Portugalsko jako průkopník globální vesnice

Ukázka:

S Pedrem da Cunhou jsem se poprvé potkal někdy po půlnoci v  Lisabonu na jednom parkovišti. Odcházeli jsme právě z narozeninové oslavy učitele irské dominikánské školy, kam chodily naše děti. Byl jedním z těch Portugalců, kteří se z emigrace vrátili s kvalifikací ve všem možném od medicíny a počítačových technologií až po hudbu a  kurátorskou práci v  muzeích a  nyní toužili přispět k tomu, aby se nové a demokratické Portugalsko postavilo co nejrychleji na nohy. V té tmě jsem ho sice neviděl, ale v  hlavě mi dodnes zní jeho vřelý, zvučný, pozorný, zvídavý a trochu ironický hlas.

Po návratu se stal státním tajemníkem pro školskou reformu. S  jeho americkou manželkou Susan jsme se s ním následně setkali na nedělní mši v Estorilu. V konverzaci jsme pokračovali u kávy. Pak jsme spolu začali chodit na obědy i večeře a někdy prodebatovali i celé víkendy. Vstoupili jsme do stejného klubu, který byl sice formálně zasvěcen studiu moderní teologie, ale tomuto účelu sloužil jenom zčásti. Pedro byl všestranně vzdělaný muž, který člověku otevíral nové obzory. Naše přátelství, které ukončila o sedm let později jeho smrt na rakovinu, bylo jedním z těch, kterých si vážím nejvíc – třebaže bylo dosti nečekané.

S  Pedrem jsme se sice narodili v  podstatě ve stejný čas, já v Londýně, zatímco on v Lisabonu, ale naše cesty se nemohly lišit víc. Já si prošel kvakerskou internátní školou. Proto vím, co to znamená koupat se v zimě v sedm ráno ve studené vodě, měnit si spodní prádlo jednou za týden, večeřet nazelenalé maso s kaší páchnoucí po rybím tuku, o kterém jsme si všichni mysleli, že pochází z konzerv pro kočky, a vím taky, co znamená muset poslouchat většinou dosti prostřední učitele a zakoušet krutý trest, který jsme překřtili na „běh trojúhelníkem“. Po hodinách kolektivní a  tiché meditace býval na pořadu dne pravidelný a útrpný školní výlet na evangelické shromáždění Billyho Grahama, na kterém jednoho dne moje averze k  náboženství dosáhla takového stupně, že jsem se rozhodl pro ateismus.

Pedro v tom čase v Portugalsku přivykal úskalím jezuitské školy, která na několika jeho spolužácích zanechala těžké fyzické i psychické šrámy, a připravoval se na kněžskou dráhu. Když jsem se já v  Cambridge konečně dopracoval k  bakalářskému titulu ze žurnalistiky, Pedro již stihl vystudovat filosofii v Braze a v Granadě si k tomu o něco málo později přidal teologii. Jako začínající zahraniční korespondent jsem veřejnost informoval o železničních a  leteckých neštěstích, válkách a  summitech. Pedro v těch letech vystudoval na Boston College psychologii. Když jsem vedl naši moskevskou kancelář, Pedro přešel na Boston University a začal dávat dohromady disertační práci, v níž se věnoval školství. V  čase osudného telefonátu z  Portugalska se Pedro svého kněžství už formálně vzdal (že tak ale učinil i v duchu, si myslelo jen velmi málo jeho přátel) a stal se americkým občanem.

Portugalsko vstoupilo do Evropské unie. Z bohatého evropského severu do země přitékaly granty, půjčky s nízkým úrokem i investice. K moci se dostala sociálnědemokratická vláda v  čele s  Aníbalem Cavaco Silvou, který měl doktorát z  ekonomie z  Coimbry a přednášel na elitní anglické University of York. Nový ministr financí měl druhý doktorát z University of Chicago, a než odešel do Světové banky řídit její politiku vůči zemím třetího světa, přednášel na Yale. Ministr zahraničí přednášel mezinárodní vztahy na Georgetown University. Členové nové portugalské vlády měli tenkrát více doktorátů než britský kabinet bakalářských diplomů. Ministr školství Roberto Carneiro se od ostatních svých kolegů lišil ještě v jedné věci, a sice že byl prvním etnickým Číňanem, a vůbec Asiatem, který se v některé evropské zemi stal ministrem. Jeho úřad byl označen za „superministerstvo“.

Protože se mu dostala do ruky Pedrova disertace o problémech, se kterými se setkávají děti portugalských emigrantů v Nové Anglii, zavolal mu a zeptal se ho, jestli by se nepodílel na řešení portugalské školské krize. Mezi západními státy bylo tenkrát Portugalsko zemí s nejnižší mírou gramotnosti. Pět let po Pedrově jmenování do funkce státního tajemníka pro školskou reformu informoval Financial Times své čtenáře o tom, že co se gramotnosti týče, Portugalsko předstihlo Anglii.

Na chudém portugalském severovýchodě byly děti unavené již po ránu. Matky jim totiž k snídani dávaly suchý chleba s vínem. Když se o tom Pedro dozvěděl, prosadil, aby děti snídaly až ve škole a dostávaly tam sendviče se šunkou a  sýrem a  k  tomu ještě nějaké to ovoce a mléko. Podvýživa a dětská opilost klesly a docházka a spolu s ní i celková úroveň vzdělání šly nahoru. Učitelé začali dostávat přidáno nikoliv podle odsloužených let, ale podle toho, jestli se nadále vzdělávají. Maximální počet žáků ve třídě se snížil na polovinu. Nové sylaby nezapomínaly ani na praxi či rozvoj sociálních dovedností a  obecných znalostí využitelných v  běžném životě. Děti se učily plavat, ale třeba i  to, jak mají správně měřit metrem nebo vyvolat fotografii. Mistři v  podnicích dostávali peníze, když si k sobě vzali mladého učně. Portugalsko se stalo opravdovou multikulturní společností, ve které katolicismus, kterému byl Pedro upřímně oddán, přestal být hegemonem.

Portugalská ekonomika rostla jako žádná jiná v Evropě. Ekonomové začali v této souvislosti o Portugalsku psát jako o „tygrovi“. Automobilka Ford uveřejnila zprávu, ve které tvrdila, že absolventi portugalských škol potřebují k tomu, aby se naučily ovládat elektronického robota, polovinu času než jejich angličtí vrstevníci. Společně s firmou Volskwagen poblíž Setúbalu vybudovala závod na výrobu veškerých svých vozů typu Galaxy a Sharan. Právě tato auta se posléze stala nejvýznamnějším exportním artiklem Portugalska (předtím jím byla celulóza potřebná k  výrobě papíru…).

Rychlost, s jakou se Portugalsko dostávalo z marastu charakteristického pro země třetího světa, byla neuvěřitelná. V některých sektorech brzy přeskočilo i „rozvinuté“ země. Studie francouzské banky BNP vyhlásila z  hlediska klientské péče nejlepším evropským bankovním domem portugalskou Banco Comercial Português. V době našeho příjezdu do země kreditní karty Portugalsko ještě neznalo. Teď je ale právě Portugalsko první zemí na světě, ve které si lidé mohou koupit jízdenku na vlak prostřednictvím bankomatů. Portugalské dálnice se staly prvními komunikacemi s plně elektronickými mýtnými branami. Díky novým metodám těžby a zušlechťování mědi bylo možné konečně otevřít staré římské doly. Nemocnice byly vybaveny natolik vyspělým vybavením, že si o  něm britští lékaři mohli nechat jenom zdát. Lisabon se rychle rozrůstal západním směrem a po nových silnicích se od brzkých ranních hodin až do půlnoci projížděly vozy značek Alfa Romeo, BMW či Volvo, přičemž ti, kteří je řídili, komunikovali s okolním světem prostřednictvím mobilních telefonů, důležité věci diktovali do nahrávacích zařízení, tváře si holili elektrickými strojky a  četli Wall Street Journal. Na půdě, na které měl původně vyrůst univerzitní kampus, se objevil japonský golfový klub. Louky, na kterých se pásly ovce a kozy, se proměnily v jedny z největších evropských nákupních center s  obchody Au Printemps (Francie), C & A  (Nizozemsko), Capitán Tapioca (Španělsko), Divani & Divani (Itálie) nebo The Bodyshop and Mothercare (Británie).

Ze země za Atlantikem sem i se svými multikiny dorazily společnost Warner, ale třeba také McDonalds a Pizza Hut. Cizinci, kteří v zemi žili, jistě mohli zalitovat, že země ztrácí cosi ze svého půvabu, když se po silnicích místo oslů a  povozů začala prohánět nejnovější auta. Objevily se přirozeně i případy korupce při udělování stavebních povolení a získávání veřejných zakázek. Vzrostl počet drogově závislých i pouličních krádeží či nemocí vyvolaných stresem. Na druhé straně se objevily letadla a  helikoptéry speciálně navržené na hašení požárů, které v létě pravidelně pustošily portugalský venkov. Rodiny si mohly v  zimě konečně zatopit a  měly i  elektřinu či soukromou telefonní linku. Totéž platí o  kanalizaci. Ve srovnání se západním světem Portugalsko trpělo jednou z nejmenších inflací. V žádném jiném státě Evropské unie nebyla nižší míra nezaměstnanosti a dělníci za svou práci dostávali mzdu pravidelně každý měsíc. Tuberkulóza a jiné nemoci „chudých“ zmizely. Snížil se i rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími a třeba v porovnání s Velkou Británií je dnes nižší.

Neztratilo však Portugalsko svou identitu? Právě naopak! To tady začal proces známý jako globalizace a  země se po letech strávených v  izolaci zase jednou rozhodla na svou tradiční roli ve světě navázat. V průvodcích je Lisabon kvůli moři, které jej obklopuje, často přirovnáván k San Francisku, a kvůli svým sedmi pahorkům k  Římu. Ve skutečnosti portugalské hlavní město s  žádným jiným městem zaměnit nelze. Podmanivá krása Lisabonu se ani v  nejmenším nerozpouští pod náporem homogenizujících sil jednadvacátého století. Nová prosperita jeho osobitost spíš posiluje.

.....................