100 osudů ze 760 let historie Berouna

Není z logiky věci snadné vybrat, kdo se do stovky osobností vejde a kdo ne, kdo se vlastně určitě vejít má a kdo určitě ne. Šest spoluautorů se nakonec shodlo - a tak nám představují v knize v časové chronologii převážně skvělé muže a ženy, ale dovolují si ukázat na pár výtečníků - kolaborantů, a to jak s nacisty, tak s komunisty.

Začíná se Přemyslem Otakarem II., který má pravděpodobně založení Berouna na svědomí. To jsme někde kolem roku 1265. A končíme zpěvačkou Juditou Čeřovskou (1929 - 2001), která v Berouně, pod dívčím jménem Štěrbová, navštěvovala obchodní akademii. A mezi nimi měšťané, šlechtici, hospodáři, stavitelé, purkmistři, umělci, lékaři, legionáři, odbojáři, chartisté...Dirigent Václav Talich, stejně jako boxer František Nekolný. Jména známá i zapomenutá.

Ukázky:

JAN STŘELEC ZE LHOTY

měšťan, první královský rychtář

(kolem 1500 - 1569)

Březová Lhota založená roku 1320, kdysi majetek města Berouna, stávala mezi dnešní Lhotkou a Chrustenicemi. Právě ona se stala původcem rytířského predikátu jednoho z nejmocnějších berounských rodů – Střelců ze Lhoty. Střelcové, jak jméno napovídá, se živili puškařstvím. Tedy relativně novým oborem, který se začal rozvíjet v druhé polovině 15. století.

Vdova Matěje Střelce pojala roku 1525 za manžela jakéhosi bakaláře Jana Berounského. O jeho původu nic nevíme, jen to, že se jednalo o bakaláře, tedy vzdělaného absolventa univerzity. Ti byli ve své době velmi žádaní, často vyhledávali dcery a vdovy bohatších měšťanů a díky nim se prosadili mezi městský patriciát. Jako v tomto případě. Ostatně jeho rodina také nepatřila mezi chudáky, jinak by jej nemohla vyslat na drahá pražská studia.

Jan po sňatku převzal nejen jméno Střelec, ale i dobře zavedenou puškařskou dílnu, která se nacházela ve velkém právovárečném nárožním domě čp. 69 vedle radnice. Střelcův majetek ovšem nespočíval jen v této dílně. Jako řada bohatších berounských občanů provozoval za hradbami hospodářský dvůr s pozemky (v letech 1534–1556 vlastnil dokonce dvůr Pták) a dobytkem. Tento dobytek měšťané často krmili na žír a pak prodávali s poměrně slušným ziskem i na mimoberounských trzích řezníkům, koně zase půjčovali formanům. Přitom hospodářství Střelců bylo na berounské poměry mimořádné: Jan po sobě zanechal 17 koní a přes 50 kusů hovězího dobytka.

I práva vařit pivo Střelcové využili dokonale. Ve svém dostatečně velkém domě si zřídili vedle již zmíněné dílny hostinec, který díky poloze přímo u obchodní cesty procházející Berounem, patřil k největším a nejstarším. Později se tu říkalo Na Nové a kupodivu zanikl až ke konci 20. století.

Střelcové navzdory svému původnímu povolání využili všechny možnosti, které skýtala pozdně středověká ekonomika. A Jan Střelec toto portfolio ještě rozšířil koupí mlýna U Kamenného mostku na náhonu Litavky u dnešní sokolovny a roku 1534 se stal majitelem velkého dvora Pták.

Puškař Matěj Střelec předsedal městské radě jako purkmistr již v roce 1486 a poté ještě dvakrát. Náležel k elitě města. Ovšem i bakalář Jan Střelec se ukázal být evidentně velmi schopným organizátorem a podnikatelem. Díky bohatství a správným kontaktům se již roku 1526 stal členem městské rady a v letech 1532–1542 držel úřad purkmistra a kontrolora městského majetku.

Stavovská rebelie roku 1547 proti králi Ferdinandovi I. znamenala zásadní přelom v jeho životě. Jako významný měšťan královského města se jednoznačně postavil na panovníkovu stranu. Na tu správnou stranu. Po porážce povstání na sebe odměna nenechala dlouho čekat. A byla vskutku královská. Ferdinand I. v reakci na odboj v královských městech zřídil zcela novou funkci královského (od 1556 císařského) rychtáře, jehož pravomoc umožňovala účinnou kontrolu městské samosprávy daného města. Historicky prvního do této funkce v Berouně jmenoval král Jana Střelce. Hodnost zastával v letech 1548–1564.

Poté se vrátil do městské rady jako purkmistr, aby byl roce 1567 jmenován opět císařským rychtářem. V této funkci zůstal až do své smrti roku 1569. Zároveň za odměnu obdržel od krále roku 1548 svobodný dvůr v Březové Lhotě a o necelé čtyři roky později i povýšení do rytířského stavu a erb s kentaurem střílejícím šípy. Dostal se tak na samotný vrchol patricijské hierarchie města. V samotném závěru 16. století však rod Střelců vymřel po meči a jeho majetek postupně skoupili jiní berounští měšťané toužící po rozšíření majetku. 

VILÍM AMORT

Sochař

(7. října 1864 - 5. září 1913)

Vilím Amort se narodil v Kunraticích (nyní součást Prahy) do rodiny hodinářského tovaryše. Kvůli nepříznivé finanční situaci rodiny bydlel od svých čtyř let u svých prarodičů v Berouně, kde v roce 1879 dokončil obecnou školu. Dědeček František byl malířem pokojů (tj. dekoratérem interiérů) a lze soudit, že Vilímovi zprostředkoval první výtvarné podněty. Základy sochařství Vilím získal u svého strýce Aloise Amorta, štukatéra v Olomouci, a následně se usadil v Praze.

Sochař patřil ke generaci výtvarníků, kteří svými aktivitami otevírali cestu k umělecké moderně, Amort byl mj. členem SVU Mánes v letech 1896–1900, avšak v konfrontaci s mladšími umělci mnohdy zaujímali více tradicionalistické postoje. U Amorta se tato tendence násobila jeho uvědomělým vlastenectvím spojeným s odmítáním německých a vídeňských kulturních podnětů. Amort však nebyl sochařem konvenčním. Jeho práce se vyznačují energickým, místy až expresivním rukopisem, poučeným barokním i moderním uměním. Osobitý sochařův styl se projevil hlavně v dekoracích architektury prováděných technikou nanášeného štuku. Znalost tohoto způsobu práce Amort získal praxí u sochaře Celdy Kloučka, s nímž spolupracoval na veřejných zakázkách v Praze, mimo jiné na výzdobě Hypoteční banky a Městské spořitelny.

V roce 1893 Amort zvítězil v soutěži na pomník Jana Husa v Praze a právě pomníková tvorba se stala jeho hlavní tvůrčí ambicí. Jde o paradox i trauma Amortova života, neboť žádný z četných návrhů, jimiž s relativním úspěchem obesílal sochařské soutěže, nebyl proveden např. pomník Františka Palackého pro Prahu či pomník Karla Jaromíra Erbena pro Miletín. Realizace vítězného návrhu na Husův pomník vyzněla do ztracena v souvislosti se změnou preferované lokality a vypsáním nové soutěže (1899), v níž uspěl Ladislav Šaloun. Málo známý je fakt, že v roce 1898 oslovila Amorta městská rada v Berouně kvůli zhotovení medailonu pro místní pomník Františka Palackého, avšak k uskutečnění projektu již nedošlo.

Na přelomu století Amort provedl řadu nápadných stavebních dekorací např. na průčelí domů v Pardubicích či na fasádě kláštera v Želivi. Ve veřejném prostoru se uplatnil také jako autor řady náhrobků, z nichž se dva nacházejí i na hřbitově v Berouně. Výrazně zasáhl do podoby berounské radnice. Při přestavbě v letech 1902–1903 vytvořil výzdobu průčelí s dvojicí atlantů kolem vchodu a rovněž zhotovil bohatý vnitřní dekor obsahově poukazující na místní reálie. Ve vestibulu vyobrazil bájného Klepáčka a v obřadní síni rozvinul zcela originální motiv trilobitů vyjadřující paleontologickou tradici celého regionu. V roce 1912 Amort ozdobil novostavbu Okresní hospodářské záložny reliéfy Přemysla Oráče a výjevy představující zemědělské práce na venkově. Již tehdy Amort trpěl žaludeční chorobou, jíž podlehl následujícího roku na Smíchově a která předčasně uzavřela jeho pozoruhodné sochařské dílo. 

VÁCLAV CEE

protektorátní starosta města

(20. července 1904 - 13. července 1980)

Krátce po mnichovské dohodě a odtržení českého pohraničí došlo koncem října 1938 k zákazu komunistické strany. Berounský starosta, člen této strany, byl odvolán a na jeho místo byl jmenován vládní komisař. Ten však byl následující rok po okupaci zbytku Československa zatčen pro spolupráci s odbojem. Na jeho místo Němci jmenovali JUDr. Václava Cee. Pocházel z Horního Jiřetína na Mostecku ze smíšeného manželství, otec pracoval jako horník, zemřel však během hospodářské krize. Snažil se, aby se jeho syn vypracoval, tak jej nechal vystudovat práva. Václav se musel protloukat, jak se dalo, protože rodina majetkem neoplývala. Uchytil se jako státní úředník na mosteckém okresním úřadu. V roce 1927 se zde oženil s místní Češkou a ve třicátých letech se jim postupně narodili tři synové. V roce 1940 povýšil na politického komisaře u Okresního úřadu v Lounech, tedy přímo u hranic s Německou říší. Po zatčení vládního komisaře hledali Němci osobu neznalou poměrů v Berouně – a našli Václava Cee. Nutno dodat, že i přes zčásti německý původ se nikdy nepřihlásil k německé národnosti.

Úřadu berounského vládního komisaře převzal 10. května 1940. Jeho postavení nebylo záviděníhodné. Musel proplouvat mezi Skyllou kolaborace a Charybdou příliš okatého vlastenectví, které by vedlo k jeho odvolání. Jako nejvyšší reprezentant města se zkrátka nemohl nevyhnout zdravení hitlerovským pozdravem, oficiálním stykům s okupanty, povinným darům na Německý červený kříž nebo členství ve Svazu pro spolupráci s Němci.

Přestože se jako jeho předchůdce nepřidal k odboji, tak např. odbojáře ze Sociální pomoci varoval před připravovaným úderem gestapa, věnoval jim i nemalé částky na nákup potravin pro chudé a perzekuované osoby. Nešlo o jedinou pomoc strádajícím. Na rozdíl od jiných vládních komisařů se staral v rámci omezených možností o rozvoj města tak úspěšně, že Beroun byl rozhodnutím zemského úřadu spolu s Českými Budějovicemi, Hradcem Králové a Louny spravován od září 1944 nikoli vládním komisařem, ale starostou. O to, že se Beroun dostal mezi tak významná města, se zasloužil právě svými velmi dobrými výsledky při správě a rozvoji města jako vládní komisař. Šlo o událost na protektorátní poměry vskutku výjimečnou a Cee zůstal na postu starosty až do května 1945.

Po osvobození byl příliš horlivými „revolucionáři“ zatčen a uvězněn v berounském internačním táboře, přestože na jeho osobu nepřišlo jediné udání. Zde musel pobývat až do 20. června 1945, kdy byl na naléhání řady občanů propuštěn. Přestože vyšetřovací komise zhodnotila jeho úřadování jako „všestranně korektní a spravedlivé“, radikálové z nalézací komise prosadili alespoň peněžitý trest. Ten však po odvolání zemský národní výbor zcela zrušil.

Po propuštění se Cee i s rodinou odstěhoval do pohraničí, nejprve do Falknova (dnes Sokolov), kde působil v místní státní správě. Po čase se však odstěhoval do Mostu, ve kterém strávil velkou část života. Nejprve se živil jako úředník tamních pekáren a posléze až do odchodu do důchodu jako úředník mosteckého národního výboru. Zde také zemřel a až do poslední chvíle musel sledovat postupnou likvidaci starého Mostu ve prospěch hnědouhelného boha.

Václav Cee je důkazem, že lidskou slušnost si lze zachovat, bez ohledu na národnost, i v těžkých časech, bez alibistických nářků typu: Taková byla doba.