Heil feťák!

/ Norman Ohler

Nacismus měl podle Normana Ohlera, německého publicisty a autora knihy Totální rauš, velkou zálibu v metamfetaminu. Že byl Adolf pěkný pacient, tak o tom už jsou celé knihovny, tahle jen doplňuje tu hrůznou mozaiku. Přečíst by si  knihu měli hlavně neonáckové, kteří tak rádi pokřikují na své odpůrce, že jsou zfetované socky.
Nacismus měl podle Normana Ohlera, německého publicisty a autora knihy Totální rauš, velkou zálibu v metamfetaminu. Že byl Adolf pěkný pacient, tak o tom už jsou celé knihovny, tahle jen doplňuje tu hrůznou mozaiku. Přečíst by si knihu měli hlavně neonáckové, kteří tak rádi pokřikují na své odpůrce, že jsou zfetované socky.

Ukázka z knihy:

Injekční koktejl pro pacienta A

On sám je něčím nevysvětlitelným, tajemstvím a mýtem našeho národa.

Joseph Goebbels

 

Diktátor měl vždy hrůzu z doteků jiných lidí a odmítal se podrobovat lékařským vyšetřením, pátrajícím po příčinách jeho potíží. Nikdy by nedokázal důvěřovat specialistovi, který o něm věděl víc než on sám. Starý dobrý rodinný lékař Morell se svým neškodným a příjemným vzezřením mu naproti tomu od počátku skýtal pocit bezpečí. Morell se ani v nejmenším nesnažil proniknout do Hitlerova těla, aby odhalil skryté příčiny jeho zdravotních problémů. Vpich jehly pod kůži, kterým seriózní medicínu nahradil, mu stačil, a když měla hlava státu fungovat a neprodleně požadovala, aby ji Morell okamžitě zbavil potíží a veškerých zdravotních problémů, lékař u Hitlera — stejně jako u herečky z divadla Metropol — ani na chvilku nezaváhal a ihned přichystal dvaceti procentní roztok dextrózy od společnosti Merck nebo vitaminovou injekci. Okamžité odstranění příznaků bylo heslem, jež si vedle berlínské bohémy oblíbil také „pacient A“, kterého Morell začal léčit.

Hitler se nechal zlákat rychlostí, jakou se jeho zdravotní stav zlepšil — většinou ještě když byla jehla v žíle. Argument jeho osobního lékaře ho přesvědčil: spotřeba vůdcovy energie při plnění rozmanitých úkolů prý byla tak vysoká, že nemohl čekat, až se látka dostane tabletou přes trávicí trakt (beztoho přetížený) do krve. Hitler to chápal: „Morell mi dnes chce dát ještě jednu velkou injekci jódu a injekci na srdce, játra, kalciovku a vitaminovou injekci. V tropech se naučil, že lék se má vstříknout přímo do žíly.“

Jelikož se velmi zaneprázdněný vládce neustále obával, že bude při výkonu své funkce zdravotně omezen a že nestihne všechno potřebné, a zároveň byl přesvědčen, že si nemůže dovolit pracovní neschopnost, protože by nikdo nebyl s to převzít jeho úkoly, nabývaly tyto nekonvenční léčebné metody od roku 1937 rychle na důležitosti. Několik injekcí denně již záhy nebylo vzácností. Hitler si zvykl na opakované pronikání jehly pokožkou a na následné tajemné proudění údajně silné látky do žil. Pokaždé se pak dočasně cítil lépe.

Tenká jehla z nerezové oceli, která mu pronikala pod kůži, díky čemuž byl „okamžitě připraven fungovat“, odpovídala jeho naturelu: situace vyžadovala neustálou duševní bdělost, tělesnou vitalitu, energickou rozhodnost. Neurotické nebo jiné duševní zábrany se musely dát na povel trvale vypnout a on sám musel být za všech okolností plný sil.

Záhy se nový Hitlerův lékař nesměl od svého pacienta hnout a obavy Hanni Morellové se naplnily: její manžel už neměl na svou berlínskou praxi čas. Do ordinace na Kurfürstendammu si Morell musel najít zástup a později napůl pyšně a napůl fatalisticky tvrdil, že byl jediným člověkem, který vídal Hitlera od roku 1936 každý den nebo alespoň obden.

Před jakýmkoliv významným projevem si říšský kancléř od té doby dopřával „injekci na posilnění“, aby mohl optimálně fungovat. Případný nástup nachlazení, které by mohlo ohrozit jeho výstupy na veřejnosti, byl již předem vyloučen nitrožilní aplikací vitaminů. Aby byl Hitler schopen udržet paži při „německém pozdravu“ co nejdéle nahoře, jednak cvičil s pružinovým posilovačem, jednak krmil své tělo hroznovým cukrem a vitaminy. Nitrožilně aplikovaná glukóza zajistila po dvaceti vteřinách přísun energie do mozku, směs vitaminů Hitlerovi umožnila konat přehlídky před svými vojáky či národem bez známek fyzické slabosti i v nejchladnějších dnech jen v tenké uniformě SA. Když kupříkladu v roce 1938 začal před svým projevem v Innsbrucku nečekaně chraptět, Morell tuto nesnáz rychle odstranil injekcí.

Také jeho zažívací potíže se nejprve zlepšily. Došlo tedy i na slíbený dům pro Hitlerova osobního lékaře — a sice na nóbl ostrově Schwanenwerder na řece Havole v Berlíně, v těsném sousedství ministra propagandy Goebbelse. Reprezentativní vila však nebyla až tak úplným darem: Morellovi si museli pozemek, oplocený ručně kovaným železným plotem, ležící na Inselstraße 24—26* koupit za 338 000 říšských marek, obdrželi ovšem od Hitlera bezúročnou půjčku přes 200 000 marek, která byla posléze zaúčtována jako honorář za ošetření. Nový domov však nepřinesl lékaři prominentů, který se tímto dostal do nejvyšší ligy, pouze výhody: Morell si musel najmout pomoc v domácnosti a zahradníka; jeho fi xní náklady náhle prudce vzrostly, přestože nevydělával automaticky víc. Nebylo už ale cesty zpět. Svého nového životního stylu i neskrývané blízkosti moci si již přespříliš užíval.

Rovněž Hitler si na lékaře zvykl více, než bylo obvyklé, a kritiku korpulentního muže, který mnoha pohlavárům ve vůdcově vysoce konkurenčním okolí připadal nechutný, kancléř suše odrazil: Morell tu prý není proto, aby někomu voněl, ale aby pečoval o jeho zdraví. Z titulu své funkce jmenoval v roce 1938 někdejšího módního lékaře — aby mu dodal punc serióznosti — bez habilitace profesorem.

Další články

Současné jednostranné preferování soudobých dějin utvrdilo představu, 
že geneze demokratických idejí u nás začíná až se vznikem první republiky. 
Ve skutečnosti však počátky klíčových institucí současné politické kultury sa-
hají už do doby vlády domu habsbursko-lotrinského. Právě tehdy u nás začíná právní pozitivismus, mění se konstelace státu, církve a společnosti a vznikají masová média. Víc v knize Habsburkové, která vychází ve dnech 100. výročí úmrtí císaře Františka Josefa I.
Ukázky

Habsburkové čili budování občanské společnosti v českých zemích

Současné jednostranné preferování soudobých dějin utvrdilo představu, že geneze demokratických idejí u nás začíná až se vznikem první republiky. Ve skutečnosti však počátky klíčových institucí současné politické kultury sa- hají už do doby vlády domu habsbursko-lotrinského. Právě tehdy u nás začíná právní pozitivismus, mění se konstelace státu, církve a společnosti a vznikají masová média. Víc v knize Habsburkové, která vychází ve dnech 100. výročí úmrtí císaře Františka Josefa I.
 | Ivo Cerman
Prezident Beneš, tragická postava dějin 20. století, vyvolával vášně a polemiky, někdy velmi ostré, které se neustále rozvíjely po roce 1948 a zejména od roku 1989, kdy se v českých zemích i na Slovensku promluva historiků zbavila politického područí. I dál se k němu váží komplexní debaty. Beneš se tak dodnes stává např. součástí politického boje.
Ukázky

Beneš mezi Hitlerem a Stalinem

Prezident Beneš, tragická postava dějin 20. století, vyvolával vášně a polemiky, někdy velmi ostré, které se neustále rozvíjely po roce 1948 a zejména od roku 1989, kdy se v českých zemích i na Slovensku promluva historiků zbavila politického područí. I dál se k němu váží komplexní debaty. Beneš se tak dodnes stává např. součástí politického boje.
 | Antoine Marés
Mohla být celosvětově uznávanou osobností jako Walesa. Mohla být bohatá, mít vlastní dům, opatrovatelku, trvalou lékařskou péči. Ale tato skromná žena odmítla všechny pocty. Protože cenou za ně by byly předstírání, faleš, někdy i zrada. A ona byla neústupná. Natolik, že někdy si na její nekompromisnost stěžovali i nejbližší přátelé. Zůstala sama sebou. Díky tomu byla Anna Walentynowiczová povýšena do hodnosti svého historického jména – „Anna Solidarita”.
Ukázky

Cit pro solidaritu v roce 1980 i v roce 2005 - životopis vůdkyně polské Solidarity

Mohla být celosvětově uznávanou osobností jako Walesa. Mohla být bohatá, mít vlastní dům, opatrovatelku, trvalou lékařskou péči. Ale tato skromná žena odmítla všechny pocty. Protože cenou za ně by byly předstírání, faleš, někdy i zrada. A ona byla neústupná. Natolik, že někdy si na její nekompromisnost stěžovali i nejbližší přátelé. Zůstala sama sebou. Díky tomu byla Anna Walentynowiczová povýšena do hodnosti svého historického jména – „Anna Solidarita”.