Chytrá slečna Keenová určitě něco skrývá

Ukázka:

PROLOG

Roky jsem si na ten den nemohla vzpomenout, aniž by se ve mně nerozhořely výčitky svědomí žhavé jako uhlíky. Snažila jsem se tu vzpomínku pohřbít v nejtemnějších zákoutích své mysli, ale tu a tam mi ji něco připomnělo – vývěsní štít hostince, sloupeček čísel, elegantně oblečený gentleman – a jakmile se objevila, trhla jsem sebou, načež pak zase odcupitala pryč jako rybenka mizející pode dveřmi…

Ten den začal náramně. Tehdy mi bylo dvanáct a  s  matkou a otcem jsme vyrazili na projížďku do Chedworthu a strávili jsme spolu nezvyklé odpoledne jako harmonická rodina. Navštívili jsme spoustu krásných vyhlídek a prohlédli si římské trosky, kde matka náhodou narazila na  starou známou. Byl to pro mě velmi příjemný výlet a  pamatuji si, že jsem se nikdy dřív necítila šťastnější – zdálo se totiž, že spolu byli šťastní i moji rodiče. Během cesty domů byla však atmosféra napjatá, což jsem ovšem připisovala únavě, a  netrvalo dlouho a  v  kočáru jsem usnula, s hlavou opřenou o matčino rameno.

Když jsme dorazili domů, stále se mě držela tak rozverná nálada, že jakmile otec apaticky prohlásil, že odchází ke Strace a koruně, navrhla jsem, že půjdu s ním, ačkoliv jsem tam s ním nebyla už několik měsíců. „Jak chceš,“ zamručel a bez dalšího slova se otočil. Jeho náhlou změnu nálady jsem si nedokázala vysvětlit, ale nebylo to tak snad pokaždé? Ke Strace a koruně jsem s ním chodívala od doby, kdy mi byly tři nebo čtyři. Vždycky mě tam vysadil na vysoký barový pult, kde jsem počítala do tisíce i dál. Jakmile zvládnete první stovku, nezdá se snad druhá, pátá i devátá jako hračka? Když mi bylo šest, ostatní hosty jsem bavila i udivovala svými počtářskými schopnostmi. Tatínek řekl dvě nebo tři čísla a já je před sebou spatřila jako na  břidlicové tabulce, napsaná pod sebou i s výsledkem. „Kolik je čtyřicet sedm a padesát pět, Olivie?“ Čísla a jejich součet se objevily okamžitě. „Jedna nula dva, tatínku.“ „Sto dva. Správně. To je moje šikulka.“

S tím, jak jsem rostla, vzrůstala i náročnost jednotlivých příkladů a  já začala přemýšlet, uvědomují-li si unavení pocestní a popletení starci vůbec, zda počítám správně. Ale můj otec to věděl, tím jsem si byla jistá, jelikož to s čísly uměl téměř tak dobře jako já. Také mě s sebou brával na dostihy – jednou dokonce na dráhu v Bibury – kde vsázel peníze, které mu svěřovali muži od dolního konce Coberly až po Foxcote. Po jeho boku, s jeho černým zápisníkem ve svých drobných rukou, jsem zaznamenávala kurzy, výhry a  prohry, a  než jsem si zapsala výslednou odměnu, v duchu jsem z čísla odečetla otcův podíl. Vzrušení ze závodu, vůně masových šátečků a kořeněného cideru, davy, vítězná zvolání i výkřiky poražených a vytoužené pouto mezi otcem a dcerou mě při tom všem zcela pohltily. Matce se moje chození na dostihy a do hospody nikdy nelíbilo, ale já se to tatínkovi zdráhala odepřít, neboť jsem dychtila po jeho uznání.

Potom co jsem ovšem nastoupila do dívčí školy slečny Cresswellové, doprovázela jsem jej už méně často. Onoho dne U Straky a koruny, když mi bylo dvanáct, jsem na  sezení na  barovém pultu byla už příliš velká. Místo toho jsem se usadila v koutě před velikým krbem vedle otce a upíjela zázvorovou limonádu, zatímco v něm mizelo jedno pivo za druhým. Ostatní stálí hosté si nejspíš všimli jeho mrzuté nálady, a tak nás nerušili. A  pak přišli oni – vkusně oblečený gentleman a  jeho syn v  modrém kabátě, se školáckým slamákem s  mašlí na  hlavě. Bylo zřejmé, že jde o muže z vyšší společnosti, možná dokonce šlechtice, a my všichni jsme se v sedu náhle narovnali, aby naše skromné zařízení nedošlo k újmě. Chlapec, mezi nímž a mnou mohl být rozdíl jednoho roku či dvou, na mě letmo pohlédl. Samozřejmě že jsme si jeden druhého všimli, byli jsme jediné děti v místnosti. Jeho pohled prozrazoval nezájem a opovržení, nebo alespoň tak jsem si jeho výraz vykládala já.

Vznešený pán hosty pozdravil družným tónem a prohlásil, že zrovna jedou z návštěvy jakéhosi lorda a nyní jsou na cestě zpátky do Londýna, kam se má jeho syn vrátit na váženou internátní školu Harrow. Mému otci se do tváří najednou vrátila barva a rozzářily se mu oči, načež se na vychloubačného gentlemana obrátil: „Takže kluk chodí na Harrow, jo?“ „Přesně tak,“ odpověděl gentleman. „Stejně jako jeho otec před ním.“ „Tak to je to určitě šikovnej, chytrej kluk, co?“ zeptal se papá. Ve tváři vznešeného pána bylo na okamžik znát zaváhání. „Samozřejmě.“ „Takže by ho určitě nepřechytračila nějaká vesnická holka, jako je támhleta?“ Tatínek pokynul mým směrem a mně se rozbušilo srdce. Ze strachu se mi náhle přitížilo. Muž se na mě zběžně podíval. „To jistě ne.“ Tatínek se zakřenil. „A co si na to přátelsky vsadit?“

Na tom nebylo nic nového. Za ta léta si na mou schopnost vyřešit těžké příklady vsadila drobné částky už spousta stálých hostů. A i když prohráli, zatleskali mi, tatínkovi koupili pivo a mně zázvorovou limonádu. Gentlemanovi se zkroutila ústa do úšklebku. „Vsadit na co?“ „Na to, že ta holka porazí vašeho kluka v počtech? Počítat v Harrow doufám učí? „Samozřejmě že učí, člověče. Je to nejlepší škola v  zemi. Na světě.“ „To máte určitě pravdu. Ale to děvče je fakt šikovný. Nebo se pletu, kamarádi?“ Tatínek se otočil na ostatní hosty v místnosti, ať jej podpoří. „Chodí do dívčí školy slečny Cresswellový.“ „Slečny Cresswellové?“ Z  jeho sarkastického tónu mi přeběhl mráz po zádech. „Panečku, Herberte, měli bychom se radši rovnou vzdát.“ Mému otci se nějakým záhadným způsobem podařilo ovládnout. Dokonce naoko nonšalantně pokrčil rameny. „Mohl by z toho být zábavnej souboj.“ Muž jej pozoroval, zatímco k  ústům zvedal sklenici. „Co navrhujete?“ „Nic neobvyklýho. Sčítání, odčítání, dělení, násobení. První správná odpověď vyhrává. Na dva vítězný?“

Vtom jsem to spatřila – chlapcův výraz strojené lhostejnosti, sebejistoty, dočista zmizel. Místo něj se objevila nezdravá bledost a strach. Muž na svého syna vrhl letmý pohled a dopil. „Taková hra mi zábavná nepřijde, příteli. Navíc bychom už měli jet. Čeká nás dlouhá cesta.“ Sklenici položil na bar a vedle ní zlatou guineu. „Nedivím se vám.“ Tatínek se zvedl a na pult položil svoji guineu. „Prohrát s holkou, to by se těžko skousávalo.“ „Ta-tínku…“ zašeptala jsem. „Nechte toho.“ „Nuže, to si nemůžeme nechat líbit, Herberte, co myslíš?“

....................