nacismu – doby, ve které chemik vytváří smrtící jedy, inženýr vyvíjí vražedné zbraně, lékař vymýšlí teorie ospravedlňující vraždění mas a umělec to vše oslavuje.

Roku 1939 vychází Jüngerovo nejznámnější dílo, snová novela Na mramorových útesech, která představovala ve své době jedno z nejodvážnějších vyjádření odporu vůči brutální diktatuře, zosobněné v Německu Hitlerem a v Sovětském svazu Stalinem. O deset let později Jünger píše velký utopistický román Heliopolis, v kterém se nadčasově vyjadřuje jak k diktatuře a teroru, tak k modernitě titánského věku a jejím budoucím formám. Není bez zajímavosti, že právě v této knize Jünger předpovídá nejen vznik chytrých telefonů, ale i jejich společenský dopad. V následujících letech vznikají eseje Chůze lesem, Gordický uzel, Na zdi času a roku 1977 další utopistický román Eumes will, ve kterém vystupuje nový typus, nová archetypální figura, kterou je anarch, tedy ten, kdo může, ale nemusí bojovat proti mechanismům moci, neboť stojí mimo ně, je jimi nedotčen.

Roku 1983 Jünger píše konečné dílo své beletristické řady zabývající se mocí a titánismem – Aladinův problém. Souvztažnost této řady manifestuje Jünger propojováním vedlejších postav. Fortunio, Nigromontanus a mauretánci z novely Na mramorových útesech se objevují i v Heliopoli, phonophory, tedy chytré telefony z Heliopole, jsou i součástí světa Eu meswillu, Phares, který v Heliopoli představuje jakéhosi posla z netitánských prostor, se v podobné roli objevuje i v Aladinově problému. Přestože Aladinův problém řadu uzavírá a určitým způsobem i završuje, v mnohém zní také vybočuje. Jsou ‑li díla Na mramorových útesech, Heliopolis a Eumeswill mytickým obrazem nastupujícího věku titanismu, pak je Aladinův problém zúčtováním s ním. Předchozí důsledná neurčitost místa a času dění, bytostně vlastní mýtu, je zde nahrazena konkrétní současností. Překvapivou proměnou prošel i Jüngerův literární styl. Aladinův problém je, na rozdíl od autorových předchozích beletristických děl, uvolněnější, ležérnější, až by se dalo říci lakonický. Snový popis obecně platného úpadku starého řádu, obsažený v knize Na mramorových útesech, je nahrazen konkrétním popisem úpadku starých šlechtických rodů východního Německa v poryvech vichrů dvacátého století. Inferiorita titanismu je v pravdě lakonicky odbyta srovnáním mizejících rodinných hrobek s unifikovanými náhrobky „šoférského stylu“, které je nahrazují. Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně? 

.........

překlad Ivan Martinko