Život ruin - příběhy i fotografie

Úvod:

Ne každý to dnes může říct, ale… já ji viděla. Divnou, rozlézající se skvrnu na zdi. Jako by něco temného prosakovalo kamenem a požíralo ho zevnitř. Posvítila jsem na to baterkou. Byla to obyčejná skvrna. Jako od inkoustu. Ale inkoust to nebyl. Zela, šklebila se, vábila. Natáhla jsem ruku a dotkla se jí. Něco se stalo. Změna, kterou jsem si hned neuvědomila. Došlo k tomu v nacistické podzemní továrně Richard. Skvrnu jsem viděla na zdi, za níž mívali nacisté kantýnu, kousek od úseku, kde začínalo uložiště radioaktivního odpadu chráněné čidly. Podzemím prošly stovky průzkumníků. Pevně věřím, že tu skvrnu viděli taky. Jakmile jsem se jí dotkla, můj život naplnil neklid.

Leccos jsem zkusila, vystřídala jsem řadu rolí. Snílek a fantasta. Spisovatelka. Kariérní mrcha. Matka. Člověk nemající daleko k psychickému zhroucení. Spiritista a sběratel okultních knih. Fotograf. Urbexer. Ale ten neklid nepřestal. Provází mě a žene dál. Občas ale, když hladím zaprášený stroj v opuštěné tovární hale nebo dýchám atmosféru zapomenutého domu, mám pocit, že mé hledání a touha po něčem, co nelze uchopit ani popsat, je u konce. A pak to začne nanovo. Pořád dokola. „Přistup blíž! Ještě trochu blíž! A ještě trošilinku blíž!“ ponouká hlásek v mé hlavě. Já jdu, a málokterá vrata zůstanou zavřená. Protože, slovy Alberta Einsteina, kde je vůle, je i cesta. Ta moje začíná v domech plných prošlého jídla, zašlých fotografií a dalších zapomenutých věcí, ve starých továrních halách mezi ztichlými stroji, v zámcích dýchajících historií a špitálech i po letech čpících dezinfekcí a vede až do srdce odstavené uhelné elektrárny, skvostného zlatého velínu.

Staré opuštěně domy tu byly vždycky. Asi každý z vás si nějakou takovou budovu ze svého okolí pamatuje, a když jste byli děti, možná jste vlezli i dovnitř. Cílené vyhledávání a dokumentace těchto objektů je ale až fenoménem moderní doby, a zejména v posledních letech se z toho stal mezi mladými lidmi docela oblíbený koníček. Je však nutné si uvědomit, že urbex (tj. vyhledávání a navštěvová ní nefunkčních objektů) je adrenalinová zábava, a když člověk špatně odhadne situaci nebo není dost opatrný, může ho jeho koníček vyjít na několik tisíc pokuty. Cedule se zákazy vstupu před opuštěnými objekty nestojí jen tak pro nic za nic… V zahraničí je dokonce znám případ, že byl urbexer zastřelen. Dva kluci lezli do zdánlivě opuštěného domu. Ve skutečnosti tam ale byl nelegální sklad zbraní. Zdá se vám to absurdní? Mně ne. Moji kamarádi při průzkumu léta nefunkční fabriky nedopatřením vlezli do varny pervitinu. Ta, na rozdíl od zbytku objektu, byla plně funkční. Dodnes vzpomínají, že tam byly dvě ženské a jeden chlap. Při pohledu na ně utíkali rychleji než Emil Zátopek. Kniha, kterou držíte v ruce, není návodem, jak fotit opuštěné objekty nebo jak správně dělat urbex. Je to průvodce, který vás zavede na místa, kam se člověk normálně nepodívá, a umožní vám nasát jejich atmosféru. Nalijte si něco dobrého k pití a najděte si pohodlnou židli. Vaše cesta napříč prostorem a časem může začít!

H. Lustig