Skrjabin - jedinečná a často nedoceněná postava v dějinách hudby

Alexandr Skrjabin se narodil v Moskvě, zemřel tamtéž. Jeho otec pobýval jako diplomat v zahraničí, matka mu záhy zemřela a Skrjabin byl vychováván babičkou a tetou, která ho od dětství učila na klavír. V letech 1888–1892 studoval na moskevské konzervatoři klavír u Safonova a skladbu u Tanějeva a Arenského. Po absolutoriu (1892) podnikl koncertní cesty po Rusku a po Evropě. R. 1897 provedl s oděskou filharmonií svůj klavírní koncert.

Oženil se s klavíristkou V. Isakovičovou a společně koncertovali i v zahraničí. Několik let byl profesorem na moskevské konzervatoři. V posledním desetiletí života se věnoval klavírní činnosti a hudební tvorbě. Ideovým založením byl Skrjabin mystik. Díla svého vrcholného údobí skládal pod vlivem F. Nietzscheho a ruského náboženského filozofa "konce lidských dějin" V. S. Solovjova. Své mystické vidění světa vyjádřil i v pěti symfoniích, ve vokální symfonii č. 1 E dur a v programních symfoniích č. 2 c moll, č. 3 C dur (Božská báseň), č. 4 (Poema extasa) a č. 5 (Poema ognja).

V letech 1913–1915 pomýšlel na vytvoření vokálně instrumentálního Mysteria, k němuž již stačil napsat pouze text. V ruské hudbě Skrjabin zaujal místo prvního modernisty. Má jen málo společného s ruskou hudbou 19. století. Duchovně se blíží literárním symbolistům Balmontovi, Blokovi, Brjusovi. Založil expresionistickou linii ruské hudby, na niž zčásti svého díla navázali S. Prokofjev, D. Šostakovič ad.
 

Pletichy
1
Aby si skladatel v devatenáctém a na začátku dvacátého století vydělal na živobytí, musely se jeho skladby publikovat. Bez vydávání skladeb a záštity mecenáše se neobešlo žádné hudební řemeslo — stejně jako jsou dnes pro kariéru nezbytná postgraduální stipendia, zakázky a umělecké rezidence. Skladby současného skladatele se mohou tisknout v nezměrných počtech, jestli ale jiní jeho materiály nehrají na koncertech, nemůže si vydělat na živobytí, natož uživit rodinu.

Skrjabin nemohl hrát na dostatečném počtu koncertů a objevovat se patřičně často v salonech na to, aby zaopatřil domácnost v Rusku či v zahraničí. V tomto životním období — 1903–1904 — také trpěl averzí k vystupování na veřejnosti. Za tento silný pocit nesla zodpovědnost plodná kreativita. Bylo to také ale hluboce a nevysvětlitelně emocionální. „Proč své skladby nehraješ pro veřejnost?“ ptali se ho přátelé s nadějí, že by to zmírnilo Skrjabinovy finanční obtíže a urychlilo plány na život v zahraničí. Pokaždé odpovídal stejně a podrážděně: „Nemohu!“ Jeho hudba se musela vydávat.

Po Beljajevově smrti v prosinci 1903 se poradní sbor firmy změnil na „Poradní sbor pro podporu ruských skladatelů a hudebníků“. Fjodor Grus, vedoucí petrohradské kanceláře a Beljajevův hlavní finanční poradce, a Nikolaj Arcybušev, jenž brzy převezme předsednictví v radě, rozšířili triumvirát Rimského-Korsakova, Ljadova a Glazunova. Pletichařící frakce nepříznivě 
nakloněná Skrjabinovi, nebo možná žárlivá na Beljajevovu přehnanou náklonnost k němu, byla teď celkem kompletní. První týden v únoru 1904 poslal Grus Skrjabinovi oficiální dopis podepsaný „správci Beljajevova majetku“. Dopis ukončoval systém každoměsíčních plateb. Platba měla být převedena až poté, jakmile skladatel schválí první obtahy. Skrjabin se zatím vzdal svého bytu a v aukci prodal nábytek. Svůj cenný klavír od Beljajeva svěřil Morozovové.

Celý ohromený okamžitě napsal 15. února dva dopisy. Před „správci“ se plazil: „Beljajevova firma vydávala moje skladby deset let…“ (Začal jako obvykle nesprávně. Vydávali je osm let.) „Když toto vše vezmete v úvahu, nemůže najít komise cestu, jak pokračovat za předchozích podmínek, pokud ne navždy, tedy alespoň několik let?“Ljadovovi napsal ostřeji. Zdrcený tím, že dostal jen odměřené, oficiální oznámení bez soukromého, neformálního varování od svého „drahého Anatola Konstantinoviče“, vysvětlil, jak se s Beljajevovým souhlasem zřekl  profesorského postu na konzervatoři, jak mu Beljajev zaručil plnou podporu v zahraničí a jak nabídl, že v tom ohledu vypracuje smlouvu, a že Skrjabin tuto formalitu odmítl, přičemž lže (zapomíná při tom, že Beljajev o stejné záležitosti s Ljadovem mluvil) — „Tohle ať zůstane mezi námi, prosím, ale v té době jsme ani já, ani on nevěděli o stipendiu od Morozovové.“ Poukazuje na to, jak dvě stě rublů měsíčně, „jediný zdroj příjmů, který mám kromě komponování“, by nikdy nemohl uživit rodinu se čtyřmi dětmi a chůvou, „dokonce ani ve Švýcarsku“.

„Uvědomuji si, že podle pravidel máte pravdu,“ žadonil. „Ale kdybyste pokračovali v dosavadním uspořádání, plnili byste přání Mitrofana Petroviče. Neudělali byste výjimku kvůli mně, nýbrž kvůli němu… Odpusť mi mé rozrušení, ale chápeš, jak životně důležité pro mě je tuto záležitost vyřešit. V symfonii dělám drastické revize, proto ji nemohu v nejbližších dvou měsících poslat… Situace je velmi, velmi trapná. Dokonce by mohla zasáhnout do našeho přátelství!!! A znova mi vynadáš za chlad a egoismus! No, odpusť mi. Už takový nikdy nebudu…“

O čtyři dny později, 19. února 1904, odjel Skrjabin do Švýcarska, aniž by počkal na Ljadovovu odpověď. Odcestoval bez Věry. Dopis však popíchl svědomí rady a do září Skrjabin nadále dostával Beljajevových 200 rublů měsíčně. Věrně radě každý měsíc děkoval. Skrjabin obdržel Glinkovu cenu za třetí (300 rublů) a čtvrtou (200 rublů) sonátu. Předání ceny — první po smrti „dobrodince“ — proběhlo otevřeně Beljajevovým jménem. Další ocenění byli Arenskij (Trio d moll), 500 rublů; Ljapunov (Koncert Es dur), 500 rublů; Rachmaninov (Koncert c moll), 500 rublů; a Tanějev (Symfonie c moll), 100 rublů, celková částka ceny tedy činila 3000 rublů.

............

překlad Tamara Bláhová