Plnohodnotný výklad hermetismu a alchymie

PŘEDMLUVA

V této práci budeme používat termín „hermetická tradice“ ve zvláštním smyslu, který mu dal středověk a renesance. Naše kniha tedy nebude pojednávat o řecko-egyptském kultu Herma, ani v ní nepůjde výlučně o nauky obsažené v alexandrijské sbírce Corpus Hermeticum. Ve zvláštním smyslu, který máme na mysli, je hermetismus úzce spojen s alchymickou tradicí, a právě hermeticko-alchymická tradice bude předmětem naší studie. Pokusíme se zachytit pravý smysl a ducha této tajné nauky, která má jak sapienciální, tak prakticko-operativní charakter, byla ve své celistvosti tradována Řeky a Araby a v jistých textech se uchovala až do dnešní doby.

Hned v úvodu musíme upozornit na fatální chybu historiků vědy, kteří se snaží redukovat alchymii na pouhou chemii v dětském či mytologickém stádiu. Takovou interpretaci vyvracejí sami hermetičtí autoři, kteří varují před omyly plynoucími z doslovného chápání textů. Jejich řeč patří k tajnému jazyku symbolů a alegorií. Stejní autoři neúnavně opakují, že předmět jejich „vzácného Umění je skrytý“, že operace, o nichž píší, nejsou manuální, že jejich „Živly“ jsou neviditelné a od obecných živlů odlišné. Stejní autoři mluví opovržlivě o „suflérech“ a „paličích uhlí kazících Vědu“, z jejichž čachrů nemůže vzejít „nic než kouř“, a také o alchymistech, kteří ve své nevědomosti propadli právě těm pokusům, které dnes moderní autoři připisují hermetické vědě.

Opravdoví alchymisté vždy zdůrazňovali nutnost dodržování etických a duchovních podmínek pro završení Díla.

Přírodu vnímali jako živý organismus, a proto je jejich svět blízký světu gnosticismu, novoplatonismu, kabaly a teurgie, nemá však nic společného se světem chemie. Podobně se to má i s množstvím nedořečených formulací, jež pochopí „ti, kteří dokážou číst mezi řádky“; např. že alchymická Síra představuje vůli (Basil Valentin a Pernety), že kouř je „duše oddělená od těla“ (Geber), že tajemstvím „Arzénu“ je „mužnost“ (Zósimos), a mohli bychom pokračovat dalšími příklady.

„Hermovi synové“ tak dokážou pomocí rozmanitých symbolů vyjadřovat jedno a totéž, a hrdě opakovat: „Quod ubique, quod ab omnibus et quod semper.“ Jakob Böhme nám odhaluje axiom, na němž spočívá ono jedinečné hermetické poznání, prapůvodní tradice, která si činí nárok na univerzalitu: „Mezi rozením ve věčnosti, návratem do Edenu a objevením filosofického Kamene není žádný rozdíl“.

Stojíme tu snad před mystickým proudem? Pokud ano, k čemu ty převleky a hermetické jinotaje?

Budeme-li chápat pojem „mystika“ běžným způsobem, ve významech, které na Západě získal od dob klasických mystérií, a zvláště od nástupu křesťanství, pak musíme trvat na tom, že se o mystiku rozhodně nejedná. Ukážeme, že alchymie je spíše skutečná věda, jež nechápe reintegraci (obnovu prapočátečního stavu) morálně, nýbrž konkrétně a ontologicky. Reintegrace vede dokonce i k nabytí jistých nadnormálních sil a jednou z nich může být i ona slavná transmutace kovů.

Sama povaha hermetického procesu proto vytváří hlavní důvod pro jeho skrývání. Nikoli z vnějších důvodů, jako je snaha o udržení monopolu, nýbrž z vnitřních technických důvodů se každá věda tohoto typu vždy chrání iniciačním tajemstvím a symbolickým výrazivem. Existuje však ještě další důvod, jehož pochopení vyžaduje hluboké poznání obecné metafyziky dějin. Hermeticko-alchymické poznání bylo charakterizováno jako „posvátná věda“, ale mnohem lépe je charakterizuje označení ars regia čili Královské umění. Každý, kdo se zabýval studiem duchovních proudů, jež se rozvíjely v tzv. historické epoše, může potvrdit existenci základní opozice, kterou můžeme zredukovat na konflikt mezi královskou a kněžskou mocí. „Královská“ iniciační tradice ve svých čistých podobách může být pokládána za nejpřímější a nejlegitimnější spojení s primordiální Tradicí. Z pozdějších epoch známe tuto „heroickou“ duchovní cestu jako cestu dobývání a vítězství, jež vyžadovala mužné válečnické ctnosti. Na opačné straně se nachází kněžská tradice v úzkém slova smyslu s odlišnými a občas protikladnými hodnotami. Nejpatrnější je to na případech, kdy se kněžství zprofanovalo do teisticko-devocionálních podob a pak se střetlo s heroickou formou královské tradice.

Z hlediska původnější perspektivy „božské královské moci“ se kněžská tradice jeví jako rozpadlé torzo, jehož sentimentální, emocionální, teologické a mystické fragmenty získaly zejména na 
Západě navrch a zcela zatemnily esoterní prvky.Není náhoda, že se hermeticko-alchymická tradice nazývá Královské umění a že si za svůj hlavní symbol zvolila Zlato. Tento sluneční královský symbol nás přivádí zpět k primordiální Tradici, strážkyni důstojenství a světla, jež dalece přesahují nábožensko-kněžskou vizi světa. A nehovoří-li se v hermetické tradici o hledání Zlata, jako v jiných mytologických okruzích, nýbrž pouze o jeho výrobě, ukazuje to, jak významný je zmiňovaný heroický moment vítězství a dobývání. 

Teď můžeme snadno pochopit onen další důvod skrývání nauky. Po pádu Římské říše začal totiž Západ sledovat jinou tradici, ve které esoterní rozměr zcela upadl a uvolnil místo učení „spásy“ ztělesněné „Vykupitelem“. V těchto podmínkách se hermetici, na rozdíl od jiných iniciačních společností královského typu, které si zvolily vzdor, rozhodli pro cestu skrytosti. Královské umění se začalo vydávat za umění alchymické přeměny neušlechtilých kovů ve zlato a stříbro. Tak nebylo podezřelé z kacířství, a dokonce proniklo jako jedna z mnoha forem „přírodní filosofie“, která nenarušovala záležitosti víry, i mezi katolíky, kde potkáváme řadu enigmatických hermetických mistrů od Raymonda Lulla a Alberta Magna až po Pernetyho.

Odhlédneme-li od používání různých typů šifrovaného jazyka pro stejné věci a operace, jež bylo typické pro západní alchymisty, zjistíme, že alchymie není pouze západním jevem.

Existuje i alchymie indická nebo čínská a každý, kdo se tohoto tématu alespoň dotkl, může vidět, že jejich symboly, „matérie“ i základní operace si vzájemně odpovídají. Hlavně však odpovídají samotné vnitřní i vnější struktuře fyzické a nakonec i metafyzické vědy. Tyto souvztažnosti lze vysvětlit jedině tím, že „tradičnímu“ celostnímu chápání světa, života a člověka vládly tytéž ideje, které přirozeně vedly ke stejným výsledkům, a to i v tak speciálních technických záležitostech, jako je transmutace. Dokud alespoň částečně přetrvávalo toto „tradiční“ chápání, v němž se Západ od Východu lišil minimálně (srovnáme-li tyto odlišnosti s propastným protikladem alchymie a moderní vědy), byla alchymie uznávána a pěstována proslulými mysliteli, teology, „přírodními filosofy“, králi, císaři, a dokonce i papeži. Oddanost této disciplíně tedy rozhodně nebyla na překážku nejvyšším duchovním a intelektuálním ambicím.

Alchymická tradice se tajemně šířila nejen v čase během nejméně patnácti staletí západních dějin, ale i napříč kontinenty, na Východ stejně jako na Západ. Naše práce není určena k přesvědčování těch, kteří nechtějí být přesvědčeni. Poskytne však pevné opěrné body každému, kdo ji bude číst bez předsudků. Koneckonců i ten, kdo uzná jen některé z našich  závěrů, nepochybně ocení její význam. Jako by se před námi najednou odkryla zcela nová netušená země, podivná znepokojivá země bohů, duchů a kovů, jejíž fantazijní labyrinty se sbíhají v jediném 
ohnisku, v „mýtu“ o „rase bez králů“, rase „svobodných“, „pánech Hada a Matky“ – jak je nazývá vznešený jazyk hermetických textů.

Kromě úvodu, jehož účelem je objasnit „heroickou“ povahu královské tradice, se tato práce skládá ze dvou částí.

První je věnována symbolům a nauce, druhá praxi. Omezené rozměry tohoto vydání nás vedou k tomu, abychom se vzdali velkého množství citátů z řeckých, latinských a arabských textů a zachovali jen to nejpodstatnější. Snažili jsme se být tak jasní, jak jen to bylo možné. Ale čtenář by si neměl dělat iluze. Tato kniha se nedá prostě jen tak přečíst, vyžaduje studium. Proto se čtenář musí po získání ucelené představy vrátit zpět a znovu projít základní koncepce a symboly, které nikdy nelze pochopit izolovaně od zbytku, krok za krokem, aby vyčerpal všechny jejich možné významy. Z naší strany můžeme čtenáře ujistit, že v této knize nalezne pevný základ pro studium každého alchymického textu, ať už vypadá jakkoli temně a záhadně. Dále tvrdíme, že v praktické části se toho nachází mnohem víc, než se na první pohled zdá, pro případ, že by si čtenář opravdu přál vlastní zkušeností poznat realitu a možnosti, o nichž hovoří „Hermovi synové“. V každém případě jsme na jiném místě poskytli vše potřebné pro integraci všeho, co se z této knihy dá naučit, aby bylo možné získat účinné duchovní spojení s metafyzickými a metahistorickými prvky hermetické tradice.

Julius Evola