Zajímá vás pohled Pavla Kosatíka na Edvarda Beneše?

Už Masaryk o něm řekl, že bez něho bychom republiku neměli. Nelze to zpochybnit, Edvard Beneš měl lví podíl na vzniku Československa nejenom ve smyslu zeměpisném, ale také ideovém. 
Demokracie, kterou se první republika vyznačovala a která byla ve své době nejvyspělejší na východ od Rýna, nespadla z nebe.

Že lidé z okolních zemí, kterým záleželo na svobodě a na dodržování lidských práv, následujících dvacet let často hleděli s nadějemi právě k první čs. republice, byla z velké části i Benešova zásluha.

Ukázka:

Za kožlanskými humny

Většina českých velikánů nové doby, politiků, umělců i příslušníků dalších profesí, pocházela z chaloupek. Také Beneš. Narodil se 28. května 1884 v západočeských Kožlanech, v rodině chalupníka, jako poslední z deseti dětí. Skoro žádný z životopisců, kteří o něm později psali, neopomněl tento jeho prostý a venkovský původ zdůraznit. A dokonce i Beneš sám, když už jako 
prezident chtěl vystihnout plebejský charakter svého národa, vyjmenovával, kdo všechno z jeho sourozenců se stále, zatímco on sedí na Hradě, živí na vsi rukama.

Zároveň i v „plebejské“ první republice platilo, že lidé toužili spatřovat ve svých velikánech aristokraty.

Tak se prezidentu Masarykovi stalo, že jeho kult v mnohém splynul s kultem Františka Josefa I., habsburského mocnáře. U Beneše se zas pro změnu vyskytlo hned několik pokusů dokázat z jeho rodopisu ne-li přímo urozený, pak rozhodně starodávný a odevždy český původ.
Údajně i v samotné Benešově rodině se tradovalo, že předkové byli v zápisech doloženi už v 13. století, že rodinné příjmení, nesporně starého původu, prý znamená „jsem Čech“ a podobně. Beneš sám prý měl už jako chlapec doma nad postelí pověšený rodokmen, který měl odkazovat k Benešovi z Písku, Žižkovu spolubojovníkovi. Pozdější Benešové pak prosluli údajně pro změnu tím, že si i za časů panské roboty jako sedláci uchovali svobodu od nucené práce.

Kožlany na Rakovnicku, Benešova rodná obec, ležely na česko-německém jazykovém pomezí. Odjakživa se odtamtud chodilo za prací „do Němec“; tímto způsobem se také Benešova matka naučila německy stejně dobře jako česky; a také dětské bitky s německými kluky byly skoro na denním pořádku. Nastoupit do česko-německého „stýkání a potýkání“, řečeno s Palackým, od samého začátku znamenalo vytvořit si k Němcům sveřepější a podezřívavější vztah, než jaký Beneš později zažil třeba u Masaryka. Zatímco jeho učitel a mentor byl synem německé matky a vyrostl v prostředí germánské kultury a vzdělanosti,

Beneš odmalička poznával Němce jako ty, na které je třeba dávat si pozor, v zásadě jako na vždy připravené nepřátele.

Na časné dětství vzpomínal jako na dobu, kdy nejen rodiče, ale i sourozenci pracovali od rána do večera. „Vycházeli jsme z těžkých poměrů, musili jsme dřít a každý si nesl následky toho, co dělal.“ Rodiče pracovali na poli a okolo rodinné chalupy, otec se však časem zmohl a otevřel si obchod se smíšeným zbožím, v té době v Kožlanech jediný, takže prosperující. Když polovina původní rodinné chalupy shořela, Benešovi koupili novou, už s parametry gruntu, a na přikoupeném pozemku otec postavil cihelnu. Časy, kdy nebýval dostatek jídla, skončily. Lepšící se postavení rodiny umožnilo, aby postupně celkem tři synové odešli do světa na studia. Největší rodinnou nadějí byl dlouho nejstarší Václav, profesí učitel, který se jako první ze sourozenců začal angažovat v politice: v roce 1907 dokonce za Masarykovu realistickou stranu kandidoval do vídeňské říšské rady, nebyl však zvolen; v dalším rozletu ho zarazila nemoc a předčasná smrt v roce 1919.

Další bratr, Vojta, byl v politice úspěšnější. Pronikal do ní nejen doma v  Čechách, ale taky v Americe, kde poprvé pobýval v letech 1911–1914 a kde se seznámil s českou a slovenskou krajanskou komunitou; tyto kontakty později, za první i druhé světové války, dobře posloužily exilovému hnutí, vedenému nejmladším bratrem. Po vzniku ČSR se Vojta Beneš stal nejdřív (1925) poslancem a později (1935) i senátorem za sociálně-demokratickou stranu. Také za druhé světové války pracoval v exilu politicky a po únoru 1948 odešel za hranice potřetí a naposledy; byl z rodiny největším světoběžníkem. S nejmladším bratrem sdílel melancholický lesk v očích, ale také ctižádost, která byla, dalo by se říci, poznávacím rysem všech Benešů z kožlanské líhně.

Nejstarší bratr Václav byl o dvacet let, tedy o celou generaci, starší než Eduard (rodné křestní jméno si změnil na Edvard až později). Nebylo tedy asi divu, že k němu nejmladší sourozenec nikdy nezahořel těsnými city, jakkoli se s jeho politickým směřováním hlavně zpočátku identifikoval.

O Benešův vzestup se zasloužil hlavně o šest roků starší Vojta, který si jako první všiml, že Eduard kde může, tam čte, dokonce i na pastvě, a přesvědčil otce (který chtěl mít z Eduarda ševce, matka kněze), aby nechal nejmladšího syna vystudovat školu podle jeho vlastních představ.

Beneš sám na dětství nevzpomínal často; to spíš bratr Vojta, který byl i jako beletrista psavý, zachytil, jak dětský život „za kožlanskými humny“ (tak se jmenovala jeho nejčtenější kniha) vypadal. Eduard byl ve vzpomínání skoupější. Jednou, už jako prezidentovi, se mu vybavilo, jak v sedmi letech poprvé přijel s otcem z Kožlan na trh do Plzně, prvního velkého města jeho života. V noci se s otcem střídali při vedení koní a ve chvilkách spánku ve fasuňku (na korbě vozu); v následujících letech Eduard tuto cestu s koňmi absolvoval vícekrát. Zato Benešovy pozdější rodinné litanie byly i mezi žurnalisty pověstné. V únoru 1938 třeba sděloval britským novinám: „Mám osm sourozenců. Dva mí bratři jsou železničáři, jeden je dělníkem v Americe a dva jsou učitelé ve škole. Další je rolník. Moje dvě sestry jsou manželky rolníků. Bydlím v prezidentském paláci, zatímco moji bratři a sestry zůstávají na vesnici. Pro nás je to docela přirozené, zvláště když vezmeme v úvahu, že polovina našeho kabinetu ministrů jsou syny a dcerami dělníků a rolníků.“

Pozoruhodné je i to, že jinak svou rodinu žádným zřetelným způsobem ani z pozice hlavy státu neprotežoval. Opět tím kontrastoval s Masarykem, jehož tři dospělé děti a dva vnuci tvořili jeho častý, veřejnosti známý a mediálně vděčný doprovod, jakousi širší „státní domácnost“ svého druhu. Hradní a lánské úřednictvo hrálo tuto hru na „první rodinu“ také.

Beneš s manželkou byli veřejností vnímáni spíš jako příslušníci této širší Masarykovy rodiny, Benešovy vztahy k prezidentovi byly často přirovnávány k synovským a podobně.

Žádného ze svých sourozenců Beneš způsobem srovnatelným s tím Masarykovým nikdy nevyzdvihl a příliš na tom nezměnili ani spisovatelé, kteří se zabývali jeho životem. Nejempatičtější z jeho životopisců-současníků shrnul Benešovy dospělé vztahy k členům rodiny větou: „Žádný z bratří nečinil si na nic nároky a Edvard Beneš jim nic nenabídl.“ Pokud dospělé vztahy mezi sourozenci existovaly, považoval je Beneš zřejmě za své privatissimum.

Starší bratr Vojta u rodičů prosadil, aby nechali Eduarda studovat na klasickém gymnáziu nikoli v Plzni, která byla nejblíž, ale v Praze, jak si přál. Tak se Eduard v roce 1895, jako jedenáctiletý, poprvé ocitl ve městě, kde chtěl nejen vystudovat (začal na klasickém gymnáziu na Královských Vinohradech), ale kde údajně už tehdy toužil v dospělosti žít a pracovat. „Byl malý, sporý, dobře stavěný, pomalu se dával do pohybu, ale pak se pohyboval rychle,“4 zachytil jeho životopisec, jak dospělý Beneš popisoval sebe sama v mladším vydání. Příchod do Prahy vylíčil jako rozhodující životní moment, ve kterém ze sebe rychle setřásl tíhu venkovana. Doma si nikdy nemohl organizovat život podle svého, všude na něho číhaly úkoly, které bylo třeba plnit. V Praze poznal, jaké to je, když je člověk svým vlastním pánem od rána do večera.

Jiní, kteří se ocitali v podobné situaci, se chytali part, Benešovi však stačili dva tři kamarádi. Ani jim však neotvíral srdce. 

Údajně byl nejspokojenější, když si mohl o samotě číst a studovat. Zjistil, že sám sobě dokáže nastolit ještě přísnější režim, než jaký doma ordinoval otec celé rodině. I spolužáci prý se od něho pro jeho samotářství odtáhli. Později napsal, k čemu tehdy, ještě skoro jako chlapec, dospěl: že význam člověka se dá změřit nejenom počtem přátel, ale také množstvím a intenzitou vyvolaných nepřátelství.

Mezi dvanáctým až dvacátým rokem věku si celkem oblíbil divadlo; jako ochotnický herec prý účinkoval v několika Klicperových komediích; svěřovali mu v nich i větší role. Hodně času 
taky věnoval pěstění těla. Všechny Benešovy děti cvičily v kožlanském Sokole, nejmladší Eda už od šesti let. Sám si prý dokonce postavil doma na zahradě hrazdu, na které posiloval, tak 
aby o tom cizí kluci nevěděli. Podle toho, co o tom později napsal, ho na sokolských cvičeních od začátku zajímalo tyršovské propojení péče nejenom o tělo, ale i o ducha. „V Sokole jsem 
prošel výchovou národní, v Sokole začala také moje první práce politická,“ vzpomínal.

Když přišel do Prahy, zažil také rozvoj sportu, který předtím doma neznal: v devadesátých letech 19. století začaly v Praze vznikat první fotbalové kluby a Beneš se k této vlně přidal. Od čtrnácti let chodil trénovat na Letnou, ale nakonec vstoupil do Slavie. Hra sama i organizace zápasů byly v plenkách; určující byla chuť kopat do balonu; při každém tréninku nastoupilo do hry tolik hráčů, kolik onoho dne zrovna dorazilo. Herní strategie dlouho neexistovala, dvě mužstva se jako hejna much honila za míčem od začátku až do konce poločasu. Při své výšce 163 centimetrů a z venkova získané tělesné kondici se Beneš záhy stal nadprůměrně pohyblivým a technicky zdatným hráčem. V necelých dvaceti letech měl nakročeno stát se nejlepším levým křídelníkem v Praze, slibně se rozvíjející kariéru však v roce 1903 přerval úraz: zlomil si nohu. Věc měla dohru, na gymnáziu, kde Beneš studoval, bylo sportování zakázáno a hráči, který se objevil ve škole se sádrou, hrozilo, že bude vyloučen. Rozhodl se pro úkryt v nemocnici, kde nakonec strávil celých šest týdnů, než byl vypátrán.

Se štěstím usmlouval toliko sníženou známku z chování; což však zároveň znamenalo odnětí stipendia, z něhož si do té doby platil školné.

Podle jeho pozdějšího podání o tom, že s fotbalem úplně skoncoval, rozhodl jeho individualismus: ani se spoluhráči prý nedokázal navázat přátelství, vadilo mu, že mluvili sprostě a po zápase často zamířili do hospody. Dávný úraz se mu každopádně podařilo zužitkovat ještě v roce 1915, kdy před odvodní vojenskou komisí úspěšně simuloval pochroumanou nohu a vyhnul se tak odchodu na frontu. Později na univerzitě a poté v politice už na pravidelné sportování neměl čas. Za udivující pracovní výkony, jimiž v dalších letech překvapoval přátele i nepřátele, však vděčil právě kondici nabyté v mládí; nakonec mu vydržela až skoro do šedesátky.