Existuje něco jako obyčejný život?

/ nakl. Togga

Souhvězdí Persea pohasíná a nikdo neví proč. Životy lidí přesto pokračují v nezměněném rytmu. Obyčejní lidé pracují, milují se, snaží se zajistit sobě a svým blízkým co nejlepší život, cestují a objevují svět. Snaží se dosáhnout svého snu o štěstí. Jak daleko jsou však ochotni pro splnění svých přání zajít? A je to, o co usilují, skutečné naplnění? Původní český román o hvězdné obloze, morálních dilematech, blankytné modři mořské hladiny a africké savaně s majestátními slony.
Souhvězdí Persea pohasíná a nikdo neví proč. Životy lidí přesto pokračují v nezměněném rytmu. Obyčejní lidé pracují, milují se, snaží se zajistit sobě a svým blízkým co nejlepší život, cestují a objevují svět. Snaží se dosáhnout svého snu o štěstí. Jak daleko jsou však ochotni pro splnění svých přání zajít? A je to, o co usilují, skutečné naplnění? Původní český román o hvězdné obloze, morálních dilematech, blankytné modři mořské hladiny a africké savaně s majestátními slony.

Ukázka:

Simona

Dnes nevstala z postele pravou nohou. Dvakrát odložila budík o deset minut a ty jí teď sakra chyběly. Nestihla svou ranní kávu, k snídani měla jen okrájené nahnilé jablko a teď jela na kole do práce v sukni, kterou si zašpinila při sundávání bicyklu ze stěny. Téměř každý den se na cyklostezce směrem do práce objevila ve stejnou dobu, kdy do práce jel i Tadeáš od nich z kanceláře, a mohli tak spolu probrat plánovanou práci na právě začínající den.

Dnes ale nestíhala, a tak se musela při šlapání do pedálů dívat na zadek té Irky, která ji z nějakého důvodu neměla ráda a která se navíc celou dobu jak na potvoru musela držet uprostřed cesty, takže se nedala předjet a celou dobu ji brzdila. Z plných sil šlapala do pedálů, a přestože byla vlezlá zima, neskutečně se potila. Nestíhala a nemohla s tím nic dělat. Už před pěti minutami měla být na jednání, kde se měl probírat její návrh. Tedy, formálně to byl návrh europoslance Otakara Krále, pro kterého pracovala, fakticky byl ale text návrhu jejím dílem. Pracovala na něm už dlouhé týdny a teď měla zpoždění. Potila se víc než kdy jindy, byla zašpiněná od šmíru a na schůzku, na níž měla prezentovat hlavní body, jela pozdě, s mastnými vlasy, hladová a rozmrzelá. Ten den jednoduše nezačal nejlíp.

Právě ve chvíli, kdy dorazila k budovám parlamentu, se z nebe spustil ledový liják. Typické počasí pro belgické předjaří. I když to měla ke vstupu jen pár metrů, dveřmi prošla skrznaskrz promočená. Dvě kolegyně, které právě přivezl Uber, vystoupily v perfektně padnoucích kostýmcích a s obrovskými deštníky a podívaly se na ni s hraným soucitem. O chvíli později se ozvalo usilovné cvak – cvak – cvak foťáků na jejich telefonech. A smích. Snažila se co nejrychleji zmizet, tváře rudé zlostí a studem. Cvak – cvak. Během chvíle se ocitla z dosahu jejich smíchu. Na cestě bludištěm chodeb, eskalátorů a výtahů za ní zůstávala mokrá cestička. Vyjela do své malé kanceláře nabrat dech, uklidnit se, trochu se před schůzkou upravit a nabudit. Tadeáš už měl na svém místě batoh. Věci na stole měla i ta mladá stážistka. Byla poslední. Stejně už jdu pozdě, aspoň tam nepřijdu udýchaná a úplně promočená, říkala si v duchu. Do kanceláře nikdo nepřijde, všichni už na ni čekají u europoslance. I tak pro jistotu zamkla dveře, než přešla ke svému stolu a odemkla vrchní přihrádku. Rukou zajela na známé místo pod stohem papírů – ale nic tam nebylo. Znervózněla. „Ne, ne, ne, sakra,“ klela tiše a netrpělivě dlaněmi bloudila v zásuvce, „teď ne!“ Vyzkoušela ještě druhý šuplík, ruce však měla stále prázdné. „Kurva!“

Silou zabouchla obě zásuvky a cítila, jak jí ve spáncích buší tep. Pravděpodobně v pracovním tempu zapomněla, že byl šuplík prázdný už v pátek. Obrátila naruby ještě svůj pracovní batoh. Mezi papíry, diářem, krémy a deodorantem ale to, co hledala, nenašla. Zhluboka se nadechla. Na chvíli se zastavila a zavřela oči. „To zvládneš,“ říkala si tiše pro sebe, ačkoli těm slovům tak úplně nevěřila, „zvládneš to.“ Vydechla, znovu se zhluboka nadechla a vydechla. Panika ustoupila, ale ne zcela. Měla chuť zajít za Thorstenem rovnou, zavolat mu a zaběhnout za ním, bylo by to jen několik dalších minut. Hned ale tu myšlenku zahnala. Musela jít. Belgické počasí za okny předvádělo své nejlepší kousky. Temné mraky nacucané vodou se střídaly s trhlinami modré oblohy propouštějícími zářivé sluneční paprsky, díky čemuž mohla z okna v dáli pozorovat dvojitou duhu.

Počasí ale teď bylo to poslední, co ji zajímalo. Převlékla se do náhradních šatů pro případ nouze, jak jim říkala. Osušila si vlasy a snažila se, aby vypadaly co nejupraveněji. Jejich mastnotu může omluvit deštěm, což byla jediná výhoda rozmarů počasí. Na hruď si připíchla brož s českou a evropskou vlaječkou – a samozřejmě se u toho píchla do kůže, až hlasitě vykřikla. Jako by to ráno už nešlo zachránit. Brož přemístila na krvavou skvrnku, která bude nějakou dobu součástí jejích šatů. Snažila se uklidnit, naposledy si poupravila vlasy a nanesla rtěnku. Našpulila rty, sama sobě poslala v zrcadle polibek a usmála se na sebe. „No tak, Simčo. Dneska to budeš ty. A budeš skvělá, uvidíš,“ snažila se dodat si odvahy, než se vydala na schůzku do labyrintu jednacích sálů, kanceláří a jazyků.

Když po několika minutách doběhla do kanceláře europoslance, asistenti a poradci už seděli na svých místech. Byl tam její kolega Tadeáš, který už v parlamentu sloužil druhé volební období. Vedle něj seděla Zuzana, mladá stážistka, která v Brně dokončovala magisterský program Evropská studia. Naproti ní David, poradce pro životní prostředí. Sedla na své místo, vedle Davida a poslance, naproti Tadeášovi. Vešla právě v průběhu Tadeášova monologu o její legislativě, o jejím návrhu. Zarazil se v půlce slova, podíval se na ni a zmlkl. Král zdvihl oči od telefonu a usmál se na ni. „Á, Simčo, tak jste přece jen tady. Báli jsme se, jestli nejste nemocná, a začali jsme bez vás,“ řekl a znovu sklopil pohled k obrazovce. „Tak tedy můžete spustit, když už jste konečně tady.“ „Jen jsem nastínil, kam jsme se od minule dostali,“ začal spěšně vysvětlovat Tadeáš, ona ho ale dál nepustila.

„Už si to převezmu,“ skočila mu do řeči a otevřela počítač, „děkuju. Před naší schůzkou jsem musela ještě něco probrat se dvěma dalšími asistenty. Trochu se nám to protáhlo.“ Usadila se a otevřela dokumenty. „Ale už jsem tady, takže můžeme začít. Tak tedy, pane poslanče, od posledně jsme udělali obrovský kus práce a myslím si, že se hýbeme správným směrem,“ začala, zcela ignorujíc Tadeáše, který ji ještě bez mrknutí oka pozoroval, snad na malou chvíli i odhodlán vzdorovat. Nakonec si však sedl, vzal do ruky tužku, začal v bloku před sebou vytvářet abstraktní malůvky a stejně jako ostatní okolo stolu poslouchal, kam se tedy jejich tým za posledních několik dní dostal. Snažila se soustředit na každé slovo, aby nemusela myslet na prázdné místo v horní zásuvce svého stolu. I když si ještě před pár minutami byla jistá, že to zvládne, protože ona je přece silnější než nějaké nutkání, nedokázala na tu prázdnotu přestat myslet. A na Thorstena, za kterým měla přece jen zaběhnout. Ten den jednoduše nezačal nejlíp.

Ivo Skopal (1989) vyrůstal v Městě Albrechticích na česko‑polské hranici, kam se za rodinou rád vrací. Se svým partnerem Martinem žije v Brně. Vystudoval bezpečnostním studia na Masarykově univerzitě, při kterých absolvoval výměnný pobyt na norské Univerzitě v Oslu, a Skandinávie mu tím přirostla k srdci. V roce 2021 mu vyšla první kniha Vykořenění, příběh s dystopickými a thrillerovými prvky, který se zabývá vyhrocenou společenskou situací a nenávistí vůči lidem s menšinovou sexuální orientací. Zároveň poukazuje na to, že slova plná hněvu mohou až příliš často otevírat dveře hrůzným činům. V létě 2024 mu vyšla kniha Souhvězdí slona, vyprávějící příběh sedmi lidí a jednoho slona. Příběh o nespoutané africké přírodě, blankytné modři mořské hladiny, svobodě lidí i zvířat, ale také příběh o snech a morálních dilematech, kterým musíme pro jejich dosažení čelit.

Další články

"Vyhraněné, břitké, drsné, přitom křehké a až k zajíknutí chvějivé theatrum novodobých českých dějin. Pro někoho šalmaj andělská, pro někoho brambora pekelná, každopádně v čím větších a ostřejších a průstupnějších kontrastech básník nahlíží, o to v celku přesnější, pravdivější, hluboká a intenzivní jeho umělecká výpověď je." (Jan Wiendl) Kongeniálně ilustrováno tentokrát kouzelně divokým Lubošem Drtinou.
Ukázky

Další Doležalova sbírka historek z českého sladkokyselého orloje

"Vyhraněné, břitké, drsné, přitom křehké a až k zajíknutí chvějivé theatrum novodobých českých dějin. Pro někoho šalmaj andělská, pro někoho brambora pekelná, každopádně v čím větších a ostřejších a průstupnějších kontrastech básník nahlíží, o to v celku přesnější, pravdivější, hluboká a intenzivní jeho umělecká výpověď je." (Jan Wiendl) Kongeniálně ilustrováno tentokrát kouzelně divokým Lubošem Drtinou.
 | nakl. Revolver Revue
Alegorický román Kamenopád ukrajinské spisovatelky Jevhenije Kononenko (1959) v sobě spojuje dva symbolické, vzájemně se prolínající příběhy. Každý z nich se odehrává v jiném časovém období: jeden vypráví o životě společenství prvních křesťanů ještě před tím, než Římská říše přijala křesťanství. Druhý děj probíhá v současnosti, v blíže neurčeném místě, má mírně fantaskní nádech a zároveň odkazuje na onen příběh z dávné minulosti.
Ukázky

Byly pocity lidí v dávných časech stejné jako dnes?

Alegorický román Kamenopád ukrajinské spisovatelky Jevhenije Kononenko (1959) v sobě spojuje dva symbolické, vzájemně se prolínající příběhy. Každý z nich se odehrává v jiném časovém období: jeden vypráví o životě společenství prvních křesťanů ještě před tím, než Římská říše přijala křesťanství. Druhý děj probíhá v současnosti, v blíže neurčeném místě, má mírně fantaskní nádech a zároveň odkazuje na onen příběh z dávné minulosti.
 | nakl. Volvox
S bratry se ve čtvrté knize irské literární hvězdy Sally Rooney setkáváme krátce po smrti jejich otce, který prohrál boj s rakovinou. Každý ze synů hledá útěchu po svém. Peter v alkoholu, antidepresivech a románku s o deset let mladší vysokoškolačkou Naomi. Ivan coby prudce inteligentní, ale nesmělý šachista, navazuje vztah s o čtrnáct let starší Margaret, která spravuje kulturní centrum na maloměstě, kde se Ivan zúčastnil šachového turnaje.
Ukázky

Co všechno zažijí v době truchlení bratři Koubkovi - a jak to zažijí...

S bratry se ve čtvrté knize irské literární hvězdy Sally Rooney setkáváme krátce po smrti jejich otce, který prohrál boj s rakovinou. Každý ze synů hledá útěchu po svém. Peter v alkoholu, antidepresivech a románku s o deset let mladší vysokoškolačkou Naomi. Ivan coby prudce inteligentní, ale nesmělý šachista, navazuje vztah s o čtrnáct let starší Margaret, která spravuje kulturní centrum na maloměstě, kde se Ivan zúčastnil šachového turnaje.