Příběhy největších cyklistů

Ukázka:

Gino Bartali (18. července 1914 – 5. května 2000) byl vítěz několika Grand Tour. Pro katolickou víru a postoj proti fašistickému režimu byl přezdíván Pobožný Gino. V pozdějších fázích kariéry dostal přezdívku Il Vecchio, Stařec, jelikož závodil v té době do nevídaného věku čtyřiceti let. Před druhou světovou válkou se řadil mezi nejslavnější italské cyklisty. Do roku 1939 vyhrál dvakrát Giro d’Italia (1936 a  1937) a  jednou Tour de France (1938). Po  válce přidal další dvě vítězství z  těchto akcí. Giro opanoval v roce 1946 a Tour v roce 1948. Druhé vítězství ve Francii získal přesně deset let od prvního. Dodnes je to nejdelší časový interval mezi celkovými vítězstvími na Tour. Mezi další významné úspěchy patří tři vítězství v Kolem Lombardie (1936, 1939 a 1940), čtyři v Milán – San Remo (1939, 1940, 1947 a 1950) a stejné množství zlatých medailí z italského šampionátu (1935, 1937, 1940 a 1952).

Během druhé světové války dělal poslíčka místnímu odboji a podílel se na záchraně stovek Židů z okupované Itálie. V pozdějších letech kariéry se stal jeho největším rivalem krajan Fausto Coppi a spolu s ním rozdělil diváckou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory. Počátky a amatérská kariéra Bartali pocházel z malé vísky Ponte a Ema, zhruba čtyři kilometry vzdušnou čarou od toskánské Florencie, narodil se jako třetí ze čtyř dětí. Otec Torello a matka Giulia přivedli na svět ještě starší dcery Anitu s Natalinou a mladšího bratra Giulia. Tatínek se střídavě živil jako zedník, rolník nebo dopravce stavebního materiálu. Navíc nad ránem zhasínal i pouliční lampy, protože peněz bylo zoufale málo. Jestliže zrovna nebyla některá z těchto sezonních prací po ruce, jezdil s dalšími muži z vesnice do Florencie, tam vyzvedávali od bohatých měšťanů špinavé oblečení a sváželi je do Ponte a Ema. Ve vsi je jejich manželky praly v potoce a muži je vyprané vraceli zpět a tím si alespoň něco málo přivydělávali. Když si to situace žádala, věnovala se praní i Giulia. Ta si kromě práce na poli přivydělávala ještě výrobou krajek pro movité florentské ženy.

Poslední šestý rok základní školy musel malý Gino absolvovat ve Florencii, jelikož škola v jeho rodišti končila pátou třídou. Otec rozhodl, že do školy bude jezdit na kole, na které si ovšem musel sám vydělat, protože jeho staré kolo, na kterém se malý Gino proháněl po okolí, bylo moc velké. Pro syna našel práci u místního farmáře. Vidina nového kola byla tak velká, že práci přetrpěl, a když měl na konci léta s otcovou pomocí dostatek peněz, pořídil si sice opotřebované a rezavé, ale první kolo, kterému mohl říkat vlastní. Druhou podmínkou k pořízení kola bylo, že zbožný Torello přihlásí Gina do náboženské organizace Azione Cattolica a obrátí ho na víru.

Ve třinácti letech začal Gino pracovat v cyklistickém obchodě ve Florencii. Kromě něho tam pracoval i jeho bratranec Armando Sizzi. Právě ten ho seznamoval s místními jezdci a cyklistickými nadšenci, kteří do obchodu přiváželi k opravám kola a celé dny si vyprávěli historky ze sportovního i osobního života. Mezi těmito lidmi byl i Giacomo Goldenberg, mladý Žid od  Kišiněva, a ten později zásadně vstoupil do Bartaliho života. Několikrát týdně pomáhal po škole i v cyklistickém obchodě v Ponte a Ema vedeném Oscarem Casamontim, amatérským jezdcem a mechanikem.

Po první společné vyjížďce Casamonti žasl nad mladíkovou výkonností a naléhal na jeho rodiče, kteří cyklistice nakloněni nebyli, aby o nechali závodit. Při jedné ze zimních her s kamarády z Ponte a Ema zůstal Bartali několik hodin až po  hlavu zakopán ve  sněhu. Když ho matka objevila, byl silně podchlazen a verdikt doktora byl jednoznačný. Akutní zápal plic způsobil poškození Ginových hlasivek. Trvalo šest měsíců, než se mu hlas vrátil. Den po Ginových sedmnáctých narozeninách, 19. července 1931, se zúčastnil svého prvního závodu. O několik dní dříve se totiž ozval mladší bratr Giulio, že by chtěl jet závod na kole. V tu chvíli se neoblomný tatínek zlomil a prohlásil, že má-li někdo z rodiny závodit, bude to starší z bratrů. V cíli byl Gino první a mohl slavit vítězství. To mu bylo obratem odebráno, protože závod byl pouze pro jezdce do šestnácti let.

Díky svým výkonům si vysloužil místo v amatérském sportovním klubu L’Aquila di Ponte a Ema. Tréninky a stále nové díly na nekvalitní bicykl ho stály tolik, že mu plat přestával stačit. Proto se jednoho dne rozhodl a začal svým soupeřům prodávat vítězství za to, že mu dají odměnu za první místo. Nejednou se tak stalo, že domů přinesl cenu za první i druhé místo a tatínek přestal konečně naříkat, že na cyklistice rodina tratí. Když se to dozvědělo vedení Aquily, nabídlo mu za každý závod startovné 50 lir (odpovídajících běžné částce za vítězství). Gino se tak mohl opět soustředit pouze na sebe a začít získávat prvenství.

Každé ráno cvičil, osvojoval si techniku zpomalení dechu a pronikal do světa výživy v té době považované pro vrcholové sportovce za zdravou. Čím větší kalorický výdej, tím větší musí být váha přijaté stravy. K snídani espresso a chleby s marmeládou nebo medem. K obědu rýže nebo těstoviny se sýrovou omáčkou a pořádný kus masa. Odpolední svačina zahrnovala panini na sladký i slaný způsob. Při vícedenních závodech byl schopen během etapy spořádat tucet syrových vajec a v hotelu celého králíka nebo kuře. Byl natolik posedlý čísly ve svých denících, že mu lidé z okolí dali přezdívku Účetní. Během závodů nesčetněkrát zaútočil a zase zpomalil, aby mohl sledovat reakce soupeřů a pozorovat jejich slabiny, jichž by posléze mohl využít. O čtyři roky později měl na kontě 44 vítězství a přestoupil mezi profesionály jako nezávislý jezdec.

.............