Co všechno zažijí v době truchlení bratři Koubkovi - a jak to zažijí...

Ukázka:

1

To si snad chudák kluk ani nezasloužil. Ten oblek na funus. A navrch rovnátka: vrchol pubertální potupy. Člověk aby v takových situacích skoro litoval, že to sám zvládá mezi lidma s přehledem. Kluk v něm má svým způsobem omluvu, nebo minimálně někoho, na koho může upínat úpěnlivé pohledy, zatímco si povinně potřásá rukou s kondolujícími. Ivan Hrozný, pane na nebi. Je mu už skoro třiadvacet. Těžko věřit, že dorazil v takovém obleku. Nejspíš ho má odněkud z charitativního sekáče, kde to smrdí zatuchlinou, zaplatil za něj v hotovosti, narval ho do recyklovatelné igelitky a odvezl si ho na kole. Ano, takhle to určitě bylo, takové okolnosti uvedly oslnivě odporné kvádro v soulad s osobností jeho o deset let mladšího bratra. Ne že by úplně postrádal styl. Jeho absolutní nezájem o materiální svět má svým způsobem šmrnc. Fešák – a inteligentní, prohlásila jednou jakási tetička. Platilo to jim oběma. Anebo že by Peter byl fešák a Ivan inteligentní. No tak teda asi dík.

Přejde po Watling Street k bytu, co není byt, k domu, co není dům, jedenáct nebo snad dvanáct dní po pohřbu, už je zpátky. Už zase pracuje, i když tomu moc nedává. Nebo každopádně už zase chodí k Naomi. A co asi bude mít na sobě, až otevře. Vyjde schody, vytáhne mobil z kapsy, chladný displej se mu rozsvítí pod prsty a reaguje na jeho dotyky, píše. Jsem venku. Večery už se krátí a ona nejspíš zase chodí na přednášky. Neodpoví, ale zobrazí si zprávu, a pak ta známá posloupnost, povědomý a pro něj už nepřímo vzrušující sled zvuků za dveřmi, jak Naomi stoupá po starých schodech ze suterénu do předsíně. Vytrénovala si ho, klasický podmíněný reflex: proč mu to dochází až teď? Vždyť na to stačí zdravý selský rozum. I když ne. Spíš normální zkušenosti. Vztah paměti a pocitů.

Otevírají se dveře. Čau Petere, pozdraví. Kašmírový crop top, tenký zlatý řetízek. A černé tepláky se zúženými kotníky. Bez gumy, to nesnáší. Bosé nohy. Můžu dál? zeptá se Peter. Po schodech dolů k ní do pokoje, nikoho jiného nevidí. Na zdi světelné tečky od žároviček na řetězu. Zuje si boty, nechá je u dveří. Na neustlané posteli otevřený notebook. Aroma voňavky, potu a konopí. Kde ve vzduchu se mísí, co v nás hárá. Závěsy jako vždy zatažené. Kdes byl? zeptá se. No, musel jsem bohužel něco zařídit. Dívá se na něj, pak pohled odvrátí a odfrkne si. Ještě sis chtěl před koncem léta zajet na dovču, co? opáčí. Naomi, kočičko, broukne mile. Umřel mi táta. Ohromeně se na něj otočí a vykoktá: Umřel… Pak umlkne. Ježíš, dodá. Do prdele, proboha, Petere. To mě strašně mrzí. Můžu si sednout? Posadí se spolu na matraci. Kristepane, hlesne Naomi. A pak: Jsi v pohodě? Jo, asi jo. Naomi se dívá na chodidla svých nohou překřížených na matraci. Černá od špíny, která ale nikdy nepůsobí úplně špinavě.

Chceš o tom mluvit? zeptá se. Ani ne. A co tvůj brácha? Ivan, pomůže jí. Víš, že jste asi tak stejně starý? Vím, tos říkal. A že nás seznámíš. Je v pohodě? Peter se usměje, láskyplně, neodolatelně, a aby to náhodou nevypadalo, že se s neodolatelnou láskou usmívá na Naomi, věnuje úsměv jakoby ironicky vnitřní straně vlastní natažené ruky. Jo, brácha – já vlastně vůbec nevím. Co jsem ti o něm říkal? Nevím, něco jako, že je „specifickej“. Jo, je úplně divnej. Tvůj typ to fakt není. Myslím, že je trochu autista, i když se to už nesmí říkat. Může, pokud je fakt autista. No ne, diagnostikovanej není. Ale je to šachovej génius, takže asi tak.

Peter si lehne na postel a zadívá se do stropu. Nevadí? dodá. Za chvilku musím zase vyrazit. Mimo jeho zorné pole mu Naomina ústa odpoví: V pohodě. Odmlka. Pohrává si se švem jejích tepláků. Lehne si vedle něj, hřeje, teplý dech, vůně kávy a něčeho dalšího. Má teplá prsa, cítí je pod kašmírovým tílečkem. Koupil jí ho on, nebo možná stejné v jiné barvě. „Pařížská šeď“. Dovolí mu dotknout se bříšky prstů jejího navlhlého podpaží. Vápenatá vůně deodorantu jen kamufluje skryté, vydatné aroma potu. Holí si jenom lýtka, jinak skoro nic. Jednou jí řekl, že za jeho časů se vysokoškolačky nechávaly depilovat v rozkroku. To ji rozesmálo. Prý jestli si teď má jako připadat blbě. Ale vůbec ne, odpověděl. Jen je to zajímavej vývoj sexuální kultury.

Naomi se pořád něčemu směje. Nultý léta musely bejt teda masakr. Stejně se ti to líbí. To je pravda, líbí. Na její ledabylosti je něco smyslného. Studené nohy. Chodidla věčně černá, jak se tu po tom krcálku šourá polonahá, kouří brko a přes reproduktor s někým žvaní po telefonu. Teď něžně zašeptá: Je mi to moc líto. Prsty pod kašmírem. Klíží se mu oči. Takhle je všechno malátné, snové. Její kůži nevidí, ale cítí ji pod rukou, je jemná, ochmýřená, skoro sametová. Zeptá se, co dělala, zatímco byl pryč. Žádná odpověď. Znovu otevře oči a střetne se s jejím pohledem.

Takhle, řekne. Je mi to blbý. Ale před pár tejdny jsem musela něco vyřešit. Potřebovala jsem jenom prachy, kvůli škole, na učebnice. O nic nešlo. Pomalu přikývne. Aha, odpoví. Oukej. Kdybych to věděl, mohl jsem ti pomoct. No jo, opáčí. Neodpovídal jsi mi na zprávy. Zkřiví ústa do smutného úsměvu. Promiň, dodá. O tvým tátovi jsem samozřejmě nevěděla. Neřeš to, odpoví. Já zase samozřejmě nevěděl, že potřebuješ peníze. Ještě chvíli se na sebe dívají, je jim trapně, nepříjemně, cítí se provinile. Pak se Naomi otočí na záda. Stejně o nic nejde, pokračuje. Ani jsem nemusela nic dělat, ty fotky byly bůhvíjak starý. Peterovi připadá vlastní tělo těžké a znavené a zavře oči. Asi jeden z chlápků, co jí slintají pod každou fotkou. Ten, jak jí pod všechno přidává emoji s opicí se zakrytýma očima. Nebo trapnej ženáč s kreditkou, o níž manželka neví.

To s tvým tátou je strašný, hlesne Naomi. Kdy byl pohřeb? Minulej tejden. Před čtrnácti dny. A všichni tvoji kamarádi tam šli? Odmlčí se. Všichni ne, odpoví. Po další odmlce: Sylvia. A pár dalších. Tos mě tam asi nechtěl. Otočí se, dívá se na ni z profilu. Plné rty pootevřené, sprška pih přes lícní kost. Na uchu odlesk stříbrného cvočku. Krása a mládí samo. Taky ho napadne, kolik ten chlap tak zaplatil. Asi ne, no, odpoví. Nechtěl. Nepodívá se na něj, jen se zakření. Čeho ses jako bál? Že to zkusím na kněze nebo co? S dovolením jsem už jako na pár pohřbech byla. Spíš jsem myslel, že by se lidi asi ptali, kdo jsi. A co bych jim na to říkal, že jsi kamarádka? Proč ne? To by mi nikdo nevěřil. Tak dík, odfrkne si. Jako že nevypadám dost nóbl na to, aby ses se mnou kamarádil? Nevypadáš dost staře.

Teď se kření s jazykem mezi rty. Ty to nemáš v hlavě v pořádku, viď, oznámí mu. Já vím, ale ty taky ne. Zamyšleně se protáhne a pak si opře hlavu o ruce. Nemáš ty náhodou holku? zeptá se. Chvíli mlčí. Naomi na tom zřejmě stejně nezáleží, a proč by mělo. Uvažuje, že odpoví: Měl jsem, kdysi. Možná by jí o tom teď mohl povědět, hm. O pohřbu a o tom, co následovalo. Ne že by se něco stalo. Jen pocit, vzpomínka na pocit, v podstatě nic. V autě bezděky připitoměle zamumlal: Nenechávej mě samotnýho s Ivanem, prosím tě. Proto s ním zůstala. Jediný důvod. Ve svém dětském pokojíčku se k ní pak tiskl jak puberťák. Milosrdná tma, nemusel se jí dívat do očí. Spala vedle něj, to bylo všechno. Nic k vyprávění. Ráno vstala před ním. Tlumený rozhovor s Ivanem v kuchyni, slyšel je z odpočívadla. O čem si tak mohli povídat? Pro jezdce to byla na d5 výhodná pozice, viď? To by jí navíc bylo podobné. Takhle ho podporovat. Co to má za smysl.

Kdybych měl, myslíš, že bych se scházel s tebou? Otočí se k němu a konečkem prstu se dotkne tenkého zlatého řetízku na krku. Protože to nemáš v hlavě v pořádku, vzpomínáš? řekne. Ano, vzpomíná, a při vzpomínání se dotkne jejího drobného obličeje a položí jí dlaň na čelist. Ona se mu snad vysmívá. Ano, samozřejmě, ale je v tom ještě něco? Když v létě přinesl na její narozeninovou oslavu šampaňské a ona přitiskla namalované rty k lahvi a napila se přímo z ní. V kuchyni mu její kamarádka Janine sdělila: já myslím, že tě má ráda, Petere. Tak samozřejmě, je jiný než ostatní. Zamlouvalo se mu, že to s ní nebude jen tak. Když dorazila do baru v kraťoučkých stříbrných šatičkách, vlasy skoro po pás, piercing na nose se jí v tom osvětlení červeně třpytil. Její kamarádi mu ukázali tu webovku, prý jestli je to legální. Poslala je do prdele. Co mu to ukazujete. Pak po něm loupla pohledem: pudová inteligence. Jenom mezi nimi, tehdy to pochopil. Je jiný než ostatní. Chlápci, co jí na internetu posílají nepříčetné výhružky sexuálním násilím, debilní kurvo, zabiju tě, podříznu ti krk. Projíždí jejich zprávy a směje se. Takovej cringe, no to mě poser. Strach je pod její úroveň. Kdyby na to přišlo, chechtala by se i při umírání, ví to skoro jistě. Je blbec, že jí neodpověděl na zprávy. Některé navíc fakt hezké. Jeho smůla. Přemýšlí, jak moc asi potřebuje peníze, a najednou mu je – jak? Asi stydno. Jako obvykle. Naomi si lehne obličejem dolů, opírá si hlavu o paže. Známá choreografie, kterou si nacvičovali jak spolu, tak s jinými. Čí rty moje rty líbávaly. Mohl by říct, že nikdo další není. Někdo je, ale není. Promiň. Miluju tě. Ji. Vás obě. Neřeš to. Neříkej to. Ježíši, neříkej to. Ježíš nám říká, abychom se všichni milovali navzájem.

...............

překlad Anna Štádlerová