Vzhůru za Táňou na předlistopadový Žižkov v knize Marie Zelbové

„Táňu“ prý Marie tvořila velmi lehce. Nad ničím moc nedumala. Nejvíc práce měla, když si ta všechna fakta ověřovala a volala pamětníkům, zda vše věcně sedí.

Ukázka:

KONĚVOVA 73

Pokud je váš dům pro všechny otevřen dokořán, při návratu ze školy máte vždycky trochu nervy, zda bude zrovna sloužit jako noclehárna pro neznámého muže bez domova, který vám ukradne poslední tisícovku, filozofická posluchárna, či jako čarodějná chýše s degustací záhadných houbiček. Převýchovný ústav padlé mládeže, jak máma náš byt nazývala, se však dokázal bleskově proměnit s ohlášeným příchodem obávané sociální pracovnice.

„Má vaše dcera psací stůl? A mohla bych ho vidět?“ ptá se přísně paní z národního výboru, něco si důležitě zapisujíc do notýsku. Časem ji zřejmě máma přesvědčila, že náš byt 1+1 čtvrté kategorie bez koupelny a s jedněmi kamny na uhlí splňuje všechny normy socialistické domácnosti a její návštěvy ustaly. Zvláštní kategorií hostů byli kamarádi z tehdejších spřátelených zemí, s kterými se Táňa někdy seznamovala docela razantním způsobem. Do života sedmnáctiletých východních Němců Franka Hörenze a Tobiase Wernera vstoupila Táňa uprostřed Karlova mostu jako blesk z čistého nebe. Vrazila jim do ruky svou kabelku a začala se procházet po zábradlí. Když Frank, netuše, s jakým fenoménem se tu právě setkává, zažertoval a naoko dělal, že jí kabelku hází do řeky, Táňa okamžitě kontrovala a v duchu svého kréda „sranda musí byť, i kdyby tatu věšeli“ vysypala celý obsah své kabelky do Vltavy.

Tehdy se zrodilo přátelství, které trvá bezmála čtyřicet let. Po čase se u nás začali východní Němci trochu množit. Vzpomínám si na jeden návrat z letní dovolené, kdy jsme otevřeli dveře do kuchyně a zaskočila nás povodeň z prasklé stoupačky, ve které na zemi spokojeně chrupalo deset německých punkerů ve spacácích. Mámu ani to však nijak nerozhodilo a „freundschaft“ jen vzkvétal. Frank si jezdil číst do Prahy na západoněmeckou ambasádu George Orwella, který byl v tu dobu na seznamu zakázaných autorů, a s Tobiasem se oba hodně sblížili s Mimodějem, který uměl dobře německy. Účastnili se mnoha večírků v  legendárním bytě zasloužilé katolické matky Markéty Hornekové na Petrském náměstí, s kterou se Tobias seznámil tak, že přišel na kalbu a ona šla zrovna rodit. Byli zváni i na divoké mejdany k Marušce Kropáčkové na Žižkov, jejíž tchán byl mimochodem vyděšený pan Tau, a která měla nad manželskou postelí ceduli „Spolujízda pouze čtyři osoby“, ukradenou z  výtahu.

Osudové pro obě strany bylo i setkání s Viktorem Haitem, s kterým hrávali mariáš. Tento vysoký, hubený, dlouhovlasý muž s nezbytnou čelenkou, kterému na obou rukách chřestilo asi padesát náramků, některých dokonce vrostlých do kůže, měl osmnáct dětí, každé s jinou ženou, a papíry na hlavu. Jeho knihu Guláš — tak jak to vopravdu je jsem si jako malá s chutí přečetla. Se stejnou pohostinností, s  jakou se setkali v  Československu Frank s  Tobiasem, nám jejich přátelé a přátelé jejich přátel půjčovali své byty na Rujáně, kam jsme jezdili jak jinak než stopem, máminým oblíbeným přepravním prostředkem, který se jí však později stal osudným. Celé dny jsme nadšeně skákali mezi medúzy do studených vln Baltského moře, kolem se procházeli dederoni ve větrovkách, bratr Krištof se tam na půl roku zbavil ekzému a já byla nadšená, že má Táňa po letech čisté nohy.

Máminou srdeční záležitostí byla i Bratislava. Vzpomínám, jak jednou v létě na sídlišti Petržalka začala radostně škubat konopí, divoce rostoucí podél panelákové zdi, netušíc, že je to konopí seté, které k  jejímu velkému zklamání nic — ale opravdu vůbec nic — nedělá. V úrodné dunajské nížině naštěstí žili zkušení zemědělci, jejichž pověstné sklizně byly v Praze vyhledávaným artiklem. Jezdili jsme tam za skvělými lidmi, například básníkem Andym Turanem, malířem Jarem Chudáčikem, Jankem Psotkou či Peťo Oslejem.

Jednou mi teta Nina, mámina sestra, vyprávěla, že poslouchala v rádiu koncert nějaké jazzové zpěvačky, když tu byl její hlas náhle přehlušen zpěvem, ve kterém bezpečně rozpoznala Táňu. Tak o tom něco ví právě Peťo Oslej, který mi tuto historku, jež se odehrála na Jazzových dnech, nedávno připomněl. Prožil si asi to, co já s mámou již mnohokrát. Za prvé, je jasné, že kolize je nevyhnutelná, a za druhé, nelze tomu nijak zabránit. Peťo to popisuje takto: „S Táňou sme boli na Pražských jazzových dňoch, pravdepodobne rok 1984 v Lucerne. Stáli sme vzadu pri bare, keď tu zrazu začala na pódiu spievať speváčka spolu s kapelou... Táňa sa obrátila smerom k pódiu a po chvíli sa pridala k jej spevu. Odpovedala na speváčkine frázy, harmonicky, ale so svojím obvyklým akcentom… Pomaly sme, Táňa spievajúc, postupovali stredom Lucerny k pódiu... jedna časť publika vrčala, pískala, frflala... druhá pomaly začala chápať situáciu ako výsostne jazzovú, kde improvizácia má svoje miesto, aj keď takto neobvyklá, a začali radostne povzbudzovať... emócie stúpali každým krokom... prišli sme k pódiu, speváčka nezutekala... spolu si zanôtovali a skončili skladbu…“ Každopádně přeřvat Lucernu bez mikrofonu, to je docela slušný výkon, mami.

................

Tak co - dobrý text,ne? Co si o něm myslíte? Napište recenzi, ať vědí i ostatní.