Dospívání vedle Vaculíka

"Otec byl katolík, a přestože z té církve vystoupil, nakonec se do ní zase vrátil a užíral se představou, že půjde do pekla. Byl posedlý vlastní smrtí, neustále o ní mluvil už od svých padesáti let, tedy více než třicet let všechny kolem sebe připravoval na svou smrt," říká o šest let zesnulém otci. Právě jeho víra byla prý jedním z důvodů, proč nikdy nepřistoupil k rozvodu. Úryvky z korespondence obou rodičů, z jejich knih a fejetonů dokreslují v románu autorčino vyprávění, stejně jako více než osmdesát rodinných fotografií, jejichž autorem je povětšinou Ludvík Vaculík.

"Další problém byl, že jsem žena a on byl muž. Ženy pro něho byly fascinující artefakty, ale jen málokdy respektoval jejich názory. To propast mezi námi prohloubilo ještě víc. Kniha ale vypráví i jeho příběh. Snaží se vidět věci jeho očima, nebo spíš mu porozumět. A samozřejmě líčí také životní příběh mojí maminky, vztah k jejímu otci, jeho předčasné úmrtí a mámin život a vztahy po rozchodu s mým tátou," pokračuje autorka.

zdroj: aktualne.cz

Ukázka:

Kam sahá moje paměť, v každém kolektivu jsem si volila za kamarády ty nejšílenější. Nepřitahovalo mě zlo, ale jeho opak. Vábila mě absolutní svoboda jakožto podstata všeho přirozeného. Otevřené, citlivé, upřímné typy. Podivíni se zlatým srdcem. Lidi, kteří si svoje komplexy řeší pokud možno sami a neléčí se na jiných. Když se odvážíte být sami k sobě absolutně upřímní, může vás to pěkně vyděsit. A když zavrhnete koncept Boha jako někoho, kdo za vás nese zodpovědnost, ten náklad se pronese. Mám jednu prastarou a zavrženíhodnou myšlenku, ale stejně ji napíšu. Zdá se, že někteří z nás drogy v určitých fázích života nutně potřebují. Zdá se, že prostě musíme na vlastní kůži vyzkoušet všechny zkratky ke štěstí, abychom posléze bolestně seznali, že nefungují. Všechny životní zkušenosti činíme na vlastní náklady. Zodpovědnost za naše zdraví je pouze naše věc, pokud jsme zletilí. A jestli to chcete přehánět až k sebedestrukci, kdo má právo vám v tom bránit? Politici a policisté závislí na alkoholu, drogách, lécích, počítačových hrách, nakupování, sexu, internetu a pornu? Nevidím rozdíl v tom, když si někdo zničí život konstantním přejídáním, nadměrným kouřením, nadužíváním léků na předpis, alkoholem, nebo když se zabije zlatou ránou do žíly. Všichni přece v hloubi duše dobře víme, kam to vede. Všichni děláme dnes a denně rozhodnutí, co se svým životem dál. Pokud jste si dodnes nepřipustili nebo tolerujete, že vás váš nezdravý jídelníček, posedlost penězi nebo workoholismus postupně ničí, zkuste pochopit alkoholiky a toxikomany. Všichni v tom jedeme společně. Ano, bylo by třeba pro jistotu počítat s tím, že v prvních letech po globální legalizaci možná ulice budou plné pobíhajících šílenců a určité procento lidí okamžitě zemře vlastní rukou. Na rodičích by ležel náročný úkol poučit a motivovat své děti a už by nestačila jen prázdná věta: „Drogy jsou špatné, áno.“ Ale nezaslouží si lidská společnost právě tohle nastavené zrcadlo? Není zdravější tomu všemu přímo čelit než pokrytecky zavírat dveře? Pokud vaše dítě zoufale touží přejídat se cukrem, co mu skutečně pomůže: tresty rákoskou, zamykání v pokoji, zamykání spižírny, nebo péče nutričního specialisty, psychologa a více vaší lásky a pozornosti? Zbavit se závislosti je vždy jen a jen naše osobní rozhodnutí. A k němu potřebujeme motivaci. …

V době, kdy oba mé rodiče pravidelně odváděla Státní bezpečnost na výslechy do kachlíkárny i jinam, jsem byla ještě velmi malá. Jednou, když odváděli mámu, jsem si prý hrála před domem na pískovišti. Ani jsem si toho nevšimla. Později pro mě bylo těžké plně pochopit vztah mezi mými rodiči a StB. Tato témata jsou ve filmech většinou podávána ze dvou úhlů: toho brutálního a toho parodizujícího. Ani jedno ale není v případě mých rodičů pravda. Co se týče režimu, řadili se oba nikoli mezi jeho nepřátele, nýbrž mezi zrádce. Režim si totiž ještě pamatoval Jana Procházku a Ludvíka Vaculíka jako národní hrdiny uplynulé sezony. Vaculíkovy knihy navíc vycházely v zahraničí a zahraniční tisk společně s emigranty dokázal občas vyvinout určitý tlak. Nepřipadalo tedy v úvahu, aby Vaculíka nebo Procházkovu dceru někdo mlátil po hlavě telefonním seznamem. Vzala jsem si z toho jednoduché ponaučení, že režim se vždy nejhůř chová k neznámým.

Neděle 22. července 1979

Doma jsem našel obsílku na zítřek, podepsanou majorem Fišerem. „Za účelem vážného úředního jednání.“ Ne, tentokrát nevím, co mně může chtít: buďto má už sborník fejetonů, ačkoli ho bylo jen šest kusů, nebo se chce se mnou dohodnout, abych nechodil k soudu v den procesu se členy Vonsu, nebo by rád znal povahu mého styku s jistou emigrující ženou, či ji dokonce zná a míní ho nějak využít, nebo mi chce taky nabídnout pas do zahraničí, nebo mi chce dát výstrahu před nepřáteli, přáteli, anděly, manžely, motýly, moly! Z možných zahájení mám teoreticky nejlíp rozpracováno toto: „Vy asi tušíte, proč jsem vás pozval.“ – „Ano, chcete mi oznámit, kdo přepadl Zdenu Tominovou.“

(Ludvík Vaculík: Český snář)

Přesto ale byli oba moji rodiče vyhnanci k okraji šachovnice ve vysoké hře manipulace. Příkoří, které se jim dělo, byl „měkký“ teror nového typu, který vynalezla normalizace: znemožnění výkonu povolání odpovídajícího kvalifikaci a zastavení jakékoli publicistické činnosti v dané zemi, již vydané knihy vyřazeny z knihkupectví i knihoven a v odlehlých provozovnách skartovány, cestovní pasy (poté, co autoři odmítli emigrovat) zabaveny, reputace před celým národem poškozena pomocí dezinformačních kampaní, esenciální mezilidské vztahy pravidelně nahlodávány. Estébáci předpisově šťourali do všeho a hledali, čím koho praštit po hlavě aspoň virtuálně. Útočili nejen na vás, zaměřili se taky na celé vaše okolí.

Záznam číslo 175 X. správa FMV V Praze dne 23. 6. 1977 Přísně tajné Vaculíková Marie – poznatky k rozhovoru s pramenem

Pramen dne 21. 6. 1977 hovořil s Marií Vaculíkovou, která mu sdělila následující skutečnosti. V lednu 1977, den poté, kdy byla u Vaculíkových provedena domovní prohlídka orgány StB, přinesl jeden z nich (Vaculíková ho označuje jako vedoucího vyšetřovací skupiny a jmenuje se Martinovský) povolení k domovní prohlídce. Přitom jí řekl, že tohle je pro ni poslední příležitost, aby se s manželem rozvedla, a tak zachránila sebe a syny před následky. Vaculíková odmítla a tu jí měl říci, že v tom případě to znamená existenční zničení, pro ni i pro děti, aby si to znovu rozmyslela. Od té doby pozoruje Vaculíková v zaměstnání proti sobě řadu opatření, která ji mají postupně nervově oslabovat. Tak např. jí vedoucí zakázal styk se stranami, nesmí jako dříve vyřizovat služební věci, docházet za odbornými spolupracovníky apod. Na její pracoviště byla přijata dvě mladá děvčata, z nichž jedna je dle Vaculíkové informátorka Bezpečnosti. (...) Vedoucí pracoviště přímo řekl, že jsou kvůli Vaculíkové voláni do Bartolomějské na Bezpečnost. Vaculíkové sdělil, že ji nemůže propustit, resp. že nemá pádný důvod a že to půjde jedině při reorganizaci. (...) Vaculíková má nyní zájem dočkat se v podniku 25. listopadu, kdy jí bude 52 let a to má dva roky do důchodu a vztahují se na ni příslušná ochranná opatření. (...) Označuje manžela za člověka, který každý svůj poklesek omlouvá a považuje se za vzácný charakter tím, že každý svůj poklesek rodině oznámí. Vaculíková by nebyla proti tomu, aby se s ní rozvedl, ale jen v případě, že podá návrh on. Nechce teď sama od něho odejít, aby lidé neřekli, že v době, kdy byl v takové situaci, ona od něho utekla. V závěru rozhovoru uvedla, že vše, co se doví a co projednává s Martinovským, říká manželovi a některým svým známým. Pramenu sdělila, že s Martinovským hovořila předevčírem. Zpráva bude zaslána Maturovi do akce MISTR. Poznatky uvedené ve zprávě není možno využít při opatřeních v akci MISTR, protože to Vaculíková řekla jenom pramenu a mohlo by dojít k jeho dekonspiraci. Zpráva byla získána od prověřeného a hodnověrného TS, který má plnou důvěru manželů Vaculíkových. Operativní pracovník: por. Nováček Jiří

Rodiče se v tom předivu ústrků a nástrah a v rámci oploceného kolektivu velmi různých osobností, jež však potkal stejný osud, naučili žít a časem se mezi StB a naší rodinou dokonce vytvořila určitá symbióza. Ta fungovala především díky tomu, že Vaculík z konfrontací s StB nedělal osobní konflikty, a do toho, jak jednat s estébáky, zaškolil brzy i Procházkovou. Nutno však připomenout, že s Vaculíkem se sama Bezpečnost jako první rozhodla jednat v míru. Vztah s ním, který začal výslechem po osudném sjezdu spisovatelů v roce 1967 a následně trval od roku 1969 až do sametové revoluce, měl tuto mírovou povahu, protože nepatřilo nikdy předtím k dobrému tónu napadat Vaculíka a tento obyčej se pak mezi vyšetřovacími týmy dědil. Proto ho čistě z taktických důvodů šetřili i ti, pro které on sám neměl žádnou cenu.

Ludvík Vaculík je svérázný a hloubavý typ člověka, značně kritický, otevřený, s výraznými prvky individualismu. Např. v přihlášce za člena strany uvedl: „Podepsal jsem, že souhlasím se zásadami komunismu, ovšem jak těmto zásadám rozumím. Není vyloučeno, že jim někdy budu rozumět lépe nebo jinak... Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoli druhu. Nade všechno je mi svoboda, a pokud nebude ohrožovat svobodu jiných, nevzdám se jí nikde a nikdy.“ Pro svoje povahové vlastnosti přicházel Ludvík Vaculík na svých pracovištích občas do konfliktů. Pod vlivem toho i nezdravého prostředí mezi některými intelektuály v posledních letech dostal se Vaculík mimo ideový vliv strany, propadl depresi, nevidí perspektivy socialismu, jeho názory jsou silně prolnuty prvky anarchismu. (...)

Zápis ze 45. schůze předsednictva ÚV KSČ, 19. září 1967