Jak vědec Kepler hájil svojí matku, nařčenou z čarodějnictví

Ukázka z Předmluvy:

Při podrobné rekonstrukci případu Kateřiny Keplerové se život v luteránském vévodství a jednom z tamních městeček vyjevuje jako pod lupou. Případ Kepler patří k nejlépe doloženým čarodějnickým procesům v Německu. Díky účasti jejího slavného syna se ve státním archivu uchovávají od svého objevení v roce 1820 dva velké neporušené balíky záznamů. Prostředí, v němž Kateřina žila, je navíc mimořádně dobře zdokumentované. Její svět a jeho názory díky tomu můžeme vykreslit obzvlášť přesně. Zároveň můžeme pochopit, co tehdy bylo pro všechny důležité: Jak se prostí lidé živili, stravovali a vychovávali děti, o co usilovali, jak řešili spory, jak si utvářeli ponětí o nadpřirozenu nebo jak připravovali léky.

Nikdo tady netrpěl nějakou nevysvětlitelnou sdílenou „mánií“, ani nežil v jakémsi „freudovském Disneylandu“, jak tvrdí jeden historik. Nemáme ani žádné důkazy, že by místní soud „nechápal Keplerovu vědu“, a soudci proto „v tvrzeních proti jeho matce doplnili předsudky církevními dogmaty luteránské i katolické povahy“, jak uvádí jediná dostupná kniha na toto téma v angličtině. Takové argumenty jsou výmyslem historiků. Bohaté archivní prameny včetně dalších čarodějnických procesů nám před očima malují pestrý obraz raně novověkého života i s jedním z jeho nejdrásavějších dramat. Historik si může klást otázky, jak se sama Kateřina rozhodovala a jak chápala svou rodinu a komunitu, místo aby se jen spoléhal na to, co o ní soudili druzí, jejího slavného syna nevyjímaje.

Většina novodobých líčení obsazuje Kateřinu Keplerovou buď do role hrdinské oběti, nebo naopak zlosynky. Některá dokonce naznačují, že v sobě skutečně měla něco čarodějnického. Doufám, že čtenáři po přečtení této knihy nad veškerými podobnými odsudky zapochybují, zároveň však pochopí, z jakých prvků obsažených v záznamech vycházely. Nahlédnout do Kateřinina života a procesu znamená od základu změnit rovněž naši představu o samotném Janu Keplerovi. Vidět v něm zastánce logického uvažování, jež zmechanizovalo vesmír, je příliš zjednodušující. Svým úhledným dělením na racionálno a iracionálno, na náboženství a magii, si naopak znejasňujeme, jak důležitá byla pro něho a pro mnoho jeho současníků znalost člověka a přírody. A ta zase vysvětluje spojitosti mezi některými jeho názory a názory jeho matky.

Oba věřili, že pochody odehrávající se v živém stromě nebo ve hvězdách se mohou projevit i v lidském těle, protože mikro a makrokosmos, lidská přirozenost, svět rostlin a vesmír jsou vzájemně propojené. Svět je v první řadě vždy božím výtvorem a Kepler nacházel inspiraci ve víře, že příroda, a dokonce i lidská intuice může odhalovat stopy Boha jako jeho stvořitele. Proto také zbožňoval pravidelnost a stálost šestiúhelníkových krystalků, z nichž se skládají sněhové vločky, a rozepisoval se o tom, jak viděl děti vyfukovat skoro dokonale kulaté mýdlové bubliny. Přirovnával zemi k rodičce přivádějící na svět bezchybně souměrné krystalové útvary, které člověk ke svému údivu může těžit. Bůh vymyslel nejen funknční mechanický vesmír, ale také nádherně důmyslný a zábavný svět, nad nímž můžeme žasnout. Obdařil všechny lidi nutkáním mimeticky napodobovat některé jeho běžné prvky pro své potěšení. Taneční kroky a skladby opakují vzory odvozené z geometrie a lidé je objevili jen díky tomu, že jsou stvořeni k obrazu božímu. Oktávy v hudbě působí dokonce i na „zaostalý“ lid.

Každý člověk tudíž oplývá schopností rozumět základním principům božského vesmíru a podílet se na nich bez ohledu na své společenské postavení, gender a věk. Kepler napsal, že všichni lidé jsou „drobounkými smítky prachu“, jež v sobě nesou obraz Boha a pokračují v díle božského stvoření. Prosazoval přitom soubor myšlenek, v nichž působnost démonů nebo nepřátel křesťanstva přicházela zkrátka. Stejně jako jeho matku ho nic nepřimělo otevřeně uvažovat o svém životě v souvislosti se Satanem nebo s čarodějnicemi, jež v upadajícím světě podle mínění některých osob řádily na každém kroku, bez ohledu na to, v jak tíživé životní situaci se zrovna ocitl. Spíše byl toho názoru, že svět prochází nekonečným procesem vznikání a obrozování, díky němuž se může vyvíjet do krásy a dokonalosti. Satan pro něj zůstával mnohem abstraktnějším činitelem „nesouladu“.

Kepler dával jednoznačně najevo, že ho v první řadě zajímá odhalovat přirozené příčiny nebo hledat původ zla v člověku, než všechno šmahem vysvětlovat působením Boha či ďábla. Pod vlivem uchváceného zájmu o vesmírná souhvězdí vydal v roce 1606 spis De Stella Nova – O nové hvězdě. Ten se zabýval nedávnou supernovou, kterou Kepler považoval za novou hvězdu. Její význam tkvěl ve skutečnosti, že se objevila krátce po konjunkci Marsu, Jupitera a Saturnu ve znamení Střelce. Kepler nadšeně tvrdil, že tato zcela mimořádná planetární konjunkce kladně ovlivní celou jeho dobu. Vzdálený vesmír za Měsícem a planetami je proměnlivý. Boží svět, na rozdíl od samočinných hodin, na nichž Kepler obdivoval, jak ztvárňují pravidelnost, avšak vytýkal jim, že nedokáží odrážet změny, může tedy být dynamický, překvapivý, poučný a rozmanitý, pokud lidé budou kladně reagovat na možnosti své doby. Keplerův traktát vycházel z předpokladu, že i sám svět je živý organismus a mnohé z jeho reakcí lze přirovnávat k tomu, co se odehrává na obloze.

.................

překlad Daniela Orlando