Morová rána jako hybatel nového románu Orhana Pamuka

/ nakl. Argo

Nová kniha Orhana Pamuka vznikla tak, že si kreslil a dělal náčrt. Ostatně, jak se člověk dozví na spisovatelově výstavě v pražském DOXu, turecký nobelista chtěl být spíš malířem než autorem textů.
Nová kniha Orhana Pamuka vznikla tak, že si kreslil a dělal náčrt. Ostatně, jak se člověk dozví na spisovatelově výstavě v pražském DOXu, turecký nobelista chtěl být spíš malířem než autorem textů.

Ostrov Minger ve Středozemním moři zasáhne v roce 1901 morová rána. Na boj s epidemií je z Istanbulu vyslán lékařský výbor, jehož členy jsou i dcera a zeť sesazeného sultána Murata V. Vrchní hygienik je za záhadných okolností zavražděn a ostrov vře nejen střetem mezi zastánci racionálních vědeckých metod a fatalistickým odporem k protiepidemickým nařízením, ale i etnickým napětím mezi Řeky a Turky, mezi křesťany a muslimy.

Dějištěm nekonečného kolotoče zvratů: pučů a protipučů, boje modernistů s náboženskými fanatiky, rychlého střídání státních forem i překotného a absurdního budování nového mingerského národa. Jako ve vypouklém zrcadle prezentuje Pamuk ve svém rozsáhlém, dramatickém historickém románu s velmi aktuálním přesahem nejen osmanskou společnost na přelomu století, ale i grotesknost vytváření oslavných národních historií a mýtů.

Ukázka:

ÚVOD

Toto je jak historický román, tak historie napsaná formou románu. Při líčení šesti nejpřekotnějších a nejdramatičtějších měsíců v životě ostrova Minger, perly východního Středomoří, jsem do příběhu přimíchala též dějiny této mému srdci tak drahé země. Když jsem zkoumala, co se během morové epidemie v roce 1901 na ostrově událo, nabyla jsem pocitu, že k pochopení subjektivních rozhodnutí, která hrdinové v tomto krátkém, bouřlivém údobí učinili, historická věda nestačí a že je lze lépe osvětlit pomocí umění románu, a snažila jsem se obojí skloubit. Nechť se však čtenáři nedomnívají, že na počátku mého počínání stály takovéto navýsost literární otázky.

Vše začalo tím, že se mi do rukou dostaly dopisy, jejichž bohatost se v knize pokouším zprostředkovat v celé její šíři. Byla jsem požádána, abych poznámkami opatřila a pro tisk připravila 113 dopisů, které princezna Pakize, třetí dcera třiatřicátého osmanského sultána Murata V., napsala mezi lety 1901 a 1913 své sestře, princezně Hatici. Kniha, do jejíž četby jste se právě pustili, byla zprvu koncipována jako „předmluva editora“ k této korespondenci. Předmluva se postupně rozrůstala a během výzkumu rozrůzňovala, až se proměnila v text, který držíte v rukou.

Musím přiznat, že ze všeho nejvíc mě okouzlil styl a inteligence šarmantní a neobyčejně empatické princezny Pakize. Princezna oplývala chutí vyprávět, nadšením pro detail a vlohami pro popis, jimiž je obdařeno pramálo historiků a romanopisců. Léta jsem v britských a francouzských archivech pročítala zprávy konzulů z přístavních měst osmanské říše, složila jsem na jejich základě doktorát a uveřejnila řadu akademických studií. Žádný konzul ale nedokázal tytéž události, dny cholery a moru, vylíčit s takovou hloubkou a tak krásně, v žádné zprávě člověk necítí atmosféru osmanských přístavních měst a nevidí barvy uliček a tržišť ani neslyší vřeštění racků a klapání kol kolesek.

Nápad učinit z předmluvy editora román mi nejspíš vnuklo živé vyprávění princezny Pakize, přistupující k lidem, věcem i jevům nesmírně citlivě. Při četbě dopisů jsem si kladla otázku, zda příčinou princezniny schopnosti vylíčit tytéž události mnohem barvitěji a „podrobněji“ než historici a konzulové nebylo to, že je žena. Nezapomeňme, že autorka dopisů během morové epidemie téměř neopustila hostinský pokoj v budově místodržitelství a o událostech ve městě se dozvídala od svého manžela lékaře! Přesto se jí nejenže podařilo věrně zachytit mužský svět politiků, úředníků a doktorů, navíc se s nimi dokázala i ztotožnit. Já jsem se ve svém románu-historii pokusila tento svět oživit vlastním způsobem. Ale je samozřejmě těžké uchovat si takovou jasnost, pronikavost a žízeň po životě, jaké měla princezna Pakize.

Dalším důvodem, proč mě tolik nadchly tyto skvostné dopisy, které by v tištěné podobě zabraly nejméně šest set stran, je pochopitelně můj mingerský původ. Když jsem byla malá, narážela jsem na princeznu Pakizi v učebnicích, novinových sloupcích, a především v národních dětských týdenících (Ostrovní lekce, Dějepis) otiskujících historické hrdinské příběhy a obrázkové seriály. Vždycky jsem k ní cítila zvláštní náklonnost. Nakolik je Minger pro jiné pohádkovým, takřka bájným ostrovem, natolik je pro mě princezna Pakize pohádkovou hrdinkou. Bylo to jako dotek kouzla, když se mi nečekaně dostaly do ruky její dopisy a já poznala všední starosti, skutečné pocity, a hlavně silnou osobnost a upřímnost pohádkové princezny. Trpěliví čtenáři se na konci knihy dozvědí, jak jsem se s ní setkala i osobně.

O pravdivosti světa, o němž se v dopisech mluví, jsem se ujistila, když jsem si prošla archivy v Istanbulu, na Mingeru, v Anglii a ve Francii a pročetla dokumenty a memoáry vztahující se k danému období. Přesto jsem se při psaní historického románu tu a tam neubránila tomu, abych se s princeznou Pakizí ztotožnila a měla pocit, že líčím svůj vlastní příběh. Umění románu se opírá o schopnost napsat příběhy, jež jsme sami prožili, jako by to byly příběhy jiných lidí, a příběhy, které prožili jiní, jako bychom je prožili my sami. Proto mi nedělá potíže uvěřit tomu, že kdykoliv jsem se cítila být v kůži sultánovy dcery, chovala jsem se jako spisovatelka. Těžké ovšem bylo ztotožnit se s mocnými muži, paši a lékaři, kteří vedli boj s morem a prosazovali karanténu.

Aby se román duchem i formou spíš než osobnímu příběhu podobal historii, která je příběhem všech, je bezpochyby lepší, je-li děj vyprávěn z mnoha různých úhlů pohledu. Zároveň se ale připojuji k názoru velkého romanopisce Henryho Jamese, nejvíc ženského ze všech spisovatelů, že věrohodnosti románu prospěje, jsou-li veškeré jednotlivosti a události soustředěny kolem perspektivy jediné osoby. Nicméně jelikož jsem současně psala historickou práci, mnohokrát jsem se pravidla „perspektivy jedné osoby“ nedržela, ba dokonce jsem ho porušila. Tak například v nejemotivnějších okamžicích předkládám čtenáři fakta a čísla a líčím dějiny institucí. Nebo když popisuji niterné pocity nějaké postavy, přecházím náhle a troufale k myšlenkám úplně jiné postavy, kterou ta první nemůže znát. Anebo jsem napsala, že podle některých spáchal Abdülaziz po sesazení z trůnu sebevraždu, ačkoliv upřímně věřím, že byl zavražděn.

Jinak řečeno, snažila jsem se na barvitý svět, jejž princezna Pakize v dopisech zachytila, pohlédnout též očima jiných svědků, aby má kniha byla krapet historičtější. Z otázek, které mi jsou léta zhusta kladeny – jak se mi dopisy dostaly do ruky, nakolik vážně detektivní příběh beru, proč jsem nejdřív nevydala celou korespondenci atd. –, zde zodpovím pouze tu druhou. V myšlence napsat román mě původně podpořili kolegové akademici, jimž jsem se zmínila o zločinech popisovaných v dopisech a Abdülhamitově vášni pro romány. Další motivací mi byl zájem, který tak prestižní nakladatelství jako Cambridge University Press projevilo jak o nápad s detektivkou, tak o historii maličkého ostrova Minger. Tajemství a význam tohoto úchvatného světa, jež mě po celá léta neomrzelo zaznamenávat, to je samozřejmě téma docela jiné a mnohem hlubší než otázka, kdo je vrah. Vrahova totožnost může posloužit nanejvýš jako indicie. Zájem o detektivní linii příběhu, počínaje citátem z Tolstého, největšího autora historických románů, a tímto úvodem, jistě promění celou knihu v moře indicií.

Mnozí mě tepali, že příliš polemizuji s populárními i oficiálními historiky (byť je jmenovitě neuvádím). Možná mají pravdu. Udělala jsem to proto, že bereme populárně naučné historické knihy příliš vážně. V předmluvě každé práce o historii Orientu a Levanty se probírá problematika transkripce a vysvětluje se, jak bylo staré místní písmo převedeno na latinku. Hřeje mě u srdce, že jsem nenapsala další z těchto nudných knih. Mingerskou abecedu a jazyk beztak na nic převést nelze! Místní názvy přepisuji někdy věrně dle psané podoby, jindy tak, jak se vyslovují. To, že v Gruzii existuje město, jehož jméno se píše podobně jako název ostrova, je prostá náhoda. Avšak to, že spousta věcí v mé knize bude čtenáři povědomá jako pozapomenuté vzpomínky, není náhoda, nýbrž úmysl.

Mîna Mingerská, Istanbul, 2017

...........

překlad Petr Kučera

Další články

Básník Petr Hruška o Miroslavu Fišmeisterovi (1976) napsal: „Málokterým básním nerozumím tak rád jako těm Fišmeisterovým". Autor téměř dvaceti sbírek je osobitým zjevem české poezie. I jeho zatím poslední - Gyöngyhajú lány. Guvernér hlavního města - už názvem dává tušit, že si čtenář užije. Tak třeba ta maďarština - nehledejte, našli jsme za vás. Je to název hitu skupiny Omega, v CZ známého jako Dívka s perlami ve vlasech. Tak a teď hop po hlavě do Fišmeistera.
Ukázky

Perly ve vlasech poezie

Básník Petr Hruška o Miroslavu Fišmeisterovi (1976) napsal: „Málokterým básním nerozumím tak rád jako těm Fišmeisterovým". Autor téměř dvaceti sbírek je osobitým zjevem české poezie. I jeho zatím poslední - Gyöngyhajú lány. Guvernér hlavního města - už názvem dává tušit, že si čtenář užije. Tak třeba ta maďarština - nehledejte, našli jsme za vás. Je to název hitu skupiny Omega, v CZ známého jako Dívka s perlami ve vlasech. Tak a teď hop po hlavě do Fišmeistera.
 | nakl. Malvern
Další Duteurtrův román plný trpké ironie poukazuje na absurditu moderního globalizovaného světa, v němž nadměrná byrokracie a technologická kontrola prostupují všechny aspekty našeho života – včetně toho posmrtného. „Benoît Duteurtre skrývá své hluboké intence pod velmi osobitou směsí ironie a nostalgie; to člověka zavazuje ho číst (nejméně) dvakrát.“ Michel Houellebecq
Ukázky

Byrokracie a technologická kontrola až za hrob

Další Duteurtrův román plný trpké ironie poukazuje na absurditu moderního globalizovaného světa, v němž nadměrná byrokracie a technologická kontrola prostupují všechny aspekty našeho života – včetně toho posmrtného. „Benoît Duteurtre skrývá své hluboké intence pod velmi osobitou směsí ironie a nostalgie; to člověka zavazuje ho číst (nejméně) dvakrát.“ Michel Houellebecq
 | nakl. Atlantis
Kristina Hamplová (* 1997) učí na střední škole, přispívá texty o hudbě do různých médií, organizuje se proti uhlobaronům a moderuje popkulturní podcast Hitparáda Eso. Lover/Fighter je jejím literárním debutem. Tvorbu Kristiny Hamplové nejvýrazněji ovlivnily knihy Roberta Bolaña či Kurta Vonneguta a Bible.
Ukázky

Dětství a mládí ve světě, kde si jdou lidé nemilosrdně po krku

Kristina Hamplová (* 1997) učí na střední škole, přispívá texty o hudbě do různých médií, organizuje se proti uhlobaronům a moderuje popkulturní podcast Hitparáda Eso. Lover/Fighter je jejím literárním debutem. Tvorbu Kristiny Hamplové nejvýrazněji ovlivnily knihy Roberta Bolaña či Kurta Vonneguta a Bible.