Moskva vzkřísila mamuty - a jeden z nich dostal digitalizované vědomí vědkyně

Ukázka:

KAPITOLA 2

„Kdysi dávno, když byla moje máma, rodilá Něnka, ještě malá, putovala její rodina se stádem sobů z jedný past-viny na druhou. A při brodění řeky zahlídnul můj děda v bahně na břehu něco divnýho. Hromadu chlupů s ohrom-nýma zakřivenýma rohama. Pořádně se na to podíval a potom všem z rodiny zakázal se k tomu přibližovat. Ale když projížděli kolem, přitáhli sobům opratě a civěli na to. Máma mi říkala, že na jedný straně chlupatý lebky byly vidět zuby vyceněný ve strašlivým šklebu. A ty ohromný rohy nevyrůstaly z temene, ale zepředu z tváře.

Byl to mamut, odkrytej jarním táním a povodní, která se zakusovala do břehů řeky. Když se potom večer utábořili, babička se dědy zeptala, proč jim nedovolil se ho dotknout nebo si ho aspoň prohlídnout zblízka. Řekl jí, že ten mamut sloužíval Ngaovi, vládci zmrzlýho podsvětí. Pokoušel se uprchnout do středosvěta, to znamená do světa, ve kterým žijeme my, jenže mezi těma dvěma světama uvíznul. Dotýkat se ho, nebo se k němu jen přibližovat nosí smůlu. Na rodině by pak ulpěla kletba. Spoustu Něnců, který rušili tvory z podsvětního ledu, zahubila nemoc nebo postihlo šílenství, tvrdil dědeček. Zničilo to celý vesnice.“

„A říkala tvoje máma, jak velký měl kly?“ zeptal se Dmitrij. „Vsadím se, že někdo na tom ‚netvorovi‘ vy-dělal majlant — a jestli přišel o rozum, tak mezi blonckama v moskevský baně.“

Mechanik, který mluvil prve — muž jménem Mjusena —, jen zakroutil hlavou a znovu se pustil do ryby s rýží v misce.

Dmitrij šťouchl do Svjatoslava. „Loni jsme sahali na fůru příšer z podsvětí a šílenství se nám vyhnulo. Že jo, synku?“

Svjatoslav zavzpomínal na výpravu, kterou s otcem podnikli minulý rok. Tenkrát hledali mamutí kly v tají-cím permafrostu podél bahnité, ledově studené řeky. Myslel na jizvy, jež v zemi zanechávaly hadice hledačů, na muže v gumových rybářských kalhotách, kteří lezli do zejících děr a vysekávali z ledu úlomky kostí, zubů a lebek.

Žádné kly nenašli, v jednu chvíli se však v díře zbortil rozpouštějící se ledový strop. Jednoho z mužů ta špína navždy pohřbila. Ostatní si pak uvědomili, že ho znali jen podle křestního jména. Nikdo si nemohl vybavit ani to, odkud ten člověk pocházel. Nebylo komu říct o jeho smrti.

Celá výprava neustále zabředávala do opilství a chaosu. Na zpáteční cestě se jeden člun při splouvání řeky překotil a potopil. Jeho „posádka“, která se cestou neustále handrkovala a dohadovala, musela přelézt do druhého člunu, nebezpečně nabírajícího vodu, zatímco chlapi nechávali kolovat lahev. Horko těžko se dovlekli domů.

Expedice jim nevynesla nic než jedinou kompletní lebku pravěkého bizona, kterou vyčistili a upevnili na příď člunu.

Když se chlapi později zpíjeli do němoty v nějakém zapadákově a Svjatoslav se choulil v hotelovém pokoji s polštářem přes hlavu, aby vytěsnil zvuky toho, co se dělo na chodbě a v sousedních pokojích, někdo lebku ukradl. Takže jim ta expedice vlastně nevynesla vůbec nic.

„Myslím, že váš dědeček měl pravdu,“ řekl Svjatoslav Mjusenovi. „Tvorové z podsvětí jsou prokletí a těm, kdo je ruší, se dějí hrozné věci.“

Mjusena k němu zvedl zrak. Svjatoslav nepoznal, jestli je to výraz vděčnosti, podezíravosti, nebo pohrdání: všech šest mužů ve stanu bylo opilých. Z jejich ochablých tváří se v bezbarvé záři LED svítilny nedalo nic vyčíst.

Střízlivý byl pouze Svjatoslav. Alkohol nepil nikdy. Kvůli tomu se na něj všichni dívali podezíravě, skoro jako kdyby se ho báli. Ale chlast byl asi to jediné, co mu otec nenutil. Nikdy, ani jednou jedinkrát, se Svjatoslavovi nesnažil nalít skleničku.

„Tak si teda připijem,“ prohlásil Dmitrij, „na kletby!“

Zbytek už Svjatoslav neslyšel. Hodil si přes ramena plastipéřovou přikrývku a vyšel ze stanu.

Dronové muly stály se skloněnými pahýlovitými hlavami asi třicet metrů odsud. A vůbec se nehýbaly. Svja-toslav si na dronové muly nikdy nezvykl: kdykoli se k nim přiblížil, pokaždé čekal, že přešlápnou z nohy na nohu

nebo škubnou ocasem jako opravdové muly. Ony se však pravým mulám vůbec nepodobaly. A když se aktivovaly, pohybovaly se spíš jako pavouci než jako muly.

Svjatoslav si vzal ze sedlové brašny dronovou soupravu. Přistihl se, že poslední mulu s přivázaným nákla-dem čtyř dlouhých, zahnutých klů, pořád ještě potřísněných a ušpiněných krví, obchází širokým obloukem.

Muly patřily Mjusenovi. Byly ostatně jediným důvodem, proč se Mjusena této výpravy účastnil. Když Dmi-trij se svými loveckými parťáky expedici plánoval, původně chtěl jako obvykle použít terénní auta. Jenže teréňáky dělají hluk a dají se snadno vystopovat. A tak si našli Mjusenu, mechanika s mulami, a přesvědčili ho, ať se k nim přidá. Terénní vozy nechali před hranicemi rezervace. Schovali je v modřínovém háji pod větvemi a jehličím spolu se svými terminály, vypnutými a uloženými do Faradayova pytle.

Muly měly takřka bezhlučný chod. Na stezce nebyly o nic hlasitější než skutečné muly.

O ticho však byla přesto nouze. Svjatoslav poslouchal opilecký chechot mužů ve stanu a přemítal, jak daleko se ten zvuk nese. Rezervace byla obrovská a odlehlá, a pokud věděli, ještě nikdy v ní nikdo nepytlačil. Svjatoslav však zvedal pohled k obloze a očekával, že odkudsi z hvězdnatého nebe zaslechne bzučení hlídkového dronu. Nic tak cenného, jako jsou mamuti, přece nemůže zůstat bez dozoru. Budou tu fotopasti — a nejen ty.

Ale zatím nikde nic. A třeba se jim podaří uprchnout. Vyváznout odsud. K okraji rezervace — k teréňá-kům — by to byl třídenní pochod. A potom, když počasí vydrží, další dva dny k otřískané staré dodávce UAZ, čekající u opuštěné lovecké chaty. Naložit kly, prodat je překupníkovi. Částka, kterou za ni prý můžou dostat, je k neuvěření. Poptávka brutálně převyšuje nabídku. Kly vzkříšených mamutů ještě nikdy nikdo neprodal. Ale už teď na ně čekají kupci.

Byly to pohádkové cifry. Když to klapne, všichni budou mít nadosmrti vystaráno. Dost peněz, aby si za ně koupili nový život. V Moskvě, to každopádně — ale i dál, na místech obestřených fantazií. V Londýně. New Yorku. Bájných městech, odkud se nikdy nikdo nevrací. Městech, která by klidně mohla být na jiných planetách.

Připadalo mu nemožné to všechno přežít. Opravdu odsud vypadnout. Nechat tuhle existenci za zády. Smrad pytláckých stanů, umouněné tváře ochlastů, rozmačkané ruce a nohy. Nemluvě o tom, že se občas někdo utopil nebo někoho nedopatřením postřelili.

Svjatoslavovi bylo šestnáct a nic jiného neznal už několik let. Dokud ještě žila máma, tyhle věci v jeho životě nebyly. Jen špinavé městské bytovky — tmavá schodiště zaneřáděná smetím a loupající se barvou, námraza tvořící květy na okně jeho pokojíku, rezivějící dětské hřiště. A potom máma v nemocnici — vyzáblá, jako by se vsakovala do vlastní kostry. Vychrtlá, jako by její kosti pohlcovaly a vstřebávaly všechno její maso.

Otec se doma objevoval zřídka. Pokud se u nich přece jen ukázal, hlučně vpadl do bytu s dalšími chlapy a mršinami zvířat. Kul plány a promazával si pušku. Kdepak rodič, spíš jenom přelud. Očekávání, letmé shledání, odchod.

Když máma zemřela, bylo mu třináct. Uložili ji do díry vysekané ve zmrzlé zemi a Svjatoslav se dal s otcem na lov. Neměl kam jinam jít.

Tvrdili, že otec je nejlepší lovec v okruhu tisíce kilometrů, ale Svjatoslav viděl jen chaos, špínu, zhoubu. Lovení mu nepřipadalo jako schopnost: prostě se ozbrojíte, jdete do lesa a čekáte. A pak zabijete něco, co nemá žádné náčiní, jaké máte vy.

Čekání je docela jednoduché — směr větru, posedy, maskování. Naučit se to dá za jedinou sezonu. Skuteč-nou výhodu představuje palná zbraň a umět ji používat není nic, na co by měl být člověk hrdý. Dokáže to každý pitomec. Většina lidí, kteří zbraně používají, jsou pitomci. Svjatoslav to uměl odmalička. Při otcových zřídkavých návratech do Svjatoslavova dětství se vždycky našel čas na učení. Chlapec sestřeloval plechovky mrňavou pistol-kou, se kterou se učil i otec. Střílení je jen činnost svalstva, stejně jednoduchá jako chůze.

Pro lovce bylo těžší udržet si střízlivost. Uchovat si bdělost a duchapřítomnost v prostředí nekonečné tajgy, rojících se komárů a bažin čvachtajících pod nohama, masakrování zvířat pro peníze. Chodit večer spát, nepopíjet dlouho do noci a druhý den pak nevrávorat v destruktivním oparu. To kvůli pití končívaly expedice pohromou, zraněním, smrtí.

Zpočátku se zdálo, že pijí z nudy, ale ve skutečnosti je k tomu vedlo znechucení. Pili, aby přehodili deku alkoholového opojení přes tu špínu, přes pach vlastních nemytých těl, přes násilnost svých činů, přes marnost toho všeho.

A marné to opravdu bylo. Často je okrádali gangsteři — další zoufalci. Kolikrát to ani nebylo potřeba: lovci nacházeli i jiné způsoby, jak o všechno přijít. Své zisky investovali do pochybných čachrů, jindy je proflámovali nebo prošustrovali v hazardních hrách, případně je dali milence, která se vzápětí vypařila z města.

Nikdo z pytláků plížících se tajgou ani lovců mamutích klů dělajících hadicemi díry do permafrostu nikdy nezbohatl: všichni tak či onak putovali do předčasného hrobu. A po nikom nikdy nic nezbylo.

Možná skončili ve Ngaově zmrzlém podsvětí. Takové vysvětlení bylo stejně dobré jako každé jiné.

Svjatoslav si nasadil headset a vypustil dron, věcičku maličkou a lehoučkou jako čmelák. Sledoval z jeho perspektivy, jak spirálou stoupá do vzduchu, a na monochromatickém zeleném termálním obrazu viděl sám sebe, jak se dívá za dronem. Z mul rozeznával jen slabé tepelné stopy kolem kloubů, o málo hřejivější než tráva, jako skvrnky proti tmavé zemi. Trávu, jež byla nepatrně teplejší než okolní půda, ovšem viděl docela zřetelně a poblíž tábora zahlédl termální pramen, o kterém doteď nevěděli: zelené žilky plazící se po zemi.

Někde tam ve tmě, v zeleni tohoto falešného zraku, byli dva mamuti, které zabili. Svjatoslav je chtěl ještě jednou spatřit. Mohutná vychládající těla sotva znatelná proti trávě, do níž se zřítili. Z perspektivy dronu budou vypadat pokojně. Vlastně už se stali součástí krajiny.

A možná že ten poslední, pokojný pohled vymaže z jeho hlavy vzpomínky na zabití: strašlivé troubení ma-mutů vzpínajících se bolestí, strach v očích menšího tvora, když do něj bušila kulka za kulkou a on se nemotorně, nejistě vrhal jedním směrem a pak druhým, až konečně padl na kolena.

Starší a mohutnější mamut zmerčil Sergeje a zaútočil na něj. Lovec zakopl a upadl a Svjatoslavovi chvíli připadalo, že to má spočítané. Sergej se vyškrábal na nohy a zase zakopl — jako nějaká filmová postava utíkající před příšerou.

Vzápětí však Svjatoslavův otec prohnal mamutovi oko střelou vysokého kalibru. Zvíře se zřítilo v růžové mlze a se zasténáním, jako by Země protestovala proti počínání lidstva, vypustilo duši.

Svjatoslav pomohl ostatním s vyjímáním klů. Jako by se v něm při tom něco vypnulo, všechny emoce z něj vyprchaly, prostě jen sekal do velkých lebek a vyprošťoval dlouhé zahnuté kly.

Ale když pak ostatní vláčeli kly k dronové mule a silnými lany je uvazovali k jejímu hřbetu, zašel Svjatoslav dozadu za kurgan, zabořil obličej do trávy a rozeštkal se. Hrozně plakal, dusil v sobě všechen zvuk, zarýval tvář do trávy a půdy. Plakal, až se nezvladatelně třásl, a celé jeho tělo jako by bylo prázdné a volně plulo prostorem.

Svjatoslav se zachumlal do plastipéřové přikrývky a opsal s dronem široký kruh, plul nad zelenou krajinou termovize směrem ke stanu zářícímu jako pytel uhlíků. Každý ze šesti mužů uvnitř představoval jasnější rozmlže-nou skvrnu. Dron se vznášel a naslouchal.

„Není to tak, že bych mu zakazoval pít,“ říkal právě Dmitrij. „On prostě pít nechce. A víte, jak to chodí. Jak jednou začnete, tak na to dojedete. A tohle já pro něj nechci. Chci, aby skončil jinak. Daleko odsud.“

„Za třikrát devíti zeměma ve třicátým carství,“ řekl Mjusena.

Opilecký smích.

„Tak nějak. Na Něnce znáš ruský pohádky dost dobře.“

„Můj otec nebyl Něnec. Byl to Rus. Vlastně to byl člověk jako ty.“

„Jako já?“

„Ano. Taky si myslel, že dokáže synovi předat jenom to dobrý, a ne to špatný.“

Ve stanu na chvíli zavládlo ticho.

Pak jeden z ostatních řekl: „Má pravdu, Míťo. Všichni naši tátové byli stejný.“

„No, tak se napijem na táty. Chtěli to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky.“

Smích.

Svjatoslav přepnul dron do automatické návratové rutiny. Sundal si headset a natáhl se na zem. Bylo dost teplo, aby mohl spát tady venku. Nemusel se vracet do páchnoucího stanu. Nad ním žhnuly hvězdy. Mléčná dráha byla široká a prašná jako silnice. Dron s tichým hučením dosedl do trávy vedle něj.

Ten smrad. Zvedl si ruce před tvář. Železitý pach přebíjel všechno ostatní. Nikdy ho ze sebe nesmyje. Kdy-koli se vracel z některé z těchto expedic, pokaždé páchl krví. Zpočátku čerstvou, potom sraženou a hnilobně na-sládlou. Pach ho pronásledoval i potom, co si dal horkou sprchu. Někdy ho přepadal zčistajasna, celé týdny po výpravě, při usínání nebo čekání ve frontě v obchodě. Jako by se v něm ukládal a pak se linul z jeho pórů.

„Už nikdy,“ řekl Svjatoslav nahlas. „Už nikdy to nebudu muset dělat znova.“

Tuhle myšlenku však ihned popřela ta další.

Nevyjde to. Nezískají peníze. Nedostanou se odsud.

Všichni lovci tak či onak putují do předčasného hrobu.

Do zmrzlého podsvětí ke Ngaovi.

....................

překlad Milan Pohl