Tak trochu Letnice, ale z Rakouska

Ve vísce jménem Nincshof (název „Nincshof“ je odvozen od maďarského výrazu pro slovo „nic“, tedy jde o jakousi „Nikdeves), v místě usazeném po staletí v nejvýchodnějším cípu Rakouska až u maďarských hranic se dějí podivuhodné věci. Obyvatelé svou ves zřídkakdy opouštějí, muži přijímají příjmení svých manželek a domy tu kdysi stávaly na kůlech, aby nezmizely v mokřadu plném úhořů. Jenže moderní doba doléhá i na místní a nincshofský starosta, který už má politiky a úředního šimla plné zuby, zatouží svou obec před byrokraty ve Vídni a Bruselu ukrýt. A tak společně s trojicí přátel vymyslí způsob, jak vísku osvobodit od tlaku novodobých nároků a postarat se o to, aby na ni svět zapomněl. Ve stylu někdejších avantgardních hnutí si hrdě říkají „oblivisté“, tedy aktivisté zapomnění. Oblivisté z Nincshofu podnikají nejrůznější opatření, aby svůj domov vymazali z paměti současnosti. Z internetu zmizí obecní webové stránky, přes noc jsou záhadně odstraněny silniční ukazatele a turistické značky. Zdá se, že všechno jde jako po másle. Dokud se ovšem...

Ukázka:

Na úvod

Nincshof je vesnice. Na první pohled, ostatně jako každá vesnice, nijak výjimečná. Na druhý pohled, ostatně jako každá vesnice, jedinečná. Tam, kde se dnes nalézá východní cíp Rakouska a kde můžete za velmi jasných dnů v dálce zahlédnout poslední zbytky Alp, jak se naposledy zvedají k nebi. Tam, kde výhled neruší žádná vyvýšenina a obzor se rozprostírá široce a táhle, nedaleko Neziderského jezera, slané šedohnědé louže, přímo u Hanságského kanálu, líné stružky vyznačující hranici s Maďarskem, se uprostřed rákosí krčí Nincshof. Pár uliček, několik domů, vinice, okurková pole a všude kolem spousta ničeho. V zimě vítr fičí přes beztvarou bílošedou pustinu tohoto rovinatého kraje a přináší s sebou chlad, o němž se traduje, že už leckoho připravil o zrak. V létě je vzduch těžký a hustý jako lepidlo na tapety, jen sbory cvrčků ho prolamují svým zpěvem. Kdo se v Nincshofu ocitne, ocitne se tam záměrně. Náhoda by si nikdy netroufla přivést sem někoho jen tak, ani kdyby to tak – jako v tomto příběhu – vypadalo.

Proč je to vesnice jako každá jiná, není těžké vypovědět. Mají tu kostel, hospodu s výčepním pultem z tmavého masivního dřeva a pekárnu, kde vždycky o polední přestávce zatáhnou výlohu krajkovými záclonkami, do nichž se za ty roky vpil sytě žlutý nádech. Živí obývají jednopatrové domy s bílými, máslově žlutými a světle modrými fasádami. Mrtví odpočívají na zarostlém hřbitově pod starými kaštany. Mezi živými v domech a mrtvými na hřbitově se, jako v každé vesnici, vznáší pár svatých, pár hrdinek, pár hrdinů a pár legend. Že tahle vesnice není jako každá jiná, pozná jen ten, kdo přijde blíž. Přiloží ucho ke dveřím a zaposlouchá se do tónu řeči, který zní jinak než v okolních vesnicích. Jenom maličko jinak. Kdo se Nincshofanům a především Nincshofankám zahledí dlouze, opravdu dlouze do tváří, zjistí, že jsou to výjimečné tváře. Jenom maličko výjimečné. Ne natolik, abyste na ně mohli přísně ukázat prstem a říct: „Podívejte! Mají delší nosy, průzračnější oči a širší ústa.“ Výjimečné je to, co se za těmi tvářemi skrývá. Velmi obtížně se to popisuje někomu, kdo v Nincshofu nikdy nebyl.

Že tahle vesnice není jako každá jiná, souvisí také s tím – a tady by mohla začít možná nejdůležitější místní legenda – že kdysi bývala ostatním vesnicím podobná ještě mnohem méně. Jak přesně to s ní tehdy bylo a jestli se vůbec něco odehrálo, to dnes, jak už to u dobrých legend bývá, ví jen málokdo s jistotou. Na tom ostatně, jak to u dobrých legend bývá, ani nezáleží. Mnohem důležitější je, že ti, kdo chtějí, se o to mohou přít a – co je možná ze všeho nejdůležitější – mohou o tom snít. Byť z Nincshofu svárlivci a snílci už skoro zmizeli. Skoro. V této podivuhodné vesnici v nejzazším cípu Rakouska se zhruba před osmdesáti lety  – a  to není legenda – za horké letní noci, kdy černou oblohu osvětlovaly blesky a hrom burácel tak, že okenice drnčely v pantech, v prasečím chlívku narodila Erna Rohdieblová. Šlo o porod natolik mučivý, že rodička, matka Erny Rohdieblové Euphelia, ve chvílích, kdy jí prudké křeče div nervaly tělo na kusy, už cítila vůni bohatých květů na zářivých loukách zásvětí. Půldruhého dne se její tělo zmítalo, ale to malé stvoření v něm se ani nepohnulo. S rozcuchanými vlasy a divokým pohledem bloudila matka Euphelia po dvoře jako náměsíčná a zoufale křičela. Příbuzní a sousedé, kteří přispěchali na pomoc, jí v tom nebránili. V Nincshofu tehdy neexistovalo mnoho pravidel, jednomu se však všichni podřizovali s železnou důsledností: Pokorně mlčet je třeba pouze před dvěma bytostmi – před milostivým Bohem a rodící ženskou.

Nesčetněkrát obešla matka Euphelia ve svém trýznivém šílenství dvůr, než se poddala vyčerpání a zhroutila se ve chlívku mezi dvě výkrmové prasnice. Nakonec, jako zázrakem, ležela přece jen ve slámě malá Erna Rohdieblová. Pokrytá bělavým povlakem a namodralá. Matka Euphelia s vypětím posledních sil vstala, zvedla ulepené novorozeně za tenoučké nožky a jemně ho plácla přes zadeček. Zachrčení, zabublání, pláč. Pak statečná bojovnice klesla zpátky do slámy, která už nebyla slámou, ale květinami – vonnými, barevnými a hebkými. Byla to babička Erny Rohdieblové Martha, kdo vzal vlhké děťátko do náruče a bledé matce jemně zavřel víčka.

V babiččině náruči vyrostlo novorozeně v batole, dívku, a nakonec v ženu. Pod jejím přísným pohledem procházela dny a učila se životu. S jejími záhadnými pohádkami, tiše šeptanými do temného pokoje, vklouzávala do nocí a učila se snít. Babiččiny pohádky na dobrou noc byly fantastičtější než cokoli, co malá Erna Rohdieblová znala. Dlouho si myslela, že je to tím, že tyto příběhy z babičky, té mlčenlivé ženy, vycházely pouze zřídka, a právě proto byly něčím výjimečným, stejně jako noci plné snů, které po nich následovaly. Teprve později v životě, totiž právě v onom létě, kdy se odehrál následující příběh, si Erna Rohdieblová měla uvědomit, že důvod byl jiný. Babička Marta byla totiž až do onoho léta posledním velkým snílkem z Nincshofu. Následující příběh začíná prvním dnem jednoho docela nedávného června. Dnem, kdy léto ještě oficiálně nezačalo, přesto se však rozhodlo, jaké léto to bude. Nincshofská léta se obvykle navzájem podobala jako jedno rákosové stéblo druhému. Všechna byla podobně horká, spalující a lenivá. Léto, které začalo onoho prvního červnového dne, mělo být jiné. Nezapomenutelné, řekli by lidé, kteří tomu nerozumějí. Kteří si dokonce myslí, že hodnotu má jen to, co si pamatujeme.

.............

překlad Michaela Škultéty