Hrabě Wavesbury a bitva u Cullodenu

            Sedmý Wavesbury – Hostina darebáků – začíná v Londýně, ale postupně v něm navštívíme mnohá místa britských ostrovů. Hrabě Wavesbury ale také zavzpomíná na dobu, od které už uběhlo dobrých padesát let. Na bitvu u Cullodenu.

            Ta proběhla 16. dubna 1746 a někdy se ve srovnání s naší historií mluví o skotské Bílé hoře, ale asi bych se odvážil tvrdit, že následky byly pro Skotko – zvláště pro Vysočinu – tragičtější. Tehdy snad stál v řadách vojska (později) nenáviděného vévody z Cumberlandu i mladý ale významný důstojník, hrabě odněkud ze vzdálené jižní Anglie. Major David Wavesbury zatím netuší, že existují nějací MacDermottovi, to se však má brzy změnit. Elizabeth, budoucí hraběnce z Wavesbury, je v té době pouhých jedenáct let a její bratr Alastair se jako věrný stoupenec svrženého krále ocitá na opačné straně bojiště, na kterém se má rozhodnout o celém Skotsku. Červenokabátník proti jakobitovi, prozatím nepřátelé na život a na smrt. 

            Část bitvy z Wavesburyho úhlu pohledu – tedy z úhlu, který jsme si zvykli vnímat jako ten historicky špatný – můžete prožít v následující ukázce.

Jedna ze zvažovaných možných obálek mohla obsahovat právě bitvu u Cullodenu a první setkání David Wavesburyho s Alastairem MacDermottem. Skica od Jany Maffet Šouflové.

Autor při návštěvě Cullodenského bojiště. Blok vyznačuje místo, kde 16. dubna 1746 stálo 325 mužů Barrellova regimentu a s nimi možná i mladý major Wavesbury.

Ukázka:

15. 4. 1746, Nairn, Skotsko

            „Na zdraví Jeho královské Výsosti! Ať žije!“

            Shromáždění důstojníci pozvedli sklenice ke slavnostní mu přípitku a opět se posadili. Také z venku, z vojenského ležení, se ozývaly bujaré hlasy. Dva galony brandy vydané každému batalionu udělaly své. Narozeniny královského prince možná vybízely k oslavě, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Vůbec ne. Jakobitská armáda byla nedaleko, znali kraj a noční přepad se přímo nabízel. U Prestonpans jim právě taková taktika přinesla drtivé vítězství.

            „Tváříte se jako boží umučení, Wavesbury,“ napomenul mě mimoděk můj přímý nadřízený podplukovník Robert Rich, polní velitel Barrellova 4. pěšího regimentu. „Usmívejte se, než si vás vévoda všimne.“

            Princ William Augustus, vévoda z Cumberlandu, korpulentní třetí a nejmladší syn krále Jiřího II., si však rozhodně nehodlal mnou nechat kazit oslavu svých pětadvacátých narozenin a zálibně hleděl na hovězí pečínku, kterou před něj právě postavil vojenský sluha. Raději jsem si tedy také zakrojil, ale výborné jídlo mi hořklo v ústech. Nejasného pocitu nebezpečí jsem se zbavit nedokázal.

            Až mnohem později jsem se dozvěděl, že nebezpečí bylo velmi reálné. Generál George Murray opravdu přesvědčil váhající jakobitské velitele i prince Karla k nočnímu útoku. Bohužel pro ně a naštěstí pro nás povstalecké vojsko už nebylo to, co před rokem. Došlo ke zmatkům, Murray s třetinou mužů postupoval příliš pomalu. Nakonec usoudil, že na útok už nezbývá čas a zavelel k ústupu, aniž by to dal zbytku vojska vědět. Dvě třetiny už tak unavené armády pak pochodovaly zbůhdarma sem a tam celý zbytek noci, aby se nad ránem vrátily do tábora, aniž by čehokoli dosáhly. Jejich šance byla promarněna, osud jakobitů – a vlastně i celé skotské Vysočiny – zpečetěn.

            To jsme však my sedící se stříbrnými příbory kolem sváteční tabule vědět nemohli. Až ráno pár hlídek zmínilo nějaký podezřelý pohyb ve tmě.

            „Wavesbury. Majore Wavesbury.“

            Okamžik mi trvalo uvědomit si, že vévoda Cumberland mluví na mne.

            „Vaše královská Výsosti?“

            „Právě jsem popisoval krásy Somersetu… Vy odtamtud pocházíte, že ano?“ zeptal se mě jakoby náhodou.

            „Ano, mé rodinné panství leží nedaleko Bristolu,“ řekl jsem mu něco, co už dávno věděl.

            „Budu vás muset někdy navštívit,“ pronesl vévoda. „Až to tu skončí, odpočinout si od této studené, Bohem prokleté země.“

            „Bude mi ctí, Výsosti,“ odpověděl jsem neurčitě.

            Věděl jsem, že by byl rád, abych ho považoval za přítele. Byl jsem možná pouhý major v jeho vojsku, ale také hrabě z Wavesbury a on věděl, že by mohl potřebovat moji podporu, politickou i finanční. Já si však jím nebyl jistý. Cumberland se možná snažil vystupovat jako bodrý otevřený muž, co se rád pobaví s přáteli, ale podezříval jsem ho, že je to jen póza. Že za maskou veselého usměvavého tlouštíka se ukrývá někdo daleko bezohlednější a cílevědomější, v případě nutnosti i krutý. Ale zatím jsem neměl důvod o něm pochybovat, nemohl jsem mu upřít, že pro morálku zdeptaného vládního vojska udělal hodně. Byl to také královský syn, proto ani já si ho nemohl dovolit znepřátelit kvůli maličkostem. Na jeho další lichotku jsem tedy zamumlal nějakou zdvořilou odpověď a pozvedl pohár k opakovanému přípitku.

16. 4. 1746, nedaleko vesnice Culloden, Skotsko

            Ozvala se rána, mezi liniemi stuartovského vojska se objevil obláček dýmu a dělová koule vzápětí vyryla rýhu před sevřenými řadami vojáků v červených kabátech. Vřes a mokré bláto se rozlétly na všechny strany, ale to bylo jediné, čeho jakobitští dělostřelci dosáhli. Mimoděk jsem otevřel kapesní hodinky, ty ukazovaly pět minut po jedné hodině odpolední. Celé dopoledne trvalo, než se vojska sešikovala a seřadila na Cullodenském vřesovišti. Princ Karel Stuart, na svém bílém koni snadno poznatelný i z velké dálky, přesvědčený, že je Boží vůlí, aby zvítězil, se rozhodl přijmout regulérní bitvu v otevřeném terénu proti přesile. Takovou, jakou horalské klany nevyhrály již po celá staletí.

            Trvalo tři minuty, než naše děla odpověděla. Královští dělostřelci majora Williama Belforda však znali svou práci lépe. Snad druhá nebo třetí střela prolétla oddílem horalů a zanechala za sebou krvavou brázdu zmrzačených těl a utrhaných končetin. Další nepřátelská koule dopadla již těsně před náš regiment, trsy vřesu dolétly až mezi stojící vojáky. Ohlédl jsem se, abych je zkontroloval, ale stáli pevně, zpříma, dělostřelbu snášeli dobře. Doufal jsem, že stejně odhodlaně dokáží čelit i pověstné horalské zteči.

            Zatímco jsem pozoroval oddíly Argyllské milice zaujímající lepší pozici na našem levém křídle, uvědomil jsem si, že se hluk dělostřelby změnil – jakobitská dělostřelba výrazně ubrala na intenzitě. Nyní padala jen jedna rána na tři naše. Nechápal jsem důvod a podle nervózního pohybu v povstaleckých jednotkách už tak deptaných naší artilérií nepřítel nechápal rovněž.

            „Co to, u všech čertů, dělají?“ položil mi podplukovník Rich otázku, o které moc dobře věděl, že mu ji nebudu schopen zodpovědět.

            Až dlouho po bitvě jsem se dozvěděl, že některá děla dostala chybou nepříliš schopného hlavního zásobovače plukovníka O‘Sullivana munici špatné ráže.

            Čekal jsem, že bude následovat okamžitý útok – to byla jediná šance, kterou povstalci měli –, ale nestalo se tak. Kanonáda pokračovala, mezi naším vojskem možná bylo pár zasažených, ale jakobité umírali po desítkách. Nechápal jsem úmysly Karla Stuarta a zjevně jsem nebyl sám.

            Vévoda Cumberland projížděl mezi shromážděnými muži, občas prohodil pár povzbuzujících vět, ale ani on nehodlal velet k útoku. Měli jsme převahu v palebné síle, nebyl k tomu důvod.

            Konečně, bezmála půl hodiny poté, co první dělo vystřelilo, se jakobitská linie pohnula. Ale nikoliv spořádaně a v kázni. Mackintoshové z klanu Chattan vedeni proslulým plukovníkem MacGillavraym, jehož slámové vlasy jsem rozeznal i na tu dálku, se rozběhli vpřed jako první. Muži z Athollu a Cameroni je následovali v těsném závěsu. Jak se přidávali další a další, alespoň zdánlivě srovnaná linie v pár minutách přestala existovat.

            „Připravte se!“ zavelel Rich.

            Jako jeho zástupce jsem se postavil vedle něho a také tasil meč.

            „Nasadit bajonety!“

            Stáli jsme horalům v cestě jako první, museli jsme být připraveni na vše. Jakobité zatím běželi přes vřesoviště, nyní již nesourodá masa divoce křičících mužů v barevných tartanech a s barety na hlavách. Někteří měli tradiční horalské meče a dokonce malé štíty zvané targe, ale většina držela v rukou muškety, ti chudší v zadních řadách pak lochanberské sekery, krátké píky nebo dokonce jen upravené zemědělské nástroje. Útok se náhle zpomalil, levé nepřátelské křídlo začalo váznout v bažinatém terénu a muži se stáčeli více vpravo. Zmatek narůstal. Horalé však útočili odhodlaně dál.

            A umírali.

            Belfordova děla postupně přešla z plných koulí na daleko nebezpečnější kartáčové střely, které dokázaly kosit ničím nekryté horaly po tuctech. Když se ještě přiblížili, vypálily první naše pěší jednotky a masakr se znásobil. Mladý James Wolfe prozřetelně vysunul svůj regiment a nyní mohl sevřít jakobity do křížové palby. I přes krvavou lázeň byli však náhle horalé pouhých sto yardů od nás a stále se jevilo, že jich zbývá více než dost.

            „Zamířit!“ zavelel podplukovník Rich a zdvihl kord nad hlavu.

            „Pal!“

            Salva z takové blízkosti nemohla minout, první řady jakobitů zmizely. Muži za nimi ale přeskočili padlé a sveřepě se s křikem hnali dál.

            „Sevřít řadu!“

            Horalé v plné rychlosti narazili do formace 4. regimentu, útok byl tak prudký, že někteří z nich prorazili skrz jen pouhou vahou těl. Rozhořel se zuřivý a chaotický boj muže proti muži, jak se jakobité vklínili mezi nás. Přestal jsem mít čas sledovat něco víc než jen své bezprostřední okolí.

            Nějaký zrzavý vousatý chlap, který si snad ani neuvědomoval střelnou ránu barvící mu špinavou bílou košili do červena, se na mě vrhl s lochaberskou sekerou nad hlavou a šíleným výrazem v očích. Odklonil jsem ratiště svým těžkým palašem stranou a zpětným sekem ho dorazil. Dalšího jsem zastřelil pistolí, třetí se ani nepokusil pořádně bránit, když jsem ho srazil šikmou ranou přes prsa.

            Podplukovník Robert Rich nedaleko ode mne neměl takové štěstí. Jeho lehký kord se pod náporem horalské oceli zlomil, někdo ho ťal do ruky, další rána mu srazila třírohý klobouk z hlavy. Padl k zemi, horalé ho obestoupili ze všech stran. S párem granátníků jsem se mu vrhl na pomoc, ale než jsme se dostali dost blízko a horaly zahnali, nešťastný Rich utrpěl ještě alespoň půl tuctu ran.

            Oba červenokabátníci ve vysokých mitrách se sklonili ke svému zakrvácenému veliteli, ale já neměl čas ani postřehnout, jestli vůbec zůstal naživu. Náhle jsem totiž čelil nějakému mladému černovlasému muži s tradičním širokým mečem v ruce. Skot provedl výpad a já měl co dělat, abych ho včas odvrátil. Tohle byl člověk, který rozhodně bojovat uměl. Sekl jsem po něm, lehce ho poranil na předloktí, ale sám jsem ucítil, jak mi do levé holínky teče krev z rozseklého stehna. Zaútočil znovu dříve, než jsem se stačil vzpamatovat. Když se naše čepele na sebe navázaly, jen v posledním okamžiku jsem stačil zachytit jeho levačku s dýkou. Odstrčil jsem ho od sebe, provedl výpad, ale i ten byl odražen. Šermovali jsme snad patnáct vteřin, ale připadalo mi to jako patnáct hodin. Pot se ze mě řinul a začínal jsem rychle pociťovat ztrátu krve. Ale ani pohyby mého soupeře nebyly právě plynulé a také dýchal přerývaně. Možná naštěstí pro mě, možná pro něj nám však nebylo dopřáno zjistit, kdo z nás je zdatnější šermíř. Bitva kolem nás zuřila dál, z kouře se vynořilo několik červenokabátníků a můj soupeř musel chtě nechtě ustoupit mezi vlastní lidi.

            Sebral jsem ze země upuštěnou partyzánu a opřel se o ni jako o hůl. Kulhavě jsem došel mezi hlouček vojáků, už jsem si nevěřil, abych bojoval sám.

            Horalům se podařilo prorazit naši první linii, ta se rozdrobila na malé skupiny, ale jak počty jakobitů slábly, naše sílily. Vévoda Cumberland povolal posily, do boje se zapojily

bataliony stojící v druhé řadě. Později jsem se dozvěděl, že jakobitům se podařilo úspěšně zaútočit pouze v naší části linie. Barrellovu regimentu se tak dostalo pochybné cti nést

největší nápor.

            Křik kolem mne se postupně měnil. Byl jsem už v mnoha bitvách, poznal jsem, že morálka nepřítele se začíná hroutit. Deptaní jakobité se nejprve váhavě, pak už však čím dál rychleji dávali na neuspořádaný ústup. Když zaútočili další pěšáci a z boku udeřili dragouni, kteří celou dobu čekali právě na tuto příležitost, ústup se změnil v útěk.

            „Bijte je! Za nimi! Zabíjejte je,“ zaslechl jsem za sebou Cumberlandův křik, který přehlušil i bitevní vřavu.

            Náhle jsem kus před sebou spatřil černovlasého jakobitu, který mě zranil. Až nyní jsem si mohl prohlédnout jeho oblečení. Podle něho to nebyl žádný chudák, spíše se jednalo o nějakého horalského zemana. Pléd a kilt měl z kvalitního tartanu, sporran mu zdobil klanový erb s bodlákem, baret musel někde ztratit, černé vlasy mu padaly na ramena. Na rozdíl od svých druhů se nedal na bezhlavý útěk, zrovna se snažil pomoci na nohy nějakému podobně oblečenému staršímu muži. Ten krvácel z rány na boku a marně se snažil zvednout. Několik červenokabátníků si povšimlo osamělé dvojice a s pozvednutými bodáky se k nim vydalo. Mladšímu muži muselo být jasné, že oba uniknout nemohou, přesto se nedal na útěk. S mečem v ruce se obrátil proti přesile a zpečetil tak svůj osud. V duchu jsem musel obdivovat jeho tvrdohlavou statečnost, málokdo by se zachoval stejně.

            „Ne!“ zastavil jsem své vojáky, kteří se už chystali zaútočit, a kulhavě je předešel.

            Mladík však nehodlal ustoupit a napřáhl proti mně čepel. Stále jsem si nebyl jistý, kdo z nás je lepší šermíř, ale on měl za sebou vyčerpávající běh přes vřesoviště i boj a utrpěl vážnější zranění, než jen to ode mne. Viděl jsem, že je na hranici vyčerpání. Sekl jsem plnou silou, ale jen tak, abych zasáhl jeho zbraň. Vyražený meč dopadl do podupaného zakrváceného vřesu. Vzápětí jsem mu přiložil hrot vlastní zbraně na krk.

            „Vzdejte se!“ přikázal jsem.

            Skot váhal, oči mu sklouzly k raněnému muži na zemi.

            Podoba mezi nimi byla zjevná, takřka určitě to byli otec a syn, což mi vzápětí potvrdil.

            „Můj otec…,“ uklouzlo mu.

            „Zaručuji mu bezpečí,“ prohlásil jsem impulzivně, ale aniž bych vzdálil meč od jeho krku.

            „Dorazte ho, Wavesbury,“ ozval se nade mnou netrpělivý hlas.

            Rozhlédl jsem se kolem. Britská armáda se dala zvolna do pohybu, linie se posouvala. Jízda pronásledující jakobity zmizela z dohledu, pěšáci pomalu postupovali přes vřesoviště pokryté těly v kostkovaných plédech. Pokud někdo jevil známky života, byl okamžitě probodnut bajonetem. Vévoda Cumberland, na tak mohutném koni, aby byl schopen unést jeho váhu, vyrazil za svým vojskem. Teď se ale zastavil vedle nás.

            „Vzdali se,“ namítl jsem přesto, že to nebyla pravda.

            Cumberland si pouze opovržlivě odfrkl. „Je to jen povstalecká chátra. Řekl jsem, dorazte je, majore!“

            Stáhl jsem meč a opřel si jej o rameno. „Ne.“

            Riskoval jsem – a riskoval jsem hodně – kvůli nepřátelům, lidem, které jsem ani neznal. Ale dělalo se mi špatně z toho, co jsem viděl kolem sebe. Sama bitva byla pro jakobity krvavá, ale co se dělo teď… Rozhodl jsem se, že alespoň tihle dva jednoduše nebudou zavražděni. Pokud bych to dopustil, už bych se na sebe nikdy nemohl podívat v zrcadle.

            Nebyl jsem jen nějaký major vzpírající se svému generálovi – královskému princi k tomu – a Cumberland to věděl. Rozhodl se nepřitahovat k nám více pozornosti, zlostně pobídl koně a vydal se za svou vítěznou armádou.

            Bitva u Cullodenu skončila, nyní měla začít skotská Vysočina na mnoho let platit krutou daň.