Kam zavedou demokracii nevědomí voliči?

Ukázky:
Kniha Proti demokracii tedy není odpovědí na Trumpa či brexit, byť obojí ilustruje moje obavy. Má kritika demokracie je založena na dlouhodobých, systematických, empirických trendech. Asi před 65 lety jsme začali poměřovat, kolik toho voliči vědí. Výsledky byly skličující tehdy a skličující jsou i dnes. Po celou dobu tohoto měření jsou průměrní, modální i mediánoví voliči mylně informovaní o základních politických skutečnostech anebo je neznají vůbec; ještě menší ponětí mají o pokročilejších znalostech ze společenských věd. Jejich neznalost a neinformovanost vede k tomu, že podporují politická opatření a kandidáty, které by nepodporovali, kdyby byli lépe informovaní. Následkem jsou nekvalitní nebo rovnou dosti špatné politické výsledky.
Jak ukazuji ve čtvrté a páté kapitole, demokracie a rovné volební právo nepředstavují hodnotu samy o sobě. Neměli bychom se proto bránit experimentování s jinými formami vládnutí. Princip „jeden člověk, jeden hlas“ je spravedlivý jen tehdy, pokud se empiricky ukáže, že vede k podstatně lepším výsledkům než jiné formy vlády. Jsem kritikem demokracie, ale jsem i jejím fanouškem. Ve stati „Demokracie a svoboda“, která se objeví v Oxford Handbook of Freedom, tvrdím, že demokracie pozitivně koreluje s množstvím příznivých výsledků, a zdá se, že nejde o pouhou korelaci, ale o vztah příčiny a následku. Demokraciím se daří lépe chránit ekonomické a občanské svobody než nedemokratickým režimům, a demokracie také bývají bohatší. Nejlepší místa k žití ve světě jsou dnes obecně poměrně demokratická.
Když ale víme, že demokracie má systémové chyby, neměli bychom se bránit zkoumání a možná také zkoušení jiných možností. V knize Proti demokracii hájím experimentování s formou vlády, kterou by většina lidí považovala za tu nejurážlivější alternativu: s epistokracií. Epistokratické formy vlády si uchovávají většinu normálních rysů republikánské zastupitelské vlády. Politická moc není soustředěna v rukou několika lidí, ale je široce sdílena. Výkonná a soudní moc jsou odděleny. Existují brzdy a protiváhy. Je však dáno zákonem, že základní politickou moc epistokracie automaticky nerozdělují rovnoměrně. Namísto toho zákon uděluje kompetentnějším či vzdělanějším občanům poněkud více politické moci než těm méně kompetentním či méně erudovaným.
V první kapitole představuji tři modely chování voliče. Hobiti jsou málo informovaní občané s přízemnějšími zájmy a málo se podílejí na politickém dění. Jejich ideologická příchylnost je obvykle nestálá či slabá. Chuligáni jsou oproti nim dobře informovaní občané se silnou příchylností k politice a silně pociťují svou politickou identitu. Jsou postiženi řadou kognitivních zkreslení, jako je konfirmační zkreslení a zaujatost pro členy vlastní skupiny. Politika je pro ně hlavně týmový sport. (V prvním vydání jsem zapomněl poděkovat Drewu Stonebrakerovi, to on mi navrhl nálepku „chuligán“.) Ideálním typem jsou pak Vulkánci — naprosto racionální, velmi dobře informovaní, přemýšliví lidé, kteří nevykazují nepřípadnou věrnost vlastním názorům. Ve druhé kapitole tvrdím, že bezmála všichni občané spadají někam mezi hobity a chuligány. Průměrný nevolič v USA je hobit a průměrný volič je chuligán. Jenomže problém je v tom, že mnoho filozofických teorií demokracie předpokládá, že voliči se budou chovat jako Vulkánci. Filozofové předpokládají nebo doufají, že když se občané zapojí do politiky, promění je to z hobitů ve Vulkánce. Ale jak píšu ve třetí kapitole, všechno svědčí o tom, že politické angažmá obvykle mění hobity v chuligány a chuligány mění v ještě horší chuligány. Demokracie je vláda hobitů a chuligánů.
...............
překlad Vít Penkala
Další články

Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit!

Dá se psát o izraelsko-palestinském konfliktu bez ideologického třeštění?
