Jaký je průmysl, který nás krmí?

Úvod

Nedávno jsem byl v Albany, hlavním městě státu New York, v elegantní louisianské restauraci. Při pročítání menu mě zaujala následující položka: porce smažených krokodýlích kousků za cenu pouhých třinácti dolarů. Když přišla servírka, zeptal jsem se jí: „Odkud máte to maso?“ Dívka se na mě podívala, nakrčila čelo a odpověděla: „Od jednoho dodavatele. Bereme ho z jednoho podniku.“

Tato událost se odehrála zrovna, když jsem dokončoval tuhle knihu, a dobře ilustruje to, co se chystáte číst. Můj průzkum se snaží zrekonstruovat proces, který zapříčinil, že se z jídla stalo zboží, jež si na mezinárodním trhu vyměňují firmy ovládající jeho produkci, jeho zpracování i jeho komercializaci. Značnou část potravinářského sektoru má ve svých rukou několik velkých skupin, které řídí způsob i podmínky produkce, již podřizují svým vlastním průmyslovým strategiím a v poslední instanci tím určují chuť toho, co jíme. Často se jedná o gigantické firmy schopné posílat produkty na cesty z jednoho konce světa na druhý, jelikož se jim hodí využívat výhod, které jim poskytují oblasti s levnou pracovní silou, úrodnější půdou, mírnějšími kontrolami.

Proces koncentrace produkce jídla započal před několika desetiletími ve Spojených státech a rozšířil se do celého světa na konci minulého století. Po roce 2007, kdy vtrhlo na scénu vysoké finančnictví, proces ještě zrychlil. Krize klasického akcionářského sektoru i splasknutí nemovitostní bubliny následované ve Spojených státech implozí hypoték subprime zasáhla mnoho správců investičních fondů i obchodní banky, a mnozí finančníci tudíž zacílili na produkci a komercializaci potravinářského jmění. Při tomto přechodu se nechali vést jednoduchou úvahou: světová populace stále vzrůstá, v rozvinutých a lidnatých státech jako Čína se mění stravovací návyky, a to s sebou nese exponenciální nárůst konzumace masa, avšak půda, na níž se dají pěstovat potraviny určené pro lidi a krmivo pro zvířata, není nekonečná.

Souhra těchto okolností činí investici do tohoto sektoru obzvláště lákavou: a kdo má páky na produkci potravin, může v časech nouze počítat s návratem svých investic v částkách s mnoha nulami na konci. Jídlo se stalo novým územím dobývaným spekulačním kapitálem. Nevídané spojenectví mezi velkými potravinářskými skupinami a finančními fondy vedlo k rozvoji podniků, které nazývám kobylkami. Kobylky chtějí produkovat ve velkém měřítku za co možná nejnižší cenu, a z nástrojů výroby – půdy, vody, hospodářských zvířat – chtějí pouze těžit. Tyto společnosti se zaměřují pouze na svůj profit a na to, aby ho dosáhly co nejrychleji. Intenzivně využívají zdroje až do jejich naprostého vyčerpání, a jakmile jsou s jedním místem hotovi, přesunou se jinam, zrovna jako hejno kobylek.

Tato kniha přímo navazuje na mou předchozí práci z oblasti land grabbingu, masivního skupování pozemků v oblastech světového Jihu, které rovněž začalo po krizi roku 2007. Poté, co jsem tu knihu dokončil a ona vyšla, jsem si všiml, že zájem finančních skupin není omezen jen na ornou půdu, ale že míří na celý potravinářský sektor. A tak jsem zpracoval tento nový projekt, který si klade za cíl zrekonstruovat a popsat globální potravinářské fungování. Toho jsem se snažil dosáhnout sledováním výrobního řetězce a komercializace čtyř specifických produktů: vepřového masa, sóji, konzervovaného tuňáka a rajčatového koncentrátu. Jedná se o nejkonzumovanější druh masa na světě, luštěninu, jejíž produkce prudce stoupá, druhého nejkomercionalizovanějšího mořského živočicha (hned po krevetách) a o nejrozšířenější zeleninu na světě. A především se jedná o základní položky, jimiž je tvořen jídelníček velké části světové populace. Mohl jsem si asi vybrat jiné komodity, třeba zrovna ono krokodýlí maso, jehož původ ta servírka z Alabany neznala. Vybral jsem si ale tyhle, jelikož se mi zdálo, že příkladně demonstrují změnu světa, v němž žijeme.

Všechny čtyři vykazují v různých formách a způsobech hlavní vlastnosti nového globálního potravinového systému: velkou koncentraci kapitálu do několika málo rukou, zapojení finančního sektoru, velkou vzdálenost mezi místem výroby a místem spotřeby. Cílem této knihy je zaznamenat tento fenomén a zúčtovat s ním. Ale také před ním varovat. Protože současný globální potravinářský systém není udržitelný. Zdroje dostupné na naší planetě nejsou dostačující. Je potřeba změnit zvyklosti, upravit stravovací návyky, zamyslet se nad absurditou zpracovatelských řetězců dlouhých tisíce kilometrů a jídla prodávaného za mizernou cenu.

Zvážit energetickou náročnost stravy založené na konzumaci průmyslově zpracovaného masa, jehož produkce vyžaduje obdělávání milionů hektarů půdy jen proto, aby se nasytila zvířata zavřená v halách. Položit si otázku, jak je možné, že se dravá, nechovná ryba jako tuňák ve velkých řetězcích prodává za směšně nízkou cenu. Pátrat po tom, kde, jak a kým je naše jídlo vyrobeno. Tato kniha nechce dávat jednoduchá řešení, ale přispět k debatě, která je pod tlakem hrozícího přelidnění planety a klimatických změn stále naléhavější.

Na svých cestách po světě jsem potkal lidi všeho druhu: od malých pěstitelů sóji v čínském Mandžusku vytlačených z trhu dovozem z Brazílie po největšího výrobce vepřového masa na světě, od senegalských rybářů v kritické situaci po předsedy velkých podniků zpracovávajících tuňákové konzervy, od správců čínské firmy, která vyrábí rajčatový koncentrát v rozhárané oblasti Sin-ťiang, po ghanské zemědělce, již právě kvůli tomuto kdesi daleko vyráběnému koncentrátu přišli o práci, abych uvedl pár příkladů. Všem lidem, o nichž v knize píšu, jsem dlužníkem, za čas, který mi věnovali, a za důvěru, jíž mě obdaři

...........................

překlad Pavla Přívozníková