Slyšíš? To les se zbláznil

/ Tomáš Weiss
"V přírodě jsme ponecháni sami sobě. A nekonečnost prostoru okolo nás a nad námi, síla živlů, fakt, že je toho tolik, co nás překračuje v čase i v prostoru – jak by bylo možné to nevidět! Já jsem městský člověk, proto mám možná v sobě údiv vůči věcem, které třeba venkovan považuje za samozřejmé, protože s nimi denně přichází do styku, možná se s nimi i potýká a otravují mu život." Poezie Jitky Srbové a její nová sbírka Les.
"V přírodě jsme ponecháni sami sobě. A nekonečnost prostoru okolo nás a nad námi, síla živlů, fakt, že je toho tolik, co nás překračuje v čase i v prostoru – jak by bylo možné to nevidět! Já jsem městský člověk, proto mám možná v sobě údiv vůči věcem, které třeba venkovan považuje za samozřejmé, protože s nimi denně přichází do styku, možná se s nimi i potýká a otravují mu život." Poezie Jitky Srbové a její nová sbírka Les.

 

Jitka N. Srbová (1976)
Vystudovala FHS UK. Na internetu publikovala pod nickem Natasha;  básněmi je zastoupena v literárních sbornících /7edm /(Theo, 2010) a /Místa nevhodná k odstranění/ (Městská knihovna Varnsdorf, 2010) a v ročenkách /Nejlepší české básně/ (2012 a 2015).

Publikovala rovněž hojně časopisecky. Uspořádala sekci internetových autorů v Antologii české poezie II. díl/, 1986–2006 (dybbuk, 2007) a výbor z díla Milana Hrabala /Až na kost /(Protis, 2011), řadu let vedla on-line Almanach /Wagon/. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011) a /Světlo vprostřed těla/ (Dauphin, 2013). Žije v Hořovicích a v Praze.

Ukázka:

Má dcera pochoduje lesem

I.
Má dcera pochoduje lesem. Nemůže po svých, proto
používá mé nohy, mé oči a můj strach. Ve větvích
mizí její hlas, i volání za zaběhnutým jezevčíkem.
Jsme tu samy. Samy a listopad.

II.
Nejsme tu vůbec samy. Má dcera všechno vidí, ukazuje prstem
skrz poloshnilé šaty keřů, do mlh ve zcepenělém mlází.
Tam nějaký trumpetista vyluzuje skřele, duběnky a pozdní
podhoubí. Tito všichni poté diskutují; přesně ve tři odpoledne.
Pokouším se omládnout.

III.
Pokouším se omládnout, nejde to, má dcera pochoduje
lesem, její prstoklad na madle vábí ohrožené druhy.
Kam ses poděl, pitomečku s cigaretou? Les snese
tyto pokusy, ale divák dáví. Z nutnosti zpívám.

IV.
Z nutnosti zpívám, má dcera pochoduje lesem,
na této lavičce sedím pokaždé, když spí. Pokaždé
je slovo nakažlivé chuti. Přidáš si pokaždé,
kašlaje na špek na břiše.

V.
Má dcera v lese spí. Sedím na jiném místě. Hladina
je mrtvá, zato tajuplný dům ožívá. Jednou tu kdosi
bude domácí, zatím garden smrdí listím.
Zpod nového plotu se vynořují nory. Krteček
a kamarádi. Z nutnosti kreslím kroky do rozmoklé země.

VI.
Není možné lhát: ten les je malý. Každý chlap
ho krikeťákem přehodí, jen nemít plné ruce handsfree.
Má dcera pochoduje lesem, říkám: les jejích snů
je bezedný; říkám, hovořím, rukama mávám.
Má dcera v lese spí.

 

Nastavte si sojku hlídačku.

Rozebráno
223 Kč
běžná cena 248 Kč
Pohlídat
Sojko sojko, dej mi vědět, až...
Přihlaste se 
223
False
1
127
2
4
24
220409
0

Další články

Vizuální umělci, narození před rokem 1945, zaujali fotografa Hynka Glose a kulturního redaktora České televize Petra Vizinu. Stanislav Kolíbal, Theodor Pištěk, Adéla Matasová, Jan Švankmajer, Adolf Born, Jan Saudek…
Ukázky

Staří psi a jejich kousky

Vizuální umělci, narození před rokem 1945, zaujali fotografa Hynka Glose a kulturního redaktora České televize Petra Vizinu. Stanislav Kolíbal, Theodor Pištěk, Adéla Matasová, Jan Švankmajer, Adolf Born, Jan Saudek…
 | Tomáš Weiss
Román Zinkoví chlapci napsala nositelka Nobelovy ceny za literaturu 2015 v roce 1989 po uskutečnění asi 500 rozhovorů s veterány z afghánské války a s matkami padlých vojáků. Název odkazuje na zinkové rakve, v nichž se mrtví vojáci vraceli do Sovětského svazu. Vydána byla v roce 1992 a Alexijevičová kvůli ní několikrát stála před soudem.
Ukázky

Další Alexijevičová, tentokrát o příbězích rakví se sovětskými vojáky

Román Zinkoví chlapci napsala nositelka Nobelovy ceny za literaturu 2015 v roce 1989 po uskutečnění asi 500 rozhovorů s veterány z afghánské války a s matkami padlých vojáků. Název odkazuje na zinkové rakve, v nichž se mrtví vojáci vraceli do Sovětského svazu. Vydána byla v roce 1992 a Alexijevičová kvůli ní několikrát stála před soudem.
 | Tomáš Weiss
Tereza Boučková (1957) vydává další zprávu ze svého života. Kdo zná Indiánský běh a Rok kohouta ví, že tohle je její parketa. Je to vlastně jednoduchý mustr - napřed si uděláte ze života dobrodrůžo (nebo se prostě do divočiny už narodíte), a pak už vlastně spíš nestačíte stenografovat. Jen je jasné, že lidé kolem spisovatelky se už předem děsí, kdy budou zase zbásněni.
Ukázky

Rok Boučkové

Tereza Boučková (1957) vydává další zprávu ze svého života. Kdo zná Indiánský běh a Rok kohouta ví, že tohle je její parketa. Je to vlastně jednoduchý mustr - napřed si uděláte ze života dobrodrůžo (nebo se prostě do divočiny už narodíte), a pak už vlastně spíš nestačíte stenografovat. Jen je jasné, že lidé kolem spisovatelky se už předem děsí, kdy budou zase zbásněni.