Griffin je pod šaty neviditelný...a nemá dobré úmysly

/ nakl. Splendidum družstvo

Neviditelný muž je vědeckofantastický román, který napsal anglický spisovatel H. G. Wells. Líčí podivnou a tragickou životní dráhu mladého vědce, který se svým objevem neviditelnosti živé hmoty dostane do rozporu se zájmy společnosti a mravními zásadami lidstva. Původně vyšel v roce 1897.
Neviditelný muž je vědeckofantastický román, který napsal anglický spisovatel H. G. Wells. Líčí podivnou a tragickou životní dráhu mladého vědce, který se svým objevem neviditelnosti živé hmoty dostane do rozporu se zájmy společnosti a mravními zásadami lidstva. Původně vyšel v roce 1897.

Do hospůdky v anglické vesnici Iping v Západním Sussexu přichází během vánice záhadný cizinec. Je oděn v dlouhém kabátě, jeho obličej je s výjimkou nosu celý zahalen, na hlavě má plstěný klobouk a oči jsou schovány za tmavými brýlemi. Jeho chování je značně odměřené, působí dojmem samotáře. Nepřeje si být rušen a většinu času tráví v pokoji prací s chemickými přístroji. Ven vychází pouze v noci. Cizinec a jeho nezvyklé chování se rychle stane předmětem místních drbů a spekulací. Napomáhají tomu i podivné krádeže, které se začnou ve vesnici množit. Griffinovi (což je cizincovo jméno) došly peníze a snaží se nějaké získat krádežemi. Když se paní Hallová (hostinská) domáhá zaplacení účtu a odchodu nyní již nevítaného hosta, Griffin schválně odhalí, že je neviditelný, aby ji vylekal. Přivolaní policisté se jej snaží zatknout, ale on se zcela svleče a využívaje výhody neviditelnosti uprchne.

zdroj: Wiki

Ukázka:

1. PODIVNÝ VZHLED CIZINCE

Cizinec se objevil začátkem února; toho mrazivého dne zuřil vítr a vánice, poslední vánice v tomto roce; přišel však pěšky z nádraží Bramblehurst; v ruce s tlustou rukavicí, držel malý černý kufřík. Byl zahalený od hlavy až k patě, široká krempa plstěného klobouku mu zakrývala celý obličej, takže mu byla vidět jen lesklá špička nosu; ramena a hruď měl pokryté sněhem a stejně tak i kufřík. Vešel do hostince U kočího a koní, nohy se mu třásly zimou a únavou, hodil kufřík na podlahu. „Oheň!“ vykřikl. „Ve jménu lidskosti! Pokoj a oheň!“

Setřásl ze sebe sníh a následoval paní Hallovou do přijímacího pokoje, aby s ní vyjednal podmínky. Rozhovor byl krátký. Hodil jí dva sovereigny a cizinec se usadil v hostinci. Paní Hallová zatopila v krbu a nechala svého hosta, aby si sám připravil jídlo. Mít v zimě v Aipingu podnájemníka, navíc takového, který nesmlouvá, bylo neslýchané štěstí a paní Hallová byla odhodlaná dokázat, že je hodna štěstí, které ji potkalo.

Když byla šunka upečená a Millie, věčně ospalá služebná, si vyslechla několik nepříjemných poznámek, které ji jistě měly povzbudit, odnesla paní Hallová ubrus, nádobí a sklenice do pokoje pro hosty a pak začala zvláštním způsobem prostírat. V krbu vesele praskal oheň, ale host si k jejímu velkému překvapení ještě nesundal klobouk a kabát; stál k ní zády a díval se z okna na padající sníh. Ruce, stále ještě v rukavicích, měl složené za zády a zdálo se, že je hluboce zamyšlený. Hospodyně si všimla, že sníh na jeho ramenou roztál a na koberec kape voda.

„Dovolte, abych vám vzala kabát a klobouk, pane,“ řekla mu, „odnesu je do kuchyně a pověsím, aby uschly.“ „To je v pořádku,“ odpověděl, aniž by se otočil. Myslela si, že ho přeslechla, a chystala se svou prosbu zopakovat. Cizinec však otočil hlavu a podíval se na ni přes rameno. „Raději bych je nesundával,“ řekl. Vtom si hospodyně všimla, že má na očích velké modré brýle a že má husté kotlety, které mu zakrývaly obličej. „Dobrá, pane, jak si přejete. Místnost se za chvíli vytopí.“

Cizinec nic neřekl a znovu se k ní otočil zády. Když paní Hallová viděla, že se rozhovor nevyvíjí dobře, spěšně prostřela stůl a odešla z místnosti. Když se vrátila, stál stále u okna jako kamenná socha, shrbený, s vyhrnutým límcem a nízkou krempou klobouku zakrývajícím obličej a uši. Položila na stůl míchaná vajíčka a šunku a téměř vykřikla: „Jídlo se podává, pane!“ „Děkuji,“ odpověděl okamžitě, ale nepohnul se, dokud za sebou nezavřela dveře. Pak se prudce otočil a šel ke stolu. „Ach, to děvče!“ řekla si pro sebe paní Hallová. „Na tu jsem úplně zapomněla! Kde se loudá!“ Když začala sama potírat hořčici, měla pár slov pro Milly za její neobvyklou pomalost. Sama měla čas usmažit vajíčka a šunku, prostřít stůl, udělat všechno, co bylo potřeba, a Millie nechala svého hosta bez hořčice. Teprve teď přijel a chce tu zůstat.

Paní Hallová naplnila misku hořčice, položila ji, nikoli bez obřadnosti, na černozlatý čajový podnos a odnesla ji do pokoje hosta. Zaklepala a hned vstoupila. Cizinec udělal rychlý pohyb a ona sotva stačila zahlédnout, jak se pod stolem cosi bílého mihlo. Zřejmě něco sbíral z podlahy. Položila hořčici na stůl, a přitom si všimla, že na židli u krbu leží hostův kabát a klobouk a na ocelovém roštu pár mokrých bot. Rošt by samozřejmě zrezivěl. Paní Hallová odhodlaně přistoupila ke krbu a řekla tónem, který nepřipouštěl žádné námitky: „Myslím, že teď mohu vzít vaše věci a usušit je.“ „Klobouk tu nechte,“ řekl cizinec stísněným hlasem. Když se otočila, viděla, že sedí zpříma a dívá se na ni. Chvíli stála a zírala na něj, omráčená a oněmělá úžasem. Spodní část obličeje si zakryl něčím bílým, zřejmě ubrouskem, který si přinesl s sebou, takže mu nebyla vidět ani ústa, ani brada. Proto zněl hlas tak tlumeně. Ale to nebylo to, co paní Hallovou zarazilo.

Cizincovo čelo bylo od samého okraje modrých brýlí zakryto bílým obvazem a další obvaz mu zakrýval uši, takže nezakrytý zůstal jen ostrý růžový nos. Nos byl stejně růžový a lesklý jako ve chvíli, kdy se cizinec objevil poprvé. Byl oblečen do hnědého sametového saka; vysoký tmavý límec, lemovaný bílou látkou, byl vyhrnutý. Husté černé vlasy, rozcuchané zpod zkřížených obvazů, mu trčely v chomáčích a dodávaly cizinci krajně podivný vzhled. Jeho zabalená a obvázaná hlava paní Hallovou tak zarazila, že překvapením nemohla ani mluvit. Nesundal si ubrousek z obličeje a stále si ho přidržoval rukou v hnědé rukavici a díval se na ni přes neproniknutelné modré brýle.

 „Nechte ten klobouk tady,“ řekl znovu neslyšně přes ubrousek. Paní Hallová, která se vzpamatovala z úleku, položila klobouk zpátky na židli. „Nevěděla jsem, pane,“ začala, „že vy…,“ nedořekla byla v rozpacích. „Děkuji,“ řekl suše a významně pohlédl na dveře. „Teď je usuším,“ řekla a vyšla ven, šaty si vzala s sebou. Ve dveřích se znovu podívala na jeho ovázanou hlavu a modré brýle; stále si zakrýval ústa ubrouskem. Zavřela za sebou dveře, celá se třásla a ve tváři měla vepsaný zmatek. „Bože můj!“ zašeptala. Potichu se vrátila do kuchyně, aniž by se Milly zeptala, co dělá. Cizinec mezitím pozorně naslouchal jejím krokům. Než odložil ubrousek a vrátil se k jídlu, pohlédl k oknu. Když spolkl sousto, znovu se na okno podezřívavě podíval, pak vstal a s ubrouskem v ruce stáhl závěs, aby zakrýval spodní část okna.

Místnost se ponořila do pološera. Poněkud se mu ulevilo, vrátil se ke stolu a pokračoval v jídle. „Chudák, buď se zranil, nebo je po operaci, nebo něco jiného,“ řekla si paní Hallová. „Celý obvázaný, je to hrůza se na něj jen podívat.“ Hodila do kamen uhlí, posunula věšák na sušení šatů a rozložila na něj návštěvníkův kabát. „A ty brýle! Co na to říct, vypadal spíš jako potápěč než jako člověk.“ Na stojan pověsila šátek. „A obličej si pořád zakrývá! A mluví přes ubrousek. Možná ho taky bolí pusa.“ Pak se otočila, zřejmě si najednou na něco vzpomněla. „Proboha!“ vykřikla. „Millie! Ještě nejsou palačinky hotové?“

Když paní Hallová vešla do obývacího pokoje, aby uklidila ze stolu, našla nové potvrzení své domněnky, že cizincova ústa byla znetvořena nebo zmrzačena nešťastnou náhodou: cizinec kouřil dýmku a za celou dobu, co byla v místnosti, ani jednou nezvedl hedvábný šátek, který měl uvázaný kolem spodní části obličeje, ani nevzal náustek do úst. Seděl v koutě, zády ke spuštěnému závěsu. Zjevně se teď cítil lépe, když se osvěžil a zahřál, a nemluvil už tak úsečně a podrážděně. V načervenalé záři ohně jeho obrovské brýle jako by ožily. „Na nádraží Bramblehurst,“ řekl, „mám ještě nějaká zavazadla. Nemůžete pro ně poslat?“ Když uslyšel odpověď, zdvořile naklonil obvázanou hlavu. „Takže až zítra?“ zeptal se. „Nemohlo by to být dřív?“ Byl velmi zklamaný, když řekla, že nemůže. „Mohl by se najít někdo, kdo by odjel pro mé věci vozem na nádraží?“ zeptal se znovu.

Paní Hallová ochotně odpovídala na všechny jeho otázky a doufala, že ho zapojí do rozhovoru. „Cesta na nádraží je velmi strmá,“ řekla a využila příležitosti, aby dodala: „Loni se na této cestě převrátil kočár. Kočí se málem přizabil. Ach, jak dlouho netrvá, než dojde k neštěstí. Stačí minuta a je hotovo, že, pane?“ Ale host se nenechal tak snadno vtáhnout do hovoru. „Pravda,“ řekl a klidně se na ni díval přes své neproniknutelné brýle. „A jak dlouho potrvá než se uzdravíte? Například můj synovec Tom se sekl kosou do ruky – sekal, víte, a zakopl a řízl se – ruku měl obvázanou tři měsíce, věřil byste tomu? Od té doby se těch kos strašně bojím.“ „To není nic překvapivého,“ řekl cizinec. „Jednu dobu jsme si dokonce mysleli, že bude muset na operaci, protože byl tak hubený.“ Cizinec se drsně zasmál, jako když štěká. „Byl na tom tak špatně?“ zeptal se. „Ano, pane. A těm, kteří s ním museli jednat, to k smíchu nebylo. No, já musela, pane, protože moje sestra pořád hlídala děti, mu zavazovat a rozvazovat ruku, takže, jestli chcete…“ „Dejte mi sirky, prosím,“ přerušil ji náhle. „Moje dýmka nehoří.“ Paní Hallová mlčela. Nepochybně to od něj bylo trochu nezdvořilé, že ji takhle přerušil. Chvíli se na něj zlostně dívala, a potom šla pro sirky. „Děkuji vám,“ řekl rychle, když položila sirky na stůl, otočil se k ní zády a znovu vyhlédl z okna. Zjevně mu byly řeči o obvazech a operacích nepříjemné. Rozhodla se, že se k tomuto tématu nebude vracet. Cizincova nevlídnost ji rozzlobila a Millie to musela pocítit na vlastní kůži. Cizinec zůstal v obývacím pokoji až do čtyř hodin, ale rozhodně neuvedl žádný důvod, proč by za ním měla jít. Téměř po celou tu dobu bylo v místnosti naprosté ticho; nejspíš seděl u plápolajícího krbu a kouřil dýmku, nebo možná jen podřimoval. Kdyby se však člověk pozorně zaposlouchal, slyšel by ho, jak míchá uhlíky, a pak se asi pět minut procházel po místnosti a mluvil sám se sebou. Pak se znovu posadil a židle pod ním zavrzala.

 

Další články

Obraz nepříliš vzdálené budoucnosti, který Margaret Atwoodová v románu vykresluje, je ve své tíživé pravděpodobnosti nejen znepokojivý, ale i varovný…Sněžný alias Jimmy je dost možná poslední člověk na Zemi, kde civilizaci vyhladil mor. Ve snaze vyrovnat se s minulostí a se smrtí svých přátel a lásky se Sněžný vydává po vlastních stopách do míst, kde ještě nedávno stávalo moderní, výstavní město a kam se po konci civilizace rychle vrací divočina.
Ukázky

Není to McCarthyho Cesta, ale další postapo Atwoodové

Obraz nepříliš vzdálené budoucnosti, který Margaret Atwoodová v románu vykresluje, je ve své tíživé pravděpodobnosti nejen znepokojivý, ale i varovný…Sněžný alias Jimmy je dost možná poslední člověk na Zemi, kde civilizaci vyhladil mor. Ve snaze vyrovnat se s minulostí a se smrtí svých přátel a lásky se Sněžný vydává po vlastních stopách do míst, kde ještě nedávno stávalo moderní, výstavní město a kam se po konci civilizace rychle vrací divočina.
 | nakl. Argo
Krví nasáklé Cullodenské vřesoviště. Místo, kde byl za jedinou hodinu zpečetěn osud skotského národa, ale také se poprvé jako nepřátelé na bitevním poli střetli dva budoucí přátelé.
Ukázky

Hrabě Wavesbury a bitva u Cullodenu

Krví nasáklé Cullodenské vřesoviště. Místo, kde byl za jedinou hodinu zpečetěn osud skotského národa, ale také se poprvé jako nepřátelé na bitevním poli střetli dva budoucí přátelé.
 | David Navara, nakl. Jonathan Livingston
Antologie nabízíme ukázky z povídkové tvorby především současných autorek a autorů ze Španělska a většiny zemí španělsky mluvící Ameriky. Dají se u nich najít některé společné rysy formální i tematické.  Antologie navazuje na 
pořad ČRo Vltava Býk a peří z quetzala, který vznikl ve 
spolupráci s Institutem Cervantes v Praze se záměrem 
představit českému odbornému i neodbornému publiku 
autory, kteří dosud nebyli přeloženi.
Ukázky

Dvě desítky výrazných talentů soudobé španělské a hispanoamerické literatury

Antologie nabízíme ukázky z povídkové tvorby především současných autorek a autorů ze Španělska a většiny zemí španělsky mluvící Ameriky. Dají se u nich najít některé společné rysy formální i tematické. Antologie navazuje na pořad ČRo Vltava Býk a peří z quetzala, který vznikl ve spolupráci s Institutem Cervantes v Praze se záměrem představit českému odbornému i neodbornému publiku autory, kteří dosud nebyli přeloženi.