Sedí Vosto5-ka ve staré divadelní zkušebně a ...

Ukázka:

Tomáš Jeřábek: Za těch pětadvacet let nějaký krize byly, ale ne takový jak teď.

Ondřej Bauer:  Ale nikdo nedokáže říct, hele, mě už to sere, a odejít. To si nikdo nedokáže představit. A měl jsem iks let takovou chuť. ale nedokážu odejít. To jsou fáze, že seš totálně vyčerpanej a chceš seknout se vším. Protože si uvědomíš, že už tomu nic nedáváš, že seš jen chodící panák, co plní svoje funkce. 

A zároveň máš takový pocit nedocenění a pak si uvědomíš, že ve výsledku to děláš všechno proto, abys měl z čeho žít.  A mít takový koule, abys změnil celý svůj život komplet od základu a začal dělat něco úplně jinýho, na to taky každej nemá. Já třeba asi ne. 

Ondřej Cihlář: Ja myslím. že je to takový přirozený proces. To. co se stává i v manželství. Lidi, klerí se v nějakou fázi života potkají a mají spolu intenzivni vztah. Ti, kteří ještě navíc něco vytváří. tak v průběhu tý doby a v průběh u toho vzájemnýho intenzivního okouzlení tím tijou a zároveň tím společným intenzivním žitím se trochu unavujou, zároveň se nějak vyvíjej, každý trošku jinak a začlnajl se trošku proměňovat. Ty tfecl plochy jsou výraznější a ta schopnost synergie může začít slabnout. A to je myslím  současná situace. která nekončí nejakým divokým rozvodem, ale takovým odstředivým kroužením kolem sebe a ty kružnice jsou čim dál vzdálenějšl tomu středu. Ten střed je stejný, protože ta podstata tam zůstává. ale ut jsme kazdý v jiný dráze. V někte­rých šťastných momemech se ty kružnice protínají, což se obéas stává na těch improvizovaných kabaretech. Ale zároveň se to ztěžuje u projektů. který si vyladujou nějakou delší přípravu a spolupráci - tedy standardnl přípravu představeni. Protože každý má už trochu jiný preference. Prolože jak lidi stárnou. tak se jim prostě nechce vracet do stejných bojů, který měli před deseti patnácti dvaceti lety. Už ty boje máme. vlme. co si kdo mysli, a už se to nedá moc posunout. Už je tam. stejně asi jako v tom manželství, spoustu předvídatelného. A sice tam máš tu jistotu, ale zároveň lam trošku chybl ten adrenalin toho objevo­váni. toho posouváni. Člověk už ví. na čem Je. A už má chuť se vrhat do něčeho dalšiho s někým jiným. 

Petr Marek sedí hned vedle, v Jungmance na zeleném rozpadajícím se gauči a zvoní mu telefon.

Petr: Haló. tady Petr Marek. 

Petar: Ahoj Petře. 

Petr: Ahoj. Kdo volá? 

Petar: Petr Prokop. 

Petr: Ahoj Petře. 

Petar: Neruším? 

Petr: Rušíš. Nahrávám. 

Petar:  Aha, promiň. 

Petr: Jak to, že ses mi neobjevil? 

Petar: Volám ze služebního. máme divadlo, víš? 

Petr: Máte divadlo. jo? 

Petar: No. 

Petr: Takže ten mixák, kabely, mikrofony si budete chtít nechat? 

Petar: No. kvůli tomu právě volám, přijď si pro to. 

Petr: Přijď si Proton? 

Petar: Cože? 

Petr: Přijď si - Proton. Ale nic nic ... 

Petar: Jo. fór! Jakože .pro tón"? 

Petr: Taky možný ... 

Petar: Tak jo. 

Petr: Tak jo. 

Petar: Tak čau. 

Petr: Ale dneska ještě hrajem? 

Petar: Hrajem. 

Petr: Tak čau. 

Toto byla velmi nečekaná vsuvka imaginativní koláže vzpomínek, představ či volných asociací v myslích účinkujícich anebo v mysli autorky, kdo ví. 

Všichni tř'í kluci nakládají dodávku věcmi. Přichází Ondar, pozdě a diví se, že to nestihl. 

Ondar: Vy jste tady byli dřív? 

Petar: Ne, na devítku. 

Ondar: Ale byli jsme domluveni na desítku. 

Jura: Člověče, byla to devítka. 

Ondar: Tak to se moc omlouvám. já si byl stopro jistej, že desítka. 

Petar: Tak můžeš rovnou sednout na desítku, jelikož do auta se nevejdeš. 

Bauík: Jestli leda chceš pomoct aspoň s vykládáním ... 

Ondar: A kde je Tomík? 

Petar: Nezvedá. 

........................