Nestačí karavanu pozorovat, je třeba s karavanou žít

Pierre Derlon (1920–1982) Va dvaceti letech se řízením osudu setkal s cikánským čarodějem a stařešinou Pietrem Hartissem. Toto setkání předurčilo jeho další život. Postupně se odcizil své gadžovské rodině i prostředí, které ho považovalo za odpadlíka. Žil s  kočovnými kmeny, oženil se s  Cikánkou, s níž měl dva syny. Živil se jako cirkusák, dvacet let vystupoval v kabaretech a varieté s cvičenými holubicemi. Po letech učení ho Pietro Hartiss zasvětil do mnoha tradic, okultních obřadů a pravidel kočovných kmenů, k  nimž neměli přístup ani „obyčejní“ Cikáni, natož gadžové.

Ukázka:

PŘEDMLUVA

Andaluský klobouk naražený do stařešinových očí tvoří kolem sněhobílých vlasů svéráznou svatozář. Směje se na mě. Úsměv rámuje knír, spadající po obou stranách úst. Povídá: „Nikdy bych neřekl, že s tou knihou budeš mít takové potíže!“ „To nejsou potíže, Pépé. Je to něco jiného, něco, čemu nerozumím.“ „A co když ti povím, že já tomu rozumím?“ „S tebou mě nemůže nic překvapit!“ „Zrovna na tomhle skoro nic není, chlapče. Poslechni si mě a uvidíš. Všechno ti najednou přijde jednoduché, ačkoli jednoduchost není pokaždé výhra, často vede k změkčilosti.

Ze všeho nejdřív si musíš uvědomit, že většina gadžů tvou knihu otevře s přesvědčením, že v ní na jedné či dvou stránkách najde řešení na svoje neduhy. Někteří ji otevřou jen ze zvědavosti. Ale ta zvědavost, možná právě ona, jim přinese štěstí.“ „Myslíš?“ „Blboune,“ odvětí s úsměvem. Jen málo věcí na světě miluju tak jako jeho smích. „Ty si vůbec neuvědomuješ, co za štěstí máte, ty, tvoje žena i děti – nikdy jste nepotřebovali doktora a žijete tak, jak žijete, zdraví se vám lepí na kůži jako prašivcovi vši na pačesy.“ „Snad mi, Pépé, nevynadáš za to, že jsme zdraví!“ „To ne, synu, ale chtěl bych, aby kniha, o jejíž sepsání jsem tě požádal, byla výsledkem cesty, kterous ušel. Abys do ní vložil své srdce. Chtěl bych, abys při psaní o naší medicíně myslel na svoje děti, které by ji jednou mohly potřebovat. Abys myslel nejen na svoje nejmilejší, ale i na ty, co nikdy neuvidíš, zkrátka na všechny, kteří se honí za tím, co ty máš a oni mít nikdy nebudou.“

O něco klidněji pokračuje: „Když svýma rukama odpomáháš od nemoci těm, co za tebou přijdou, co to dělá s tvým tělem, chlapče?“ „Unavuje mě to.“ „A když to nefunguje?“ „Tak mě to štve, Pépé, jsem z toho smutný.“ „A s tvou knížkou tomu nebude jinak. Musíš si pokaždé říct, že slavní chirurgové, slovutní profesoři i obyčejní felčaři jsou na tom stejně. Ne vždy jsou v léčbě úspěšní, a přece v ní skoro všichni pokračují, většinou pro peníze, ale někdy i  pro radost, která z toho plyne. Ulevovat druhým od nemoci totiž přináší radost. Radost, kterou ty máš, protože tvoje rodina je zdravá. Jednou si dopřeješ to potěšení, bratře, a napíšeš knihu o životě na cestě, možná i knihu o cirkusu, zkrátka konečně napíšeš knihu o tom, cos prožil na cestě a u cirkusu. Ale když teď budeš psát o naší medicíně, budeš při tom psát i o cestě a o cirkusu. Rozumíš?“ „Rozumím, Pépé.“

„Co kdybych ti prozradil tajemství našich babiček… Určitě sis všiml, že v souvislosti s tajemstvími medicíny se nikdy nemluví o tajemstvích matek, ale babiček.“ Smích se mu řine z hrdla, načež klouže zpět, vrací se zase tam, odkud vyšel, a Pépé obrací oči v sloup – to objevuje obzory, které vidí jen on. Za chvilku pokračuje: „Přitom moje maminka toho věděla stejně tolik co babička! Samotnému mi není jasné, proč člověk, který si ze všeho nejvíc váží své matky, čerpá moudrost hlavně ze vzpomínek na svou babičku, ale je to prostě tak. Dokonce ti povím, že tak je to zařízené u všech národů. I ty budeš při psaní knihy vzpomínat spíš na svou babičku než maminku.“ „Máš pravdu, Pépé. Lidi z mého rodu o medicíně, o které chceš, abych napsal, skutečně mluví jako o receptech našich babiček.“ „A víš proč, chlapče?“ „Něco málo určitě.“ „No tak ven s tím, proč?“ „Podle mě, jakmile člověk cítí, že se blíží ke konci svého dechu, chce svým následovníkům předat jeho rytmus.“ „Ten dech, chlapče, to je dech znalostí. A říkám ti, že nastal čas, abys taky dýchal. Takže dýchej, vždyť už jsi dědečkem!“ Naznačí gesto rukou, znovu se ponoří hluboko do sebe, zároveň se na mě dívá. Mám moc rád, když se na mě dívá.

...........

překlad Tomáš Havel