Dr. Jones se ujme podivného mladíka...

Román Melog je jedinečnou příležitostí seznámit se s tvorbou Mihangela Morgana (1955), jednoho z předních spisovatelů Velké Británie. Český překlad tohoto kymerského románu je v pořadí teprve druhým svého druhu z tohoto keltského jazyka v historii českého překladatelství. 

Existují regiony, kde se i dnes mluví a píše keltskými jazyky. V Irsku je to irská a ve Skotsku skotská gaelština, ve Walesu velština, které místní říkají kymerština a na území francouzské Bretaně bretonština. Své oddané příznivce mají i dva jinak prakticky vymřelé keltské jazyky – manština z ostrova Man a kornština z anglického Cornwallu. Většina těchto oblastí má i svou více či méně bohatou literární tradici.

Ukázka:

SETKÁNÍ

Když ho tehdy Dr. Jones spatřil vůbec poprvé, Melog se zrovna chystal spáchat sebevraždu. Dr. Jones vyšel ze svého domu v řadové zástavbě, kde bylo i v létě zima, kde žil docela sám a kde ho nečekala ani kočka, a kráčel ulicí směrem k hlavní třídě. Hlavu měl plnou stručných poznámek, jež si zapisoval při práci na podrobné studii kymerského slovníku naučného Y Gwyddoniadur. Dr. Jones nepůsobil na univerzitě, pracoval však na plný úvazek jako kymerský učenec a literát – jinými slovy byl na podpoře a žil ze sociálních dávek. A než onoho nevýjimečného dne došel k městské radnici, bylo všechno docela v pořádku. To jest, všechno bylo v pořádku tak, jak tomu jen v  naší předapokalyptické, protoarmageddonské době může být. Doprava jako obvykle plynula bez ustání a znečišťovala ovzduší, lidé a děti se navzájem proplétali jako mravenci či ponravy a přelidňovali zeměkouli, obchody měly otevřeno a prodávaly zboží, které nikdo nepotřebuje a které se vyrábí v továrnách, jež svým rakovinotvorným odpadem otravují moře, řeky a vzdušné proudy. I slunce se ostošest snažilo prosvítat nezdravou mlhou, zatímco se větrem nesla pachuť kyselého deště a  nad vším tím kovovým klokotem a  mechanickým hukotem se z plna hrdla snažili prozpěvovat a švitořit ptáci.

Těmto všedním věcem ovšem Dr. Jones nevěnoval pozornost, jelikož jim dávno přivykl. Neočekával, že se stane něco zvláštního, něco, co by změnilo dennodenní běh jeho nevýjimečného a prázdného života – od podobných nadějí se již dávno oprostil. Vtom dorazil k městské radnici. A tam na velkém nároží u skvostných bran naší velkolepé radnice – bran, jež jsou podle některých branami do pekla, jelikož za nimi sídlí správa sociálního zabezpečení (pro Dr. Jonese byly ovšem branami školy, na níž krátce učiteloval) – tedy na onom velkém nároží stál vzrušený dav lidí. Ne že by na tom v sobotu ráno bylo cokoli neobvyklého. Před městskou radnicí se každou sobotu dála nějaká setkání nebo protesty: Rodiče proti bití dětí, Děti proti nukleárním elektrárnám, Nukleární rodina je mravní většinou, Většiny pro demokracii, Plaid Cymru – Strana Kymerska, Kymrové proti rasismu, Rock proti rasismu, Rock proti nacismu, Psi proti nacismu, Lidé proti psím výkalům na ulicích, Stop smrti na ulicích.

Srocení, jež Dr. Jones spatřil onoho dne, však bylo jiné. Jeho pozornost upoutalo to, že všichni hleděli vzhůru k obloze. To první, co mu prolétlo hlavou, bylo, že se jedná buď o skupinku lidí, kteří na nebi pátrají po známkách návštěvníků z kosmu, nebo o věřící čekající, až se v poledne onoho dne zjeví v oblacích Ježíš Kristus a sestoupí na zem, aby potřásl rukou všem, kteří ho tak trpělivě vyhlíželi, tak jak to dělávají členové královské rodiny. Tu se však podíval vzhůru a spatřil mladého muže, vyzáblého a dočista nahého, který se vyšplhal na střechu radnice, nejvyšší to budovy ve městě, a hrozil, že se vrhne dolů. Doktor nebyl s to odhadnout, jak dlouho už tam chlapec byl ani jak se mu podařilo dostat se do tak hrozitánské výšky, nicméně fakt, že jeho bílá kůže rychle modrala (přesně jako v té staré reklamě na prací prášek, jenž prý z jakéhosi neznámého důvodu myl košile do bělosti bělejší než bílá, až už ani nebyly bílé, nýbrž modré), tedy barva jeho kůže napovídala, že tam v onom stavu, v zimě a za hustého mrholení stál už pěknou chvilku.

A tak Dr. Jones poprvé spatřil Meloga. Brzy nato se ukázala policie a záchranka. Když se strážci pořádku jali mladého muže přesvědčovat, aby dobrovolně a bezpečnou cestou sestoupil dolů, z davu přihlížejících u paty budovy se ozvaly cynické výkřiky: „Skoč! Skoč!“ A v tu chvíli, jsa sám bytostným cynikem, Dr. Jones vtípek postřehl a s cizím mladíkem v tísni pranic necítil. Když už však otevřel ústa, aby spolu s ostatními křikl: „Skoč!“, přepadla ho závrať a tu mu přišlo na mysl, že s chlapcem stojí nad smrtonosnou propastí a zničehonic padá a řítí se s ním a jeho hlava při střetu s chodníkem pukne jako vaječná skořápka. Byl to strašlivý pocit, a když se útlá postava pohnula o něco blíže – o zlomek palce blíže – k okraji střechy, cítil srdce až v hrdle. Za nic na světě teď nechtěl, aby spadl, a byl by dal cokoli na světě, jen kdyby ho mohl zadržet a zachránit nebo si s ním vyměnit místo.

Naštěstí se přesunul do bezpečnější pozice a umožnil záchranářům, aby za ním vystoupali. Krvelačné obecenstvo se zklamaně rozešlo. Dr. Jones však nebyl s to místo opustit a pocítil jakési nutkání jít si s mladíkem promluvit. Třebaže ho v tu dobu neznal, ba ho vlastně vůbec nikdy předtím neviděl, Dr. Jones přistoupil k policistům a řekl s očima plnýma slz a knedlíkem v krku – a že to byly slzy nelíčené a knedlík jakbysmet – řekl, že je s  mladým mužem spřízněn, a požádal o svolení jít za ním. K nemalému úžasu Dr. Jo[1]nese s radostí souhlasili. Některé věci jsou tak snadné, zejména pak tehdy, očekáváte-li, že to vůbec lehké nebude. Snad za to v tomto případě vděčil tomu, že se představil jako Dr. Jones (aniž přitom řekl doktor čeho). Stejně dobře však mohl být někým, kdo bažil po chlapcově krvi; cožpak snad nemohl být přímou příčinou a vlastním důvodem, proč chtěl se sebou skoncovat? Jeho mučitelem, pronásledovatelem, jeho nelítostným trýznitelem. Policisté na druhou stranu nejspíše došli k závěru, že přítel či známý by snad mohl chlapce utěšit. Ve skutečnosti je to však už tak či onak nezajímalo.

Za okamžik už starý doktor stál v budově radnice v ohromné místnosti plné obrazů starých velikánů z historie města, na něž už si nikdo nepamatoval, a temného lesku masivního dřevěného nábytku. A tam, zabalen do hrubé přikrývky barvy celozrnného chleba, cizí mladík seděl po boku policisty, srkaje horký čaj z tenkého plastového pohárku. Jak se k němu doktor blížil, všiml si, jak děsivě byl vyzáblý a kostnatý; podobal se jakémusi zástupci hmyzí říše, lučnímu koníku, kudlance či garnátovi, anebo nákresu těla ve skriptech medicíny či obrázkům „člověka“ v kymerském slovníku naučném. Co však na něho udělalo nejsilnější dojem, byla jeho bělost. Jeho kůže byla jako tenký vlhký papír nebo jako okvětní lístky bílého květu, bílé růže, jež někdo smočil v bystré vodě; pod jeho bledou kůží bylo vidět modré žíly. Vlasy měl rovněž bílé, bělostné, bílé jako čerstvý sníh, běloskvoucí jako sníh snášející se v paprscích zimního slunce; vlasy naprosto rovné, bez kudrlinky, jako stříbrná příze, ostříhané docela nakrátko a tak řídké, že mu skrz ně prosvítala hlava, nebo spíš jeho lebka. Obočí měl také bílé; a stejně tak bílé měl i řasy. Albín to ale nebyl, poněvadž oči neměl růžové, nýbrž modré, jasně modré, azurové, jako modrý smalt Llasara Llaesgyfnewida v Mabinogi, jako tůňky ve skaliscích na břehu moře, jako v démantech, jako v safírech zračilo se v nich prosluněné povětří. Ty oči byly barvy vpravdě vodové, jejich modř sytá, a přece jasná, jako hloub oblohy vprostřed léta.

Jako první Dr. Jonese napadlo, že se jedná o stvoření z jiné planety, o mimozemšťana, muže z kosmu. Ale co tomu cizinci říci? Jak je ti? osmělil se nakonec doktor. Cítíš se už líp? Hm? Bylo zřejmé, že ho nepoznává. A jak by také mohl, když ho nikdy předtím neviděl? Už tomu tak ale bylo, první slovo, jež od něho Dr. Jones slyšel, bylo: „Hm?“ Je zmatený, povídá Dr. Jones olbřímímu policistovi, který seděl vedle – ve srovnání s tím slabým bílým střízlíkem tak neúměrně velký, silný a tmavý. To se ví, souhlasil strážce pořádku. Doktor si povšiml, že policista byl kromobyčejně tlustý. Podobal se kreslené postavičce strážníka Ploda z anglické dětské knížky o Městě hraček a Dr. Jonesovi neušlo ani to, že mu na pravé ruce chybí palec a malíček. Pomyslel si, že je to dost divné. Neočekává se snad od policistů, aby právě oni byli ze všech lidí tělesně, ne-li duševně, celiství?

Tu se chlapec znenadání postavil na nohy, přikrývka z něj sklouzla na zem a odhalila ho v celé jeho nahotě, hladkého a bílého jako mramorová socha. Policista bez meškání přiskočil a útlé tělo znovu zabalil do přikrývky. No jistě, už tě poznávám, povídá mladík doktorovi (až překvapivě vesele na někoho, kdo ještě před chvilkou zamýšlel spáchat sebevraždu), jak se daří? Dlouho jsme se neviděli. Podal prázdný plastový pohárek tříprstému policistovi. Díky za ten čaj, pravil s podivným cizím přízvukem, ačkoli kymersky jinak mluvil docela obstojně, půjdu teď domů s tímhle váženým pánem, je to můj přítel. Dobře, jen jděte, povídá další strážce pořádku, který vypadal, jako by ho vystřihli z papundeklu. Vedle něho a tlustého, tříprstého strážníka z Města hraček tu bylo ještě asi pět dalších policistů, z nichž každý jeden vypadal jako papundeklová figurína. Druhý policista pak ještě dodal: Tu deku si můžete půjčit, venku je zima – zítra ji ale nezapomeňte přinést. Bylo až příliš zřejmé, jak rádi strážníci jsou, že mají po problému.

Mladík se chopil doktorova rámě. Přikrývku si přehodil přes rameno, a jelikož druhé rameno a paže, jíž se zavěsil do Dr. Jonese, zůstaly holé, vypadal teď jako starý Řek – a tak spolu ti dva vykročili ven na ulici. Neotáčej se, špitl hoch Dr. Jonesovi do ucha, když byli k papundeklovým strážníkům zády, podezřívají tě. Dávej si pozor, nebo z tebe bude solný sloup, pokud se ohlédneš, vzpomeň si na Sodomu. Venku na ulici, stále se přidržuje doktorova rámě, se otázal: Kam teď půjdeme? Víš ty co? Dal bych si pomfrity – smažené hranolky! Šlo by to? Dáme si každý porci hranolků? To můžeme, odvětil Dr. Jones, jako by snad měl nějakou jinou možnost než souhlasit. Půjdeme do „bramborové taverny“, jak říká váš buditel Saunders Lewis. Jakýpak dojem ti dva budili, jak tak procházeli městem? Vyhlíželi vskutku prapodivně. Starý drobný doktor v černé větrovce, muž malé postavy s prošedivělými blond vlasy (barvy špinavé slámy) a  ještě prošedivělejší pečlivě pěstěnou bradou, ve středních létech (tedy spíše na jejich sklonku), na nose brýle s tlustými skly jako dvě čínské švestky místo očí, kolem krku omotanou červenou šálu, jež jako by měla napovídat, že se štěstím je na tom asi tak stejně jako Abšalom; zkrátka a dobře postava, na niž by se v zástupu lidí nikdo nepodíval dvakrát. Ruku v ruce s ním, vyzáblý a bílý, však kráčel mladík v tóze, polonahý, kost a kůže. Taková kombinace přirozeně přitahovala pozornost všech. Jelikož jsme ale na jihu Kymerska, všichni se za nimi sice otáčeli a zírali s otevřenou pusou, avšak nikdo na ně ani slůvkem nepromluvil.

……………

překlad Hynek Daniel Janoušek