Praha v devadesátých letech a americká zpěvačka

Předmluva

Moje píseň pro Čechy není jen jedinečným osobním pohledem Američanky na náš přechod k demokracii a naprostou proměnu české ekonomiky po sametové revoluci – ale také fascinujícím literárním dílem. V lyrickém stylu Anne Marie Kenny slyšíme tóny, rytmy a melodie nejen v pasážích věnovaných její kariéře zpěvačky ve Francii, ale také za všemi hlubšími reflexemi vlastní zkušenosti z porevoluční doby, kdy se v Praze vydala na spletitou podnikatelskou dráhu.

Vnímám její příběh jako skvělou ukázku toho, co jsou a co dělají lidská paměť a vzpomínky. Nebo přinejmenším čím mohou být, pokud se spojí s vhledem a s tvůrčím talentem. A stěžejním poselstvím její písně pro Čechy je pro mě svoboda – ať už politická nebo vnitřní – a to smířená s tím, co znamená být lidský v nedokonalém světě. V poznání vlastní nedokonalosti totiž spočívá síla lidství. V pochopení, že pokora, sebeovládání a vědomí vlastní křehkosti a hranic jsou kladem. A že dokážeme-li odpouštět a změnit své srdce, otevíráme nové možnosti sobě i druhým.

Příběh Anne Marie Kenny – stejně jako příběh Českých zemí – stojí za připomínání, protože nám dávají nahlédnout do vítězství lidskosti. A jak říkal Václav Havel: „Záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti.“ Její vzpomínky na historickou epochu podle mě překrásně popisují niternou pouť za osvobozením. Čtěme je pozorně, s otevřenou myslí, a přijměme pozvání Anne Marie, abychom s ní znovu prožili neuvěřitelnou oslavu svobody, kterou jsme tak zázračně získali po dlouhém období útisku. Snad nám otevřou nové příležitosti a povzbudí nás k pospolitosti s bližními – každého z nás i svět, který všichni nazýváme domovem.

Martin Palouš

Ukázka:

...............

Zpěvákům se nedoporučuje začínat večer pomalou baladou, ale tentokrát zapůsobila. Známá skladba Duka Ellingtona vyšperkovaná jemnou chromatikou mezi neobvyklými intervaly si dovedla získat pozornost a byla krátká. Skončila dřív, než se přítomní stačili vzpamatovat, a my plynule přešli k rytmicky uhrančivé skladbě Witchcraft od Cye Colemana, po níž měli patřičně očarovaní diváci poprvé šanci reagovat. Synergii mezi interprety a obecenstvem stvrdil ohlušující potlesk. Nastala chvíle pro úvodní slova. Umím ty věty v češtině dodnes nazpaměť: „Dobrý večer. Jsem ráda, že jsem tady v Praze poprvé. Rodina mojí maminky přijela do Ameriky z Čech a Moravy před několika generacemi. Blahopřeji vám, československým lidem, k sametové revoluci. My, vaši zahraniční příbuzní, jsme hrdí.“

V sále zavládlo nadšení. Od toho okamžiku až do poslední úklony jsme pokračovali v téměř neskutečné souhře. Vystupování bývá uspokojivá a zajímavá práce, ale pořád je to práce. Někdy se ovšem koncert promění v kreativní proces, který umělec nemá vědomě pod kontrolou. Já i Bob jsme se teď vyžívali v tom druhém. Prokládala jsem písně navrčenými českými větičkami, které se ze mě jen řinuly. Program jsme korunovali písní, kterou jsem napsala pro prezidenta země a jeho lid, Jen láska stačí nám. Václav Havel ji ten večer neslyšel. Ale to nevadilo. Četl ji a pozval mě do své země. Bála jsem se, abych z textu nevyšla jako idealistka, rozmazlená Američanka, která vrší prázdné superlativy na mnohoznačná klišé. Ale pak jsem si řekla, že když John Lennon psal Imagine, nejspíš se asi taky netrápil tím, jestli jeho óda na lidskost a mír osloví cyniky. Pokud diváci mou píseň odmítnou, můžou si to vyřídit se svým prezidentem.

Obávala jsem se zbytečně. Vřelé přijetí v Redutě odráželo velkorysou pohostinnost, která provázela celou první cestu do stověžaté Prahy. Těžko se dalo uvěřit, že ještě rok předtím, v říjnu 1989, žili Čechoslováci ve značně omezeném prostředí, protože komunisté jim zakazovali západní umění, hudbu i literaturu. Od té doby se společnost čím dál víc otevírala, ale zahraniční kulturní akce se ještě konaly zřídkakdy. A já tu teď zpívala uprostřed středověkého města v nabitém klubu. Po páteční premiéře jsem měla možnost seznámit se s místními hudebníky, lidmi od divadla a novináři, kteří mně i Bobovi přišli do zákulisí poděkovat. Někteří se vrátili i další večer a přivedli přátele a známé. Rozkřiklo se to. Vyšly recenze. V jednom novinovém článku stálo, že mé vystoupení lákalo hned trojnásob – americká zpěvačka žijící ve Francii si největší oblibu získala svým českým původem a ochotou mluvit česky. Z Čechů, s nimiž jsem se setkala při svých koncertech a na večírcích po nich, vyzařovala euforie a velká očekávání stran budoucnosti. Okouzlilo mě, jak jsou kultivovaní a zdvořilí. Vychování se mísilo se skromností a roztomile upozaďovali nebo snad shazovali sami sebe. Přes jejich upřímnou laskavost jsem ze svých protějšků při hovoru vycítila cosi, co se dá těžko popsat, snad potlačované chvění nebo disonantní arpeggio. V duchu jsem se snažila napojit na jejich způsob uvažování. Možná to byla nedůvěra k cizincům… rozpaky z vlastní minulosti… dopal na ty, kdo směli vyrůstat ve svobodě… obava, že změna poměrů je dočasná. Mohla jsem se jen dohadovat.

.....................

překlad Kateřina Klabanová