Nakouknout do hlavy Davida Lynche

Ukázka:

ZAČÁTKY

Byl jsem úplně obyčejný kluk, vyrůstal jsem na severozápadě. Můj otec pracoval jako vědec na ministerstvu zemědělství, zkoumal stromy. Takže jsem trávil spoustu času v lesích. A ty dokážou být pro děti kouzelné. Žili jsme, jak se říká, na maloměstě. Všechno se odehrávalo na ploše o velikosti jednoho, maximálně dvou domovních bloků. Do toho úsporného prostoru se vešlo všechno: snění, kamarádi. Mně připadal obrovský a magický. A na bloumání v myšlenkách a poflakování s kámoši tu byla spousta času. Rád jsem kreslil a maloval. Mylně jsem se domníval, že když vyrostete, musíte se obojího vzdát a věnujete se pak něčemu serióznějšímu. Když jsem chodil do deváté třídy, přestěhovali jsme se do Alexandrie ve Virginii. Před domem své tehdejší přítelkyně jsem jednou narazil na kluka jménem Toby Keeler. Dali jsme se do řeči a on se zmínil, že jeho otec je malíř. Nejdřív mě napadlo, že se nejspíš živí malováním pokojů, ale z hovoru postupně vyplynulo, že se věnuje umění. Ten rozhovor mi změnil život. Předtím jsem lehce koketoval s vědou, ale najednou jsem věděl, že se chci stát malířem. Že tomuhle chci zasvětit život.

UMĚLECKÝ ŽIVOT

Na střední škole se mi do rukou dostala kniha Roberta Henriho The Art Spirit, která mě přiměla přemýšlet nad životem umělce. Pro mě to znamenalo plně se oddat malbě a všechno ostatní odsunout na druhou kolej. Myslel jsem, že jen tak se člověk dokáže dostat pod povrch a objevit něco nového. Cokoli odvádělo vaši pozornost, tam nemělo místo. Vytvářet umění ale znamená především svobodu. Což myslím působí trochu sobecky. Ve skutečnosti tvorba sobecká být nemusí, jen vyžaduje čas. Tobyho otec Bushnell Keeler to popisoval nějak takhle: „Pokud se chceš na hodinu opravdu pohroužit do malby, musíš si na to ve skutečnosti vyhradit aspoň čtyři hodiny.“ A tak to prostě je. Malovat nezačnete jen tak, lusknutím prstů. Musíte to trochu promyslet, mít představu, do čeho se chcete pustit. A taky si připravit spoustu věcí: rám, napnout do něj plátno. Pak se teprve pustíte do práce. Nápad potřebujete jen na začátku: všechno, co následuje, je podle mě jen zákonem akce a reakce. Něco budujete, pak to bouráte. A v těch troskách objevíte cosi, na čem můžete dál stavět. Velkou roli v  tom hraje přirozenost. Kombinování nesourodých materiálů, když něco necháte vyschnout na slunci, nebo přidáte prvek, který se tluče se zbytkem. To vše vyvolá organickou reakci. Pak už stačí jen zasednout a nechat to na sebe působit. Najednou zjistíte, že to k vám nějak promlouvá. Vyskočíte ze židle a můžete pokračovat v práci. Tohle je zákon akce a reakce. Toho nemáte šanci dosáhnout, pokud víte, že za půl hodiny musíte už někde být. Takže život v umění znamená svobodu věnovat svůj čas dobrým věcem. Na to další pak obvykle mnoho času nezbývá.

NOČNÍ ZAHRADA

Byl jsem tedy malíř. Maloval jsem a chodil na uměleckou školu. Film mě vůbec nezajímal. Občas jsem na nějaký do kina zašel, ale vážně jsem se zabýval jen malováním. Jednoho dne jsem seděl ve velkém ateliéru Pensylvánské akademie výtvarných umění. Byl rozdělen na řadu malých kójí, já dřepěl v té svojí, byly tak tři odpoledne. Pracoval jsem zrovna na obrazu znázorňujícím noční zahradu. Dominovala mu černá, ze tmy vystupovaly zelené rostliny. Najednou se ty kytky zavlnily a já uslyšel vítr. A to jsem nebral drogy! Přišlo mi to fantastické. Začal jsem přemýšlet, jestli by se obrazy nedaly rozpohybovat ve filmu. Na konci každého akademického roku se konala soutěž experimentální malby a sochařství. Účastnil jsem se už předchozího ročníku, ale teď mě napadlo, že letos bych mohl předvést něco jiného, obraz v pohybu. Postavil jsem pozadí, metr a půl na dva a půl metru. Na něm jsem natočil takovou velmi surovou animaci. Jmenovalo se to Six Figures Getting Sick. Myslel jsem, že tím moje filmová kariéra končí, protože to byla hodně drahá sranda — vrazil jsem do ní dvě stě dolarů a měl pocit, že tohle si fakt nemůžu dovolit. Jeden starší student si toho projektu ale všiml a najal mě, abych něco podobného zrealizoval u něj doma. A tím se to rozjelo. Od té chvíle jsem dostával už jen zelenou. A krůček po krůčku, nebo spíš skok za skokem, jsem filmovému médiu propadl.

..........

překlad Jana Matějková