Může někdo věřit ve vítězství slušnosti?

/ nakl. Argo

Poprvé od vydání v roce 1931 se českým čtenářům dostává do rukou nejzásadnější dílo Erich Kästnera (1899 - 1974) v podobě, jak ho autor zamýšlel publikovat. V období vzmáhajícího se národního socialismu si však původní nakladatel na Kästnerovi vynutil řadu úprav a změn, které se týkaly zejména explicitních erotických scén, politických narážek a nekompromisní kritiky společenského úpadku výmarské republiky. Neprošel tehdy ani název Cesta do záhuby.
Poprvé od vydání v roce 1931 se českým čtenářům dostává do rukou nejzásadnější dílo Erich Kästnera (1899 - 1974) v podobě, jak ho autor zamýšlel publikovat. V období vzmáhajícího se národního socialismu si však původní nakladatel na Kästnerovi vynutil řadu úprav a změn, které se týkaly zejména explicitních erotických scén, politických narážek a nekompromisní kritiky společenského úpadku výmarské republiky. Neprošel tehdy ani název Cesta do záhuby.

Román je považován za jedno z nejvýznamnějších děl období Výmarské republiky. Jeho styl je jemně vypointovaný, chladnokrevně rázný a zároveň tiše melancholický. Dvaatřicetiletý germanista a začínající spisovatel Jakob Fabian pracuje přes den jako textař pro výrobce cigaret, aby zaplatil nájem. Německo upadá nejen morálně, ale i ekonomicky a politicky. Fabian je přitom více či méně nezúčastněným pozorovatelem tohoto úpadku: proplouvá bary, uměleckými ateliéry, vykřičenými domy, akademickým prostředím, řeší pestrá témata od sexu až po komunismus. Nachází se na rozcestí: Ve skutečnosti sice nevěří ve „vítězství slušnosti“, ale přesto na něj čeká. Láska ke Kornélii je tím jediným, co jej přinutí zpochybnit svůj ironický fatalismus. To ona se stává paprskem naděje v jeho rozpadající se existenci.

Ukázka:

První kapitola

Číšník jako orákulum • Ten druhý tam přesto jde • Ústav pro duševní sblížení

Fabian seděl v kavárně Spalteholz a četl si titulky večerníků: Exploze anglické vzducholodi nad Beauvais, Strychnin skladovaný vedle čočky, Devítiletá dívka vyskočila z okna, Opětovně neúspěšná volba ministerského předsedy, Vražda v zoologické zahradě Lainzer Tiergarten, Skandál v Městském zásobovacím úřadě, Umělý hlas v kapsičce u vesty, Odbyt uhlí z Porúří klesá, Dary pro ředitele Říšských drah Neumanna, Sloni na chodníku, Nervozita na trzích s kávou, Skandál kolem Clary Bowové, Hrozící stávka 140 000 kovodělníků, Zločinecké drama v Chicagu, Jednání v Moskvě o cenovém dumpingu dřeva, Starhemberští myslivci se bouří. Každodenní penzum.

Nic zvláštního. Napil se kávy a trhl sebou. Nápoj chutnal sladce. Od té doby, bylo to už deset let, kdy do sebe v menze u Oranienburské brány třikrát týdně soukal nudle se sacharinem, nesnášel sladké. Spěšně si zapálil cigaretu a přivolal číšníka. „Čím mohu posloužit?“ zeptal se číšník. „Odpovězte mi na jednu otázku.“ „Prosím.“ „Mám tam jít, nebo ne?“ „Kam má pán na mysli?“ „Nemáte se ptát. Máte odpovědět. Mám tam jít, nebo ne?“ Číšník se nenápadně podrbal za ušima. Pak přešlápl z jedné ploché nohy na druhou a rozpačitě pronesl: „Nejlepší bude, když tam nepůjdete. Jistota je jistota, pane.“ Fabian přikývl. „Dobře. Půjdu tam. Platit.“ „Ale vždyť jsem vám to nedoporučil?!“ „Proto tam taky půjdu! Platit, prosím!“ „Kdybych vám to doporučil, tak byste nešel?“ „Pak bych šel taky. Platit, prosím!“ „Tomu nerozumím,“ prohlásil číšník podrážděně. „Proč jste se mě tedy vůbec ptal?“ „To kdybych věděl,“ odvětil Fabian. „Šálek kávy, chleba s máslem, padesát, třicet, osmdesát, devadesát feniků,“ deklamoval číšník. Fabian položil na stůl marku a odešel.

Neměl ponětí, kde se nachází. Když člověk vleze na náměstí Wittenbergplatz do autobusu číslo 1, přestoupí na Potsdamer Brücke do tramvaje, aniž si přečte číslo, a o dvacet minut později opustí vagon, protože uvnitř najednou sedí jakási žena, která se podobá Fridrichovi Velikému, opravdu nemůže vědět, kde je. Následoval tři chvatně kráčející dělníky a dostal se, zatímco klopýtal přes trámy, kolem stavebních ohrad a šedých hodinových hotelů, na stanici Jannowitzbrücke. Ve vlaku vytáhl adresu, kterou mu napsal přednosta kanceláře: Schlüterstraße 23, paní Sommerová. Dojel až k zoologické zahradě. V Joachimsthaler Straße se ho jakási pohupující se slečna s tenkýma nohama zeptala, jestli by si nedal říct. On nabídku odmítl, zahrozil prstem a utekl pryč.

Město se podobalo lunaparku. Průčelí domů byla zbarvená šmouhami pestrého světla a hvězdy na nebi se mohly stydět. Nad střechami burácelo letadlo. Zničehonic začaly pršet hliníkové tolary. Chodci vzhlíželi, smáli se a shýbali. Fabian si letmo vzpomněl na onu pohádku, ve které jakési děvčátko zdvihá košilku, aby zachytilo mince padající z nebe. Pak jeden z tolarů sebral z tuhé krempy cizího klobouku. „Navštivte Exotický bar, Nollendorfplatz 3, krásné ženy, nahé plastiky, pension Condor přímo v domě,“ stálo tam. Fabian si najednou představil, že tam nahoře v aeroplánu letí on a dívá se na sebe dolů, na mladého muže v Joachimsthaler Straße, v hemžení davu, v kruhu světla z luceren a výloh, ve spleti ulic jakoby horečkou roznícené noci. Jak byl ten muž malý. A ten muž a on byli jedna a táž osoba! Přešel Kurfürstendamm. Na jednom z domovních štítů koulela světelná figurína, byl to turecký chlapec, elektrickými očními bulvami. Vtom někdo zprudka narazil do podpatku Fabianovy boty. Pohoršeně se otočil. Byla to tramvaj. Průvodčí hromoval. „Dávejte bacha!“ vykřikl policista. Fabian smekl klobouk a řekl: „Vynasnažím se.“

....................

překlad Michael Půček

Další články

"Tmu, která trne, prořízne oheň, není na co čekat, když mrzne, pod ovocnými stromy. V přesně určených bodech, hlídat ho celou noc. Myslím si: oheň, co hoří jen tak akorát, není oheň. Myslím si, ale neřeknu to. Z exponovaných míst sklízím předměty, co by mohly překážet, věci, co by mohly vzplát." Nová sbírka Simony Rackové. Z každodennosti vyhlížet opakovaně dávné touhy a prokrvení.
Ukázky

Vnímej, tanči, dýchej, doufej....oheň hlídej

"Tmu, která trne, prořízne oheň, není na co čekat, když mrzne, pod ovocnými stromy. V přesně určených bodech, hlídat ho celou noc. Myslím si: oheň, co hoří jen tak akorát, není oheň. Myslím si, ale neřeknu to. Z exponovaných míst sklízím předměty, co by mohly překážet, věci, co by mohly vzplát." Nová sbírka Simony Rackové. Z každodennosti vyhlížet opakovaně dávné touhy a prokrvení.
 | nakl. Protimluv
Martin Jun (1976) se zapsal do povědomí čtenářů již svým debutem Doživotí (2014), formálně propracovanou hříčkou, v níž „není ani slovo míněno vážně“. Jeho druhý román Meteorit s rodokmenem (2019) ze života středočeské vesnice zmítané katastrofami biblických rozměrů. Jeho novinka s názvem Křivda zachycuje formou beletrie fenomén zvaný transgenerační přenos traumatu. Přes kolik generací se propíše týrání a špatné zacházení?
Ukázky

Román o zděděných traumatech

Martin Jun (1976) se zapsal do povědomí čtenářů již svým debutem Doživotí (2014), formálně propracovanou hříčkou, v níž „není ani slovo míněno vážně“. Jeho druhý román Meteorit s rodokmenem (2019) ze života středočeské vesnice zmítané katastrofami biblických rozměrů. Jeho novinka s názvem Křivda zachycuje formou beletrie fenomén zvaný transgenerační přenos traumatu. Přes kolik generací se propíše týrání a špatné zacházení?
 | nakl. Cosmopolis
Pohrát si s Kafkovou Proměnou v roce stého výročí Kafkova úmrtí je určitě koncept, který zaujme. U Kafků je veselo. Maminka má radost, že se synek v sanatoriu spravil, tatínek s čte jeho inspekční zprávy z rodinné továrny na azbest. Franz vzorně plní očekávání rodičů, ale jediné, na co při tom všem myslí, je psaní. Tolik potřebný oddech přinášejí návštěvy nevěstinců s Maxem. A ten chce ještě pozvat svou sestřenici z Berlína, nějakou Felici. O Kafkově Proměně svěže jinak.
Ukázky

Tělo stáhne mysl do peřin jako stydlivou holku

Pohrát si s Kafkovou Proměnou v roce stého výročí Kafkova úmrtí je určitě koncept, který zaujme. U Kafků je veselo. Maminka má radost, že se synek v sanatoriu spravil, tatínek s čte jeho inspekční zprávy z rodinné továrny na azbest. Franz vzorně plní očekávání rodičů, ale jediné, na co při tom všem myslí, je psaní. Tolik potřebný oddech přinášejí návštěvy nevěstinců s Maxem. A ten chce ještě pozvat svou sestřenici z Berlína, nějakou Felici. O Kafkově Proměně svěže jinak.