V domácnosti vstávaly první a poslední chodily spát - jaký byl život služky?

Praha, Krakov nebo Vídeň – ve všech středoevropských městech byla situace služek pro všechno podobná. V domácnosti vstávaly první a poslední chodily spát, většinou neměly ani kde se pohodlně a důstojně vyspat, umýt se nebo si nechat své osobní věci. K tomu těžká práce bez volného času, malé výdělky a závislost na náladě paní domu. Teprve postupně začaly vznikat spolky, které se snažily služebné vzdělávat nebo je chránit před nástrahami velkoměst. Historické reportáže Joanny Kuciel-Frydryszak Služky pro všechno a Venkovanky, které se věnují tvrdému životu žen na vesnici, se staly v Polsku bestsellery a vzbudily diskusi o tom, jestli známe osudy vlastních prababiček.

Joanna Kuciel-Frydryszak (1969) spisovatelka a novinářka, absolventka žurnalistiky na Vratislavské univerzitě. Začínala jako reportérka Polského rozhlasu a mnoho let pracovala pro různá vratislavská média. Je autorkou biografií Antoniho Słonimského Słonimski. Heretyk na ambonie (Kacíř na kazatelně) a Kazimiery Iłłakowiczówny s názvem Iłła. Bestsellerem se staly historické reportáže Služky pro všechno (Służące do wszystkiego, česky Absynt 2026) a Sedliačky. Rozprávanie o našich starých mamách (Chłopki. Opowieść o naszych babkach, slovensky Absynt 2025, česky vyjde v roce 2026). Vyvolaly v Polsku celospolečenskou diskusi. Joanna Kuciel-Frydryszak za ně získala několik ocenění, včetně ceny Teresy Torańské a O!Lśnienia populárního portálu Onet, byla nominována na cenu Nike a cenu Ryszarda Kapuścińského.

Ukázka:

Životní podmínky jsou příšerné, i když je byt velký. Služka nemůže počítat s pokojem, jaký mají ostatní členové domácnosti. „Neboť ty nejsou pro služebnictvo.“ Pro ně jsou niky, výklenky, mezipatra, chodby. V nejlepším případě malé služební pokoje, které obvykle mívají tři metry, i když existují i devítimetrové. Ale stává se, že ty se pronajmou, a služka musí do kuchyně.

(…) Ve lvovských bytech – podle Kazimierze Schleyena, znalce tamějšího folklóru – vypadala kuchyně takto: „Nad Maryniným lůžkem visel na zdi kobereček, vlastnoručně ušitý z barevných zbytků sukna, hedvábí a perkálu. A na koberečku mnoho svatých obrázků, vybledlých fotografií a pohlednic se svátečními přáními. V záplavě pohlednic jistě byly lístky k aprílu, povětšinou s hlavou klevetnice s ústy s velkým visacím zámkem.“

Lvovská Marynia se ovšem nemá nejhůř. Když v roce 1919 ministerstvo práce pořádá mezi služkami anketu, aby se v jejich situaci zorientovalo, výsledky jsou fatální. „Spíme v jámě, kde se můžeme udusit, a pro ty jejich čertíky se salóny tapetujou hedvábím,“ píše jedna ze služek. Další: „Spim na pavlači hned nad kadibutkou nádrž je tak že moje postel stojí hned pod ní, vlhkost že když ráno vstanu jako praštěná půlku hodiny vůbec se nemůžu zvednout, sotva se natáhnu po žebříku a nadechnu se pořádně točí se mi hlava nemám sílu vyčerpaná strašně.“

Další služka, která přespává v kuchyni, si stěžuje, že jí puchří oděv. Jiná, že ji z vlhka bolí klouby. Další píše: „Panstvo má pro sebe sedm pokojů, a služky spí v tmavé alkovně, kde teče ze stěn a přímo z postele se musí vstoupit do vody, která tam přes noc natekla.“ Další si zoufá, že má lůžko u dveří, a když je jednou přesunula, paní rozházela všechny věci a přikázala je vrátit na původní místo. Od té doby je neustále nemocná a z prochladnutí ji bolí kyčel.

Služky si stěžují na kamennou podlahu, která vyvolává revma, na prašné pavlače, kam musí lézt po žebříku a často se přitom praští do hlavy. Mladá služka píše, že spí ve vlhku a má velké bolesti v rukou. Zoufale volá: „Je mi dvaadvacet. Co se mnou bude k stáru?“

Anketu, která později inspirovala polské ministerstvo práce, uspořádal v roce 1900 v Německu doktor Oscar Stillich. Získané výsledky byly rovněž otřesné. „Služebnictvo obývalo ty nejhorší kouty domů, kde se v létě umíralo horkem a hmyzem, a v zimě mrzlo pod jinovatkou zledovatělého brlohu, zatímco psík paní domu v klidu usínal v rozkošně připraveném pelíšku,“ píše dr. Stillich. Ze 459 respondentek jich 128 spalo na takzvaných pavlačích, tedy mezipatrech. Dalších 27 z nich spalo v tmavých výklencích pod schodištěm a na půdách, a 18 v rozích koupelny.

V celé Evropě jsou bytové podmínky služebnictva hanebné, ovšem ve Francii dává služkám systém chambre de bonne v šestých patrech pařížských buržoazních bytových domů alespoň náznak svobody a práva na soukromí. Zaměstnavatelům totiž umožňuje dostat služky z bytu, což se zdá jako mnohem zdravější než situace služebnictva, která má status cizince a zároveň zaujímá místo mezi členy domácnosti, k nimž ovšem nepatří ani v tom nejotevřenějším prostředí.

Maria Dąbrowska, levicová spisovatelka angažovaná ve společenských záležitostech, si 9. srpna 1918 během cesty zapisuje do Dzienniků (Deníky): „Koho by napadlo, že bez služebné, samoten či samotná v bytě, bez jakýchkoliv služeb lidí z tzv. nižší vrstvy, je tak příjemně. Služebnictvo přináší do domu jakýsi podivně cizí prvek.“

Francouzské pokojíčky pro služky jsou několikametrové kumbály se střešními okny, dnes vyhledávané studenty, často přestavěné a spojené s další místností. Téměř do konce 20. století je využívali bohatí Pařížané, kteří tam stejně jako před sto lety umisťovali svoje služebnictvo, nejčastěji z Afriky nebo ze Španělska. A stejně jako dřív se nezbavovali švábů, většinou ani neměli potuchy, jak ty obvykle obskurní místnosti vypadají, protože nikdy nepoužívali kuchyňské schody, stejně jako jejich předkové totiž vcházeli předem. S úsměvem míjeli správcovou domu v hale dekorované zrcadly a křišťálovými lustry, pak mizeli v elegantním výtahu, který je odvážel do komfortních bytů.

Ve dvacátých letech v Polsku začíná moderní stavebnictví zohledňovat požadavky veřejných činitelů, aby pokoje pro služebnictvo měly okna.

Jejich obytná plocha ovšem svědčí o tom, že mentálně se toho moc nezměnilo, služka je chápána utilitárně, jen o málo lépe než vysavač. Zarážející je, že v projektech velkých bytů jsou služební pokoje pořád jen kumbály. V Krakově v ulici Wielopole má byt v činžáku z roku 1938 plochu sto čtyři metrů čtverečních, skládá se ze tří dvacetimetrových pokojů, kuchyně má šestnáct metrů. Je v něm i služební pokoj – má tři metry čtvereční. Nikoho to nepobuřuje. Pokrok spočívá v tom, že služka má svůj pokojík.

V luxusním gdyňském Bankowci, bytovce pro zaměstnance Zemské hospodářské banky, postavené v roce 1938, byly služební pokoje velmi malé nehledě na obytnou plochu bytu. V bytě s 60,65 metry čtverečními má pokojík pro služku 4,25 metru čtverečních, v apartmánu s 98 čtverečními metry zabírá služební pokojík 5,65 metru čtverečních. Ale všechny mají okna a zabudovanou skříň. Služka pracující v bankovní bytovce nemusí přechovávat své dvoje šaty v kufříku.

Místnosti pro služebnictvo mají poněkud jiný standard výbavy než zbytek bytu. V poznaňském bytě v Gajowé měl výklenek pro služku linoleum, zbytek kuchyně prkennou podlahu. „Podlaha v pokojích pro služebnictvo se obvykle nedrhne, ale je třeba ji denně důkladně vymést a vytřít mokrým hadrem namotaným na koště,“ píše Michalina Ulanicka v roce 1930 a radí, jak vyrobit záclony z hedvábného papíru, aby zakrývaly spodek okna, což je důležité při oblékání a svlékání.

(…)Je zarážející, že v muzeích, otevřených v bývalých činžácích, například v Katovicích, Opolí či v Krakově, se nikdy neprezentují služební místnosti – tedy skutečné provozní prostory bytu. Návštěvníci se procházejí po okázalých salonech, mohou se seznámit s tím, jak byly na počátku 20. století zařízené měšťanské kuchyně, ale nevstoupí do pokojíčků služek ani na kuchyňské schody. Tyto části budov, například v Katovicích, jsou od expozice odříznuté, očividně je nikdo neuznal za zajímavé ani důležité, ačkoliv je téměř nemožné vyprávět o životě měšťanské rodiny z oné doby a vynechat domácí službu, bez níž se tehdy nedalo žít. Zbavit se stop její přítomnosti je však téměř nemožné.

Výmluvné jsou kupříkladu zvonky na služebnictvo zabudované do zdi, které měly zdokonalit služčinu práci, a především umožňovaly panstvu rychle ji přivolat.

Zvonky se objevily v 19. století a spolu s vývojem technologie se měnila jejich konstrukce. Toto zařízení, vystavené v činžáku z let 1910–1912 (v Muzeu historie Katovic) je černá deska s elegantními číslicemi, mezi nimiž vidíme zřejmě logo výrobce zvonků: Gonsiorowski. Katowitz. Číslic je osm, neboť byt sestával z osmi místností včetně haly. Každá z nich měla svoje číslo a když paní zvonila, na zvonku se zdvihala klapka s číslem. Marysia už věděla, že ji volají do ložnice.

V minimuzeu založeném Marií Piradoff-Linkovou v gdyňském Bankowci nejsou zvonky provedené v okázalém secesním stylu, jsou moderní, nemají už dekorativní, ale užitnou funkci. Je to lišta s okénky, v každém okénku se nachází číslo odpovídající místnosti, ze které se dá na služebnictvo zazvonit, včetně koupelny.

...........

překlad Michael Alexa