Konečně Charmsova biografie!

Předmluva

Rozmanitost podob tvorby Daniila Charmse nadlouho určila proměny důrazů při vnímání jeho díla v Rusku i ve světě. Od poloviny padesátých let, kdy byl zrušen zákaz jeho publikování, vyrůstaly celé generace obyvatel SSSR na jeho básních a povídkách pro děti, které byly vydávány ve velkých nákladech. Charmsovo jméno se tak v povědomí čtenářů nerozlučně spjalo s literaturou pro děti, ponejvíce pokud jde o jeho všeobecně známé výtvory, jako například Ivana Toporyžkina, Milion nebo Nešťastnou kočku.

Až o hodně později, od konce šedesátých let, začínají do samizdatu pronikat jeho nepublikovaná díla takříkajíc pro dospělé, začínají vycházet na Západě (většinou podle nepřesných opisů) a dochází k pokusům vydat něco i v SSSR. Prakticky všechna sovětská vydání Charmsových „mimodětských“ textů představovala až do konce osmdesátých let kromě vzácných výjimek z  kontextu vytržené povídky, jimž vévodila „směšná“ stránka. Stačí uvést, že vycházely v humoristickém časopisu Krokodýl, na šestnácté (humoristické) stránce listu Literární noviny  apod. Důraz se setrvale kladl na „zábavnou“ absurditu a směšné situace.

Od těch dob se v povědomí většinového čtenáře ustálilo pojetí Charmse jako humoristy. Sborník Charmsových děl, vydaný V. Abramkinem a hojně šířený v samizdatu, to nemohl změnit vzhledem k omezenosti „nákladu“. Mimo to v něm byly výtvory rozptýleny, zbaveny kontextu a bez komentářů. Směšná poloha je v Charmsových dílech samozřejmě přítomna. Básně a  povídky pro děti pro něj představovaly nejen zdroj obživy, ale i  neoddělitelnou (byť poměrně okrajovou) součást jeho díla. Humor, triky, scénky a provokace směšných situací tvořily přímo součást jeho života.

Ze vzpomínek jeho známých je navíc zřejmé, že při seznamování s lidmi rád ohromoval svůj protějšek nějakým „absurdním“ dotazem, aby sledoval, jak bude reagovat. Začasté ta reakce předurčovala celý další průběh jeho komunikace s danou osobou na léta dopředu. Ovšem zároveň s  vnější stránkou Charmse -člověka a  Charmse -spisovatele tu byla i  druhá, hluboko skrytá před nepovolanými pohledy. Lze ji odhalit jen pozorným pročítáním jeho děl a studiem jeho poměrně nedávno vydaných deníků a  zápisníků. Tak před námi stane člověk velmi zranitelný, pochybující, pověrčivý a přitom hluboce věřící, který si volí masky a pózy, jež se snaží ztělesňovat v každodenním životě. Někdy bylo jeho niterné sebevnímání se zvolenou maskou téměř shodné, zatímco jindy dosahoval rozpor mezi nimi až hrozivých rozměrů.

V deníkových záznamech se Charms nešetřil, byl vůči sobě krajně upřímný. Svět, který se v nich rozevírá, je nesmírně složitý, nejednoznačný a snadno se v něm mísí humor s tragikou, hra s patosem. Zrovna tak složitá byla z  bližšího pohledu jeho tvorba. Absurdní tematické postupy, na první pohled bezpochyby směšné, získávají v kontextu celé jeho tvorby odlišný, tragický odstín. Promítá se do ní nekonečná bezmoc jednotlivce v  ovzduší naprosté společenské absurdity, příznačné pro SSSR ve třicátých letech, stejně jako úplná nemožnost pochopit své bližní, spojená s redukcí představ o  osobnosti do souhrnu funkcionálních operací.

To odsud se zjevuje slavný typ hrdiny Charmsovy prózy třicátých let. Vlastně to není postava a není to koneckonců vůbec člověk: je to souhrn znaků a příznaků, z nichž každý lze snadno zlikvidovat, jako kdyby byl prostě vygumován. Nečekaně se ukazuje, že etickou problematiku v Charmsových textech takřka bezezbytku nahrazuje problematika obecně filosofická. Když se čtenář dosyta nasměje nad neexistujícím zrzavým člověkem, který jak se ukazuje, nemá oči, uši a konečně ani vlasy, nezbývá mu než se zamyslet nad základními kategoriemi logiky, nad příčinnou souvislostí a nad problémy bytí a nebytí − ať v jazyce nebo ve skutečnosti.

Tato druhá, hlubinná a vážná vrstva Charmsova textu je téměř vždy záměrně zastřena lehkým, často až infantilním vyprávěcím slohem. Charms sice nedosáhl vysokoškolského vzdělání, ale byl nesmírně sečtělý, navštěvoval přednášky nejvýznamnějších lingvistů své doby a  jeho tvorba nemůže být adekvátně pochopena bez povědomí o  obrovském množství odkazů, aluzí, slovesných i tematických citací z ruské a světové literatury. Charmsovy zápisníky se hemží dlouhými seznamy literatury, kterou četl nebo se ji číst chystal. Už v polovině dvacátých let se naučil nazpaměť celou řadu básní svých ruských současníků, které pak recitoval před publikem.

Při čtení Charmse je proto na místě vědět, že měl krajně záporný poměr k dílu Lva Tolstého, ale vůči jeho „odchodu“ roku 1910 choval úctu. Za nejlepší spisovatele ruské literatury považoval Gogola a Puškina, a přesto stíhal výsměchem „puškinskou“ psychózu, která ovládla sovětskou společnost roku 1937, kdy uplynulo sto let od básníkovy smrti. Nelze si nevšimnout Charmsova souznění s Dostojevským. Jeho záznamníky nám však poskytují také nový, nečekaný materiál k  úvahám, když třeba zjistíme, že za nejlepší rusky psanou prózu považoval povídku Alexandra Kuprina Štábní kapitán Rybnikov.

Asi od konce osmdesátých let, kdy v Rusku začalo Charmsovo dílo vycházet ve velkém, bylo rázem zřejmé, že to zdaleka není jen básník veršů pro děti, jak ho čtenáři dosud znali, ani jen humorista, jak ho představovaly sovětské publikace, nýbrž prvořadý spisovatel ruské literatury, který v  ní spolu se svým přítelem Alexandrem Vveděnským vytyčil nový směr, předjímající „absurdní literaturu“, jak se v Evropě rozvinula až po druhé světové válce.

V současnosti o Charmsovi v Rusku i v zahraničí vycházejí monografie, jeho osobnost se stala tématem řady disertací a samotná jeho tvorba byla přeložena do řady jazyků. Je přitom příznačné, že je předmětem studia nejen literárních vědců, ale také filosofů, logiků, kulturologů, lingvistů a uměnovědců. Za takové situace je nejvyšší čas sestavit Charmsův životopis, který by se opíral jak o jeho vlastní deníky a záznamy, tak o vzpomínky jeho současníků, zachycoval by proměny jeho tvůrčího vývoje, a přitom by odrážel literární a  kulturní život Leningradu i  celého SSSR v  kontextu historických událostí 20. století. Takový životopis by měl překlenout izolované vnímání tohoto spisovatele a  poskytnout o  něm ucelenou představu jako o  člověku i  tvůrci.

Alexandr Kobrinskij