Švédská kniha roku 2024: Manžel, otec, syn a pes...a stáří

Ukázka:

Představuju si, jak ho vydědím. Jak zařídím, aby nedostal ani ň. Tvrdí, že mi chce Sixtena vzít pro jeho i moje vlastní dobro. Staří lidi jako já by prý neměli chodit do lesa a psi jako Sixten potřebujou delší procházky než jen k silnici a zpátky. Podívám se na Sixtena, který leží v kuchyni na lavici vedle mě. Zívne si na celé kolo a uvelebí se mi hlavou na břiše pohodlněji. Zabořím mu oteklé prsty do srsti a zakroutím hlavou. Ten mameluk ničemu nerozumí. Ať mě hrom bací, jestli bude po jeho.

Ingrid si u stolu povzdychne. „Nemůžu vám nic slíbit, Bo, ale udělám, co budu moct. Tohle totiž není v pořádku,“ prohlásí a dál něco zapisuje do deníku pečovatelské služby. Přikývnu a pousměju se. Jestli mi se Sixtenem dokáže někdo pomoct, tak Ingrid. Oheň praská. Kolem březových polen tancují plameny a těžko od nich odtrhnout oči. V myšlenkách se vrátím k rannímu rozhovoru s Hansem a zase se rozčílím. Kdo si ten náš kluk vůbec myslí, že je? Nemá co rozhodovat, kde bude Sixten žít.

Na chvíli zavřu oči. Ze vzteku na mě jde únava. Poslouchám, co dělá Ingrid, a dech se mi prohlubuje. Zlost pomaloučku odplývá. Místo ní se přihlásí ten hryzavý pocit, co mě poslední dobou trápí, bodání v prsou, které se objevuje a zase mizí. Pocit, že bych měl něco dělat jinak. „To je k nevíře, co ty se v poslední době namudruješ,“ divil se Ture onehdá v telefonu, když jsem se mu to snažil vysvětlit. Má recht, říkám si, jak tu tak ležím se Sixtenem na lavici a poslouchám Ingrid. V tom prázdnu po tobě, Fredriko, jsem totiž začal dumat o věcech, kterým bych dřív nevěnoval jedinou myšlenku.

Nikdy jsem neměl potíž se rozhodovat. Věděl jsem, co chci, a dokázal jsem rozeznat, co je správně a co špatně. To dokážu pořád, ale taky mi ledacos začalo vrtat hlavou. Třeba se sám sebe ptám, proč to dopadlo takhle. Přemýšlím o mamince a o otci tak, jak jsem o nich nikdy předtím nepřemýšlel. Ale nejvíc ze všeho přemýšlím o Hansovi. Nechci, aby to mezi námi dopadlo stejně jako mezi mnou a otcem. Jenže pak Hans přišel s těmi svými řečmi o Sixtenovi. To mě vždycky popadne takový vztek, že mě může čert vzít. Jak mám krucinálfagot dát věci do pořádku, když mi sebere Sixtena?

„Přes oběd ho vezmu na chvíli na procházku,“ rozhodne Ingrid a rázně sklapne deník. V přivřených očích jí žhne. Taky má psa a už jenom představa, že by mi Sixtena sebrali, ji zvedá ze židle. Rukou si prohrábne krátké šedé vlasy a sáhne po dávkovači léků. Zkontroluje, že jsou prášky správně nachystané. Na srdce i na všecko ostatní, co s tím jde ruku v ruce. „Děkuju,“ odpovím a loknu si čaje. Kdybychom bývali měli dceru, přál bych si, aby to byla Ingrid. Chodila s Hansem do školy, do vedlejší třídy, a její děda pracoval na pile dole v Ranvikenu ve stejnou dobu jako můj otec. Dneska si vzala jen tmavomodrou flísku s logem pečovatelské služby na prsou. Divím se, že jí není zima, protože když přišla, neměla ani bundu. Na stará kolena mě překvapuje, že lidem zima zjevně vůbec není. Kdysi jsem taky chodíval půlku roku naboso, a jak přišel květen, oblíkal jsem krátké kalhoty. Teď v jednom kuse klepu kosu a nic mi není platné, že se venku začíná oteplovat. Stejně zatápím. To už tak bývá, chlácholí mě doktoři i ošetřovatelé. Je to normální. Ty jsi taky zimomřivka, Fredriko. Když za tebou přijedeme na návštěvu, míváš na sobě svůj starý propínací svetr, do kterého tě navlíkli.

Ingrid svraští obočí. Mám dojem, že si mumlá něco o tom, že by bylo lepší objednat v lékárně léky už nadávkované v zatavených pytlících. I na ni jednou dojde a bude se klepat zimou jak vyzáblá bekasina. Naposledy zkontroluje dávkovač na léky a potom koukne, jestli jí někdo nevolal. Napadne mě, že vlastně ani nevím, jestli má rodinu. Nebo jsem to zapomněl? Podle toho, jak mi lidi odpovídají na otázky, pozoruju, že zapomínám. Hanse to dráždí. „Vždyť ses mě na to před chvilkou ptal,“ odsekne třeba. Ingrid mě takhle nikdy nezesměšňuje. 

Ležím tu na jedné tvé dece, cos sešila z barevných klůcků, najdu si pro nohy pohodlnější polohu a pozoruju Ingrid. Určitě má krásné děti. Hodné a vychované. Sáhnu po sklenici sladké šípkové polívky, kterou mi nachystala na stůl. Napiju se chladivé husté tekutiny. Šípková polívka mi jako jedna z mála věcí ještě chutná. Spousta jídel změnila chuť. Třeba zákusky se šlehačkou už nedokážu pozřít. Cítím z nich plesnivinu. Jenže Hans si stejně nedá pokoj a čas od času mi přiveze šlehačkový dort. „Jsi jenom kost a kůže,“ vyčítá mi, jako bych za to mohl, že mi svaly takhle sesychají. Jako bych stárnoucí tělo, které se už k ničemu nehodí, snad vynalezl já nebo co.

Postavím sklenici zpátky na stůl a spodním rtem si z kníru vysaju zbytky šípkovky. Ingrid jde ke kamnům a přiloží pár polínek. Na práci se dřevem je zvyklá. Mají s bratrem stroj na zpracování dříví, co nařeže polena a hned je i naštípe. Váží dvanáct tun. S jejími rodiči jsem se znal jen od vidění. Oba umřeli brzy a hospodářství po nich převzala Ingrid. Někdo z pečovatelů ani neví, jak správně rozdělat v kamnech. Dávají březovou kůru až dospodu, místo aby vystavěli hraničku a zapálili ji shora. Ze začátku jsem je na to upozorňoval, ale pak mě to přestalo bavit. Zvlášť ti mladí mi přijdou úplně nemožní. O otci bych dokázal říct ledacos, ale zapalovat v kamnech mě naučil, to se nedá upřít. Mladí dneska nemyslí na to, co bude zítra. Všechno dostanou naservírované až pod nos a o tom, co jsme se my učili už jako malí smrkáči, nemají šajn. Co by si počali, kdyby přišla nějaká pohroma? Kdyby vypnuli proud nebo přestala téct voda? Všichni do jednoho by se sesypali jako domeček z karet.

Zadívám se do ohně. Já bych s vodou z Renäského potoka, se sporákem na dřevo a proviantem ve sklepě přežil docela dlouho. Plamínky párkrát nesměle olíznou březovou kůru a za chvíli už oheň pěkně hučí. Z toho žlutavého mihotání se mi vybaví vzpomínka na Hanse, když jako klučík sedával u kamen a koukal do plamenů jako uhranutý. Tehdy ke mně ještě vzhlížel a špicoval uši na každé moje slovo. „Hans taky chce, abych přestal topit v kamnech. Nejenom že se mi chystá sebrat Sixtena, on by mě připravil i o to dříví,“ uchechtnu se, ale když to říkám, v prsou mě řeže. „Podle něj si klidně můžu zapnout přímotopy. Vždyť na to mám.“ „Já vím,“ přikývne Ingrid a oplachuje talíř. „Ale víte přece, že z něj mluví starost. Bojí se, abyste nezapomněl na záklopku nebo abyste cestou do dřevníku nebo se Sixtenem na procházce neupadl.“ Nebo je Hans prostě jenom sobec pitomá, chce se mi ozvat, ale spolknu to.

„Kamna pusťte z hlavy. Chodíme sem tak často, že kdybyste na něco zapomněl, brzy to zjistíme.“ Zabořím ruku do vousů a zabručím, že tohle je Hansovi úplně fuk, ale Ingrid mě asi neslyší. „Navečer má službu Eva-Lena,“ oznámí mi po chvilce. Hne mi to žlučí. Přikývnu, ani neotevřu oči. Ale vím, že už brzy přijde spánek a s ním klid. Eva-Lena sem začala chodit, když Ingrid při prvních mrazech špatně došlápla a zlomila si nárt. Marodila několik týdnů a já musel vystát tu ježibabu, která ještě ke všemu pochází z ostrova Frösön.

Pečovatelská služba mi sem chodí čtyřikrát denně. Když se o ní Hans poprvé zmínil — to bylo asi půl roku po tom, co ses odstěhovala — připadalo mi to absurdní. Vysmál jsem se mu do očí, ale pak jsem se trochu styděl. Myslel to určitě dobře. Tehdy jsem držel svůj život v rukou ještě já sám. Naštěstí mám Tureho. Tomu přidělili pečovatelskou službu dávno přede mnou. Upadl, musel na středisko a nějaký mlaďoch doktor ji na něho hned nasadil. Takový utřinos, co mu dělalo vrásky, když se dozvěděl, že Ture žije sám a nemá, kdo by mu pomohl s nákupem. Ture žil sice sám celý život, ovšem na to, že mu po domě hodinu co hodinu pobíhají cizí lidi, si zvykl rychle. Ale sprchuje se nerad. Mně je na rozdíl od Tureho celkem jedno, jestli mě někdo uvidí nahatého. Jemu je to proti srsti. Prý je mu líto, že se musejí koukat na to jeho staré hnusné tělo.

Nejvíc ze všeho mě žere ta mizerná rovnováha. Kdyby mě tak nezlobila, byla by hračka brát Sixtena na delší procházky. Pak by kolem něho nebylo tolik řečí. A já bych neměl vztek na Hanse. Po Ingrid mám nejradši Johannu. Ta je z Bölvikenu a je podobně stará jako Ellinor. Je to kus ženské a je jí všude plno. Celá její máma. Pusu má pěkně prořízlou a nasměju se s ní, i když už mi toho v životě k smíchu moc nezbývá. U Tureho někdo zaskakuje každou chvíli. Kdyby mně jich sem chodilo tolik co jemu, hned bych volal starostovi. Člověk má přece právo znát lidi, co se mu courají po domě. 

....................

překlad Linda Kaprová