Social science fiction

Náš strach z budoucna vykreslují naše filmy a knihy. Všechny jsou v jistém smyslu mrazivými dystopiemi, kde je člověk většinou v jednom nebo jiném směru postaven proti stroji {R.U.R., Vesmírná odyssea 2001, Blade Runner, Terminátor, Ghost in the Shell, Matrix, ale i novější Já, robot, Ex Machina, Ona, Transcendence atd.). Zde je možná také na místě si všimnout, že Star Wars je snad jedinou ságou z této kategorie, která tímto dualismem člověk vs. robot netrpí. Není zde ani fascinace roboty, ani z nich nejde strach, což je vzácná výjimka v jinak celkem antirobotickém žánru.

A tak žijeme v době, kdy se z filmů (dělaných pro zábavu) stávají proroctví. Takový dobrovolný Matrix spolu s rebelujícími skupinami, které se nás budou z digitálního snění snažit probudit, je zcela představitelný, když vez­mete v potaz nástup virtuální reality (nebo spíše reálné virtuality). Film Ona (ve kterém se hlavní hrdina zamiluje do umělé inteligence ve svém mobilu) je de facto zcela představitelný, stejně jako Transcendence (přestěhování duše do neuronové sítě počítače), i když neurologové říkají, že ještě nějaký pátek potrvá, než něco takového bude možné. Nicméně je představitelné, že by se na internetu časem „dalo žít". Je představitelné, že časem bude mít člověk místo očí kamery (rozmístěné po celém světě), místo fantazie augmentovanou realitu (bojovat s draky v lese nebude vyžadovat fantazii, ale VR brýle, které nám realitu podle potřeby dotvoří), místo paměti RAM, místo uší mikrofony, místo úst globální štěbetání na Twitteru. Jistě, člověk bude mít své původní oči a biologické uši, ale bude nám to asi tak platné jako dnes neobutá noha. Nebo nahé tělo. Nebo zuby bez zásahů zubaře a staré oči bez brýlí.

Podobně to ještě dávno před zrodem celého internetu popsal sociolog Marshall McLuhan - každá augmentace našich původních vlastností zároveň znamená oslabení těch původních. Automobily nám augmentují nohy, což neznamená, že o své biologické nohy přijdeme, ale již nám nebudou stačit. Bez automobilu se dnes člověk cítí nemobilní, jakoby bez nohou. Bez mobilního aparátu (zkuste ho někdy nechat na den doma) zase budeme mít rychle pocit, že jsme mimo, že nemáme kontakt se světem, neslyšíme a nemůžeme mluvit. Najednou se naše „božiště", naše sféra vlivu, smrskne z celého světa a znalostí celého světa na naše bezprostřední okolí a ani o milimetr dál. Zajímavý pocit.

Digitální technologie nás spojují, ale zároveň také oddalují (podobně jako peníze). Díky technologickému pokroku a digitálními kolapsu prostoru si můžeme udr­žovat družinu stovek či tisícovek přátel - ale kolika jste za poslední rok napsali dopis, který měl více než stránku (a poslali třeba e-mailem)? Jsme přítomni celému světu, celý svět je přítomen nám - ale my jsme nepřítomni na večeři s přáteli. Jsme myslí a pozorností někde jinde. Lidstvo dlouho hledalo červí díry - které nás přenesou z jednoho vzdáleného místa na jiné - v hlubinách vesmíru. Přitom každý z nás nosí takovou digitální červí díru v kapse - náš mobilní telefon, černá vstupní brána do časoprostorově zkolabovaného světa-nesvěta digitálního internetu, se stává naším „nejbližším bližním". Již možná dnes je dost dobře možné, že jste se svým mobilním druhem strávil více času než s živým člověkem - cestujeme s nimi, uléháme s nimi, chodíme s nimi na záchod, do hospody, do školy, do práce. Neustále se jich dotýkáme (člověk má skoro pocit, jako by nám - v jinak stále bezdotykovějším a bezkontaktnějším světě - „vysávaly" dotyky). Naše těžiště, těžiště naší duše se pomalu stěhuje pryč z tohoto materiálního světa. Koneckonců kdo taky kdy tvrdil, že je biologická forma života tou nejvyšší možnou, že?

Globální nomádi

Ale to je od nás jistě dál než dvacet let. Mezitím se budou -pomalou rychlostí - měnit jiné věci. Všimli jste si, že internet je takový zajímavý experiment ve spontaneitě? Internet nikdo nevlastní (i když různé firmy se jej snaží ekonomicky sklízet, jako Google), státy a národy zde hrají naprosto nevýraznou roli, nejsou zde daně, skoro žádná pravidla. Je to svět ničím neomezené fantazie. Internet funguje na zvláštním ekonomickém modelu, který je srozumitelný nám, ale asi bychom jej marně vysvětlovali generacím před námi. Přístup na internet má dnes skoro každý - chudý či bohatý. Nejbohatší člověk na světě nebude mít o moc lepší smartphone než student bakalářského cyklu. Stejně tak se smývají rozdíly - oblíbená hračka desetiletého kluka (smartphone) bude stejná jako nejdůležitější „pracovní nástroj" (smartphone) drtivé většiny špičkových manažerů či vědců. Na internetu, který vzniká spontánně, si lidé pomáhají se vším možným (naleznete zde rady téměř na vše a ještě víc) a drtivá většina „služeb internetu" je zadarmo. Veškerou svou oblíbenou hudbu, přednášky, recepty nalez­nete na YouTube - o Wikipedii nemluvě. S mým „přítelem" na Facebooku z Číny mohu mít mnohem více společných zálib a otázek než s mým „biologickým" sousedem, který sice má stejnou národnost, jazyk, zvyky jako já, ale tím to končí. Možná takováto uskupení ideologicky spřízněných osob budou v budoucnu důležitější než národní státy. Není moc důvodů, proč by naše ideologická preference měla být diktována geografickou proximitou. Takto nějak mohou dost dobře vypadat negeografické „národy" budoucnosti.

Nebo se to také může všechno pěkně pokazit. Každopádně nás v drtivé většině oborů čekají celkem tektonické změny. Nicméně tato kniha vám jistě pomůže udělat si na věci budoucí vlastní názor. A pro toho, kdo se na vývoj dívá s nedůvěrou - aspoň zde naleznete povzbu­zení užít si náš svět přesně tak, jak je. Protože dlouho už takový nebude.

Tomáš Sedláček