Dvě desítky výrazných talentů soudobé španělské a hispanoamerické literatury

Předmluva

Násilí, fantazie i romantika

"Tehdy mi bylo patnáct a byl jsem šílený,“ začíná svou povídku Peruánec Diego Trelles Paz. Vzápětí přiznává, že to nejsou jeho verše, ale že je „ukradl“ a pozměnil. To by se dalo považovat za příznačný rys psaní mnoha současných hispanoamerických autorů: přiznaně si vypůjčují od svých oblíbených předchůdců, ale nechávají na čtenáři, aby sám přišel na to, čí nápady varírují, a poezii berou jako integrální součást psaní prózy. Parafrázovaný verš je z básně Roberta Bolaña „Romantičtí psi“, jejíž začátek zní: „Tehdy mi bylo dvacet a byl jsem šílený. Ztratil jsem zemi, ale získal sen. A protože jsem měl ten sen, na ničem jiném nezáleželo. Nebylo třeba pracovat, modlit se, ani pozdě k ránu studovat s ostatními romantickými psy.“

Tím snem je psaní, a psaní jako výsostná náplň života funguje pro řadu postbolañovských autorů, kteří jsou podobně „šílení“, a dnes obklopení ještě chaotičtějším a bezvýchodnějším světem, než o jakém psal s takovou chutí i zoufalstvím odlehčeným ironií jejich předchůdce. Jestliže v 70., 80. a 90. letech minulého století se v podstatě všichni španělsky píšící autoři, a zejména ti z Hispánské Ameriky, nějak vymezovali vůči velkým hvězdám „boomu“, především vůči Mariu Vargasovi Llosovi, Gabrielu Garcíovi Márquezovi, Carlosi Fuentesovi a Juliu Cortázarovi, generace nového tisíciletí na ně také ještě v lecčems navazuje, ale ne už přímo, nýbrž zprostředkovaně právě skrze dílo autorů Bolañovy generace (narozených v 50. a 60. letech 20. století), kteří už „otcovraždu“ provedli za ně (viz odmítání škatulky „magického realismu“ v antologii McOndo, 1996).

Po fázi odmítání přichází prohloubené pochopení a rozvinuté do(pře)tvoření. V antologii nabízíme ukázky z povídkové tvorby především současných autorek a autorů ze Španělska a většiny zemí španělsky mluvící Ameriky. Dají se u nich najít některé společné rysy formální i tematické, např. již výše zmíněné vrůstání poezie s mnohoznačnými, nejasnými, těžko interpretovatelnými obrazy do vyprávění, dále proplétání každodennosti s fantaskními motivy, postavy ztracených dospívajících, krutost puštěná ze řetězu, rozpad jistot a dřívějších záchranných struktur (rodiny, státu), bohatě vrstvený jazyk pohrávající si s různými významy slov v jednotlivých španělsky mluvících zemích, chuť experimentovat s formou.

Antologie navazuje na pořad ČRo Vltava Býk a peří z quetzala, který vznikl ve spolupráci s Institutem Cervantes v Praze se záměrem představit českému odbornému i neodbornému publiku autory, kteří dosud nebyli přeloženi; k povídkám, které se (mnohé ve zkrácené podobě) vysílaly v dramaturgii Petra Gojdy na podzim r. 2023 na Vltavě a poté některé vyšly v zimní literární příloze časopisu A2 (r. XIX, č. 25/26, 13. 12. 2023), přibyla řada dalších; v knize čtenář najde vedle osmi povídek, které už mohl slyšet z rozhlasu, dvanáct dalších, dosud česky nepublikovaných, od autorů, od nichž zatím česky nic nevyšlo. Jedinou výjimkou je Nikaragujec Sergio Ramírez, od něhož už český čtenář může znát román Tongolele neumí tančit v překladu Blanky Stárkové (č. 2023). Ramírez se vymyká i tím, že je starší ročník (nar. 1942) a laureát významné Cervantesovy ceny (2017), jeho povídka však pochází se sbírky vydané r. 2022 a mezi tvorbu o několik generací mladších autorů velmi dobře zapadá.

Z dvacítky tvůrců v antologii je deset žen, což se podařilo čistě náhodou, nikoli podle nějakého předem daného klíče. Naší ambicí bylo vybrat to nejlepší ze současné povídkové tvorby ve Španělsku a v hispanoamerických zemích, které jsme chtěli obsáhnout všechny, což se bohužel nepodařilo – ne z nedostatku kvalitních autorů, ale z časových důvodů, případně kvůli nedostupnosti autorských práv. Chybí Uruguay, Paraguay, Honduras či Guatemala; některé země jsou zastoupeny dvěma autory (Chile, Mexiko, Ekvádor, Kolumbie), Španělsko reprezentují dokonce tři, naopak z Argentiny jsme záměrně vybrali jen jednu autorku, protože argentinská literatura se v češtině vydává poměrně hojně. Doufáme, že stejným objevem jako pro nás budou pro čtenáře spisovatelé a spisovatelky z regionů, jejichž literatura je u nás velkou neznámou: Horacio Castellanos Moya ze Salvadoru, Rita Indiana z Dominikánské republiky, Ekvádorky María Fernanda Ampuero a Solange Rodríguez Pappe, Venezuelan Juan Carlos Méndez Guédez, Kostaričan Carlos Cortés.

Povídky do původního projektu ČRo Vltava a Institutu Cervantes jsme vybírali z materiálů, které nám zprostředkoval pražský Institut Cervantes, s Blankou Stárkovou a Michalem Špínou; pro knižní antologii jsem pak přidala další na základě vlastního mapování hispánské povídkové tvorby. Částečně jsem také využila studentské překlady z projektu „Násilí v současné hispanoamerické povídce“ Ústavu translatologie FF UK a texty vzniklé na seminářích literárního překladu tamtéž. Vodítkem pro výběr povídek bylo jejich otištění v kvalitních literárních časopisech (Letras Libres, Granta, Página 12, Zenda aj.), účast autorů v prestižních pořadech na knižních veletrzích (např. besedy se začínajícími autorkami a autory do pětatřiceti let v kolumbijské Bogotě, sekce „nejlépe střežené klenoty latinskoamerické literatury“ na Mezinárodním knižním veletrhu v Guadalajaře), doporučení u nás již známějších autorů, ale i přátelské vazby. Mnozí z autorů a autorek sice česky ještě nevyšli, ale Prahu už navštívili – na pozvání Institutu Cervantes a Světa knihy (María Fernanda Ampuero, Héctor Abad Faciolince, Laura Chivite, Sergio Ramírez) nebo sami za sebe (Fernanda García Lao).

V povídkách můžeme sledovat všední životy v současných velkoměstech i na odlehlých samotách, které náhle naruší něco, co se vymyká logice, běžné realitě a zdravému rozumu: neodbytně kroužící moucha, přízrak Minotaura, zmizelý kamarád z dětství, krvežíznivá kočka, zazděný poklad, pomstychtivé rostliny, život po smrti. V mnoha textech se skutečnost prolíná s fantazií natolik, že nelze vždy jedno od druhého oddělit; v jiných zůstáváme v realitě, kterou naráz pokřiví nikoli vpád ireálna, nýbrž až příliš reálného násilí, psychického či fyzického.

Časté je téma klíčového okamžiku, kdy se končící dětství láme v dospívání a s ním přichází ztráta iluzí, objev nedokonalosti dospělých, uvědomění nespravedlnosti světa; rodinná frustrace se prolíná s frustrací společenskou. A další povídky zase přinášejí hravé experimenty s možnostmi vyprávění – v rozkazovacím způsobu, v dialozích, s prolínáním časových a vypravěčských pásem. Současná španělsky psaná povídka, v hispánských zemích soustavně oblíbený a hojně vydávaný žánr, se nachází v zenitu a přináší originální styly a neotřelé zachycení komplikované, mnohovrstevné skutečnosti zemí s propastnými rozdíly v úrovni života, kde skutečnost mnohdy překonává i nejděsivější fantazie a psát může být hrdinským činem – mnozí z autorů a autorek antologie žijí mimo vlast, a ne vždy z vlastní vůle. Jejich texty čtenáře nekonejší, ale jdou jim pěkně proti srsti. A při tom hlazení proti srsti někdy vstávají vlasy hrůzou, jindy srší ironií a podvratným humorem, jako když se tře pověstný liščí ocas a létají jiskry.

Anežka Charvátová, editorka knihy