Historický román o slavném převaděči

Ukázka:

Začalo to v dubnu čtyřicet osm, kdy si pro něj přišli horliví esenbáci až domů. Kdyby se to nestalo, pokračoval by jeho život v klidu. Do práce, domů za Selmou, jít si zatancovat, někdy návštěva kina. Všední život, jaký tady prožívají všichni. A oni ho nutili říkat, co nebyla pravda. Návod na hru obtěžkanou nebezpečím. Aniž si to uvědomil, ze vzdoru ji přijal. Nemělo význam zatím utíkat, na chomutovské policejní stanici zůstal s nezkušeným mlaďochem. Přišel sem nedávno a dnes se dostal k první velké šanci. Vypadal mladší, než byl. Dojem nevyzrálého puberťáka způsobilo akné na tváři i čele, poznamenalo celkem hezkou tvář.

Štěpána zadrželi kvůli „pestré“ minulosti. „Pomáhal jste převádět neodsunuté Němce?“ začal strážmistr zpříma. Musel být hodně snaživý, vytřískat nějakou hodnost chtěl u SNB každý. „Kdo si vymyslel takovou lež?“ Štěpán Gavenda se mu díval drze do očí. Nesmí uhnout pohledem, to kluka znervózní. Výslech mu připadal, jako by si ho strážmistr připravoval nanečisto. Neměl tady zapisovatele. Vždycky se podíval do svého notesu a ve zkratce si poznamenal jeho výpověď. Oba cítili napětí. Stručné poznámky zakrývaly neschopnost vést hovor útočně, aby se vyslýchaný neměl čas ani nadechnout. Jako by nevěděl, jak reagovat na odpovědi. Najednou si uvědomil, že sedí přikrčený. Bál se fyzického násilí?

Nechal Gavendu stát, snažil se zdůraznit svou nadřazenost. Byla to zásadní chyba, Gavendova postava vypracovaná manuální prací budila respekt. Štěpán se rozhlédl místnosti, na téhle stanici byl poprvé, ale konstatoval, že si jsou všechny podobné. Dva stoly, židle, psací stroj, v rohu kamna. Na zdi neodmyslitelná dvojice Gottwalda a Stalina. „Byl u vás viděn Josef Tauchmann, to nemůžete popřít, před týdnem zmizel v Německu a teď se vrátil.“ Hlas vyšetřujícího se zvýšil. Argument mu dodal na sebevědomí. Gavenda mlčel, nemusel odpovídat. Myslel ještě na Slaměnu, ukrýval ho u sebe, přišel za ním a celou noc ho přemlouval, aby ho převedl přes hranice. „Pracuju u stavební firmy, nepotřebuju hledat štěstí v Německu, navíc jsem zasnoubený se Selmou Harthanovou, vyhýbám se každému problému,“ odrážel nepravdivé obvinění. Měl na Slaměnu zlost, a jako by se domluvili, objevil se ještě Tauchmann. Někdo ho u nich zahlédl a teď ho tady vyslýchají jako zločince.

„Ale, pan čistý, my víme, s kým máme tu čest.“ Ironie v strážmistrově hlase se nedala zastřít. Vytáhl ze stolu modrou složku. „Máte tu zaznamenané nějaké krádeže jako mladistvý, také jste si dokonce odpykával šestitýdenní trest a skončil jste na rok v polepšovně. Takoví jako vy rádi lžou, s tím už máme zkušenosti. Nechcete přiznat, že vás Tauchmann navštívil? My vám to připomeneme. Máme očitého svědka, který ho viděl od vás odcházet.“ Má cejch darebáka, ale to všechno si už odčinil. Pracoval v zemědělství u sedláků, později v továrně u Bati, a nikde na něho nebyly stížnosti. Tenhle mladík neví, co je život, opakuje několik naučených frází a výslech vede podle připravené šablony. V Gavendovi stoupala zlost. Co to bylo za práskače, přemýšlel naštvaně. Nic na něho nemají, že ho někdo navštívil, a co má být?

„Mlčíte, mám pravdu.“ Vyšetřující esenbák se k němu naklonil. Štěpán couvl, nepustí si do svého osobního kruhu nějakého ctižádostivého strážmistra, který se nemůže dočkat, jak předvede, že chytil velkou štiku. Možná se dočká dalšího povýšení. „Kam šel?“ štěkl na něho nečekaně. Zdálo se, že mu dochází trpělivost. Nevydržel napětí, hlučně vstal od stolu, udělal dva kroky k oknu a zpět, znovu se posadil. Vzal nervózně do ruky tužku a začal si s ní pohrávat. „Kam šel, to nevím,“ odpověděl pomalu Gavenda, „mně se nesvěřil. Víte, že tady je plno lidí, kteří jsou schopni udávat,“ díval se mu posměšně do očí. Spíš je z toho výslechu víc vyvedený z míry než já, ode mě se nic nedozví. „Ony vás ty srandičky přejdou,“ odhodil strážmistr vztekle tužku. Byl v koncích, další otázka, kterou by ho usvědčil, ho nenapadla.

„Pojďte,“ vstal prudce od stolu. Zamkl za sebou vyšetřovnu, v předsíni na chvíli zaváhal. „Tady na mě počkáte, jdu pro kolegu.“ Znělo to jako příkaz, snažil se do věty vložit důraz, jenže hlas ho zradil. Ten kluk snad ještě mutuje, napadlo Gavendu, otočil se, aby neviděl, jak se nad tím pousmál. Běž, běž, počkám na tebe, problesklo mu hlavou, teď už úsměv neskrýval. „Ony vás ty srandičky přejdou,“ zopakoval znovu vyšetřovatel důrazně, ale hlas se mu zachvěl. Stáli oba v úzké uzavřené místnosti, Gavenda vyšší a silnější postavy, v obličeji pobavený výraz. Mladý strážmistr, takové vytáhlé pískle, pospíšil ke dveřím a z druhé strany je zavřel dvakrát na západku.

„Cvak, cvak,“ a potom ticho, zatuchlý vzduch páchl plísní. Zadní okno vedlo na dvůr, chvíli se mu nedařilo otočit zarezlou klikou, nakonec však povolila. Rozhlédl se, zleva ani zprava se nikdo neobjevil. Vyskočil, z okna k zemi to bylo něco přes metr. Chvíli zůstal přikrčený, nic se však nedělo, opatrně za sebou přivřel okno a zadem se vydal spěšně k domovu. Zprvu běžel, tady ho nikdo nezahlédne, ale v poslední uličce, která vedla k jejich dveřím, musel zvolnit. Kráčel rozvážně, běh by byl každému podezřelý. Šel, jako by se odněkud vracel. Nepotkal jediného souseda. Neměl s nimi žádné rozepře, až na to dnešní udání. Zajímalo by ho, kdo si přišel postěžovat. Netušil, koho si už esenbáci „ochočili“ k donášení zpráv. „Slaměno,“ zavolal tiše v kuchyni, a když se nikdo neozval, zesílil hlas. Z komory zaslechl skřípavé otevírání dveří. Schválně panty nenamazali, aby je upozornily na nevítané noční hosty, kdyby se sem náhodou pokoušeli dostat. Teď by byli oba rádi, aby vrzání nikdo další neslyšel. Slaměna se tam celou dobu skrýval. Bezradně přemýšlel, kam půjde, jestli se Štěpán nevrátí. „Honem, spěcháme, než si pro mě zase přijdou,“ vybafl na něho a rychle si balil nezbytné věci do batohu. „Kam?“ Slaměnův hlas zněl váhavě. „Mlč a pojď,“ popoháněl ho, ale ve dveřích se na něho obrátil. „Klid, zvládnem to.“

Zamkl a schoval klíč pod kámen. Odešli zadem. Slaměnu tady nikdo neznal, Tauchmanna ano. Na  kraji Jirkova se rozdělili. „Půjdeš několik kroků za mnou, ať nejsme nápadní.“ Zamířil ke starému protileteckému krytu. Nemusel spěchat, do setmění zbývalo dost času. Počkal na Slaměnu, rozhlédl se, jestli je někdo nesleduje. Zmizeli uvnitř. V odpoledních hodinách sem zabloudil málokdo. Spíš k večeru tady vyhledávali samotu milenci. Museli tady zůstat, než všechno přikryje tma „Teď nemůžeme ven, po mně je určitě sháňka. Taky bych měl vyhledat Tauchmanna, byl strachy úplně vyřízený. A moje zadržení mu určitě nepřidalo.“ Hodil batoh na zem, posadil se na něj, hlavu sevřel mezi ruce. Zapeklitá situace, a on ji bude muset vyřešit sám. Kdyby se ho někdo zeptal, proč to dělá, neuměl by mu odpovědět. Ani Slaměna se netvářil jako hrdina, a když mu Štěpán řekl, že ho tady nechá, než sežene Tauchmanna, ztuhla mu strachy tvář. Nepronesl však ani slovo. Připadalo mu neskutečné, že ještě včera celý večer Štěpána přemlouval. Teď ztratil odvahu. Najednou stál před rozhodnutím, o kterém si myslel, že má v sobě vyřešené, ale dnes to bylo zase jinak. Byl naštvaný, že mu Gavenda po svém návratu od esenbáků neřekl, proč ho zadrželi a co z něho dostali. Díval se na něho tázavě, ale Štěpán mlčel. Nemohl vědět, že i on řeší dilema, jestli to nevzdat.

Setmělo se. Štěpán se zvedl. „Přivedu ho a půjdeme,“ řekl rozhodně. „Koho?“ „Tauchmanna.“ Kousek před prvním domem se Štěpán srazil se známým. „Tebe pustili?“ ozval se překvapeně. Viděl policajty, jak ho odváděli. „Tauchmanna dnes zavřeli do městské věznice,“ sdělil mu rychle. Měřil si ho pohledem od hlavy až k patě, nějak zvláštně pomalu, jako by na něm hledal něco nepatřičného. „Ty jseš nějak informovanej, nehlídáš nás?“ naštval se Štěpán. „No dovol, šel jsem náhodou do obchodu pro sadbové brambory, viděl jsem tě v jejich doprovodu, a chvíli před tebou vedli Tauchmanna s nějakými ženskými.“ V tónu jeho hlasu bylo slyšet, že se urazil. „To myslíš, že šel Tauchmann ode mě?“ „Já nevím, odkud šel, jen jsme si říkali s Frantou Pelcem, že to je tady jako na manévrech. Nejdřív jeden a za chvíli ty. Nezlob se, spěchám.“ Gavendova reakce ho popudila, tady si teď není nikdo jistý. Raději zmizím, aby nás spolu neviděli. Přišlo mu to zbytečně riskantní.

...................