Život jako skupinový portrét

„Existovala Anna Walentynowiczová?“, ptal se v roce 1990 reportér deníku Gazeta Wyborcza. Překvapil ho průběh oslav 10. výročí Srpna 1980: „V pátečním přímém přenosu ze slavnostního koncertu na počest Solidarity se v gdaňské Lesní opeře Anna Walentynowiczová mihla jen na obrazovce, a to nikoliv během připomínání událostí v loděnici, ale ve filmu z bohoslužby, kterou sloužil kněz Popiełuszko. Andrzej Gwiazda, taktéž pouze na obrazovce, položil otázku Jagielskému. Ani jedno z těchto jmen nebylo v průběhu oslav vysloveno. Dnes jsou Wałęsovými protivníky a oficiálního veřejného života se neúčastní. Většina lidí nezná jejich tváře. Nikdo z účastníků stávky, kteří se sešli v Lesní opeře a vzpomínali na dávné události, nepřipomněl jejich jména. Solidarita skutečně utváří dějiny. Nejsou ale příliš orwellovské?“

Za dvacet let od publikování těchto slov se toho moc nezměnilo. Vlastně jen to, že Anna Walentynowiczová se – až do posledních chvil života – přestala těšit přízni vlivného deníku Gazeta Wyborcza, který se v rámci svého boje s Lechem Wałęsou v roce 1990 ještě odvolával na její autoritu. Walentynowiczové, na jejíž obranu začali 14. srpna 1980 stávkovat dělníci Gdaňské loděnice V. I. Lenina, nebyl tisk nakloněn. Po její tragické smrti 10. dubna 2010 při nehodě osudného letu číslo 101 do Smolenska jsme však mohli na stránkách deníku Gazeta Wyborcza číst krásná slova Jerzeho Borowczaka: „Naše milovaná paní Anna, osobnost, jakých je na veřejné scéně málo, vřelá a klidná bytost, která vždy vystupovala na obranu slabších“ Přitom ještě v roce 2008, když organizovala konferenci věnovanou 30. výročí založení Svobodných odborových svazů Pomoří (Wolne Związki Zawodove [WZZ] Wybrzeża), jí týž přední polský deník obviňoval, že nepozvala údajné spoluzakladatele této organizace (mimo jiné Jerzyho Borowczaka, Bogdana Boruszewicze, Bogdana Lise a Lecha Wałęsu). Seweryn Blumsztajn nazval její iniciativu „spektáklem nenávisti“ a „takovýto způsob připomínání dějin“ Svobodných odborových svazů přirovnal k metodám bolševiků, kteří retušovali fotografie a odstraňovali nepříjemné svědky událostí.

Charakteristickým rysem „transformace režimu“ probíhající od roku 1989 byla především politická a mediální záměna hierarchie hrdinů boje s komunismem, což se výrazně projevilo i v historických a vědeckých studiích. Osobnosti uznávané v období od generální stávky v roce 1980 do zahájení rozhovorů u Kulatého stolu jako elita společenských vůdců byly zastíněny a zastoupeny představiteli „konstruktivní opozice“. Během posledních dvaceti let Andrzej Gwiazda, Anna Walentynowiczová a hrstka aktivistů Svobodných odborových svazů s výjimkou Lecha Wałęsy  průběžně prohrávali bitvu o paměť a pravdu, pokud šlo o protikomunistický odboj, Srpen 1980 a Solidarita. Ve studiích věnovaných cestě k Srpnu 1980 je role WZZ Pomoří považována za marginální, není zdůrazňována jejich výjimečnost mezi jinými centry odporu. To se ostatně týká nejen Svobodných odborových svazů, ale celé mozaiky hnutí odporu v Trojměstí (Gdaňsk, Gdyně, Sopoty). Nepočítáme-li jedinou vědeckou konferenci Institutu národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej, IPN) věnovanou gdaňským WZZ (v roce 2003), protesty jejich bývalých členů proti „vymazávání aktivistů WZZ z dějin“ vyšly naprázdno. Dá se říci, že význam osobnosti jako je Walentynowiczová byl zredukován pouze na to, že v roce 1979 podepsala Listinu práv pracujících (Karta Praw Robotniczych), byla členkou redakce Robotnika Wybrzeża a byla propuštěna ze zaměstnání v loděnici. Nejčastěji je považována za poslední článek řetězu událostí, které vedly k vypuknutí protestů v Gdaňské loděnici v srpnu 1980. Vznik Solidarity je již připisován spíše kolektivnímu úsilí a současně je nadhodnocován vliv, který měl Výbor společenské sebeobrany Výboru na obranu dělníků (Komitet Samoobrony Społecznej Komitetu Obrony Robotników, KSS KOR) mezi dělníky. Zapomíná se, že Srpen 1980 i Solidarita jsou ideovým dědictvím Prosince 1970 převzatým díky působení WZZ, které v rámci Mezipodnikového stávkového výboru (Międzyzakładowy Komitet Strajkowy, MKS) nezávisle zformulovaly klíčový postulát týkající se svobodných odborů a dokázaly jej ubránit nejen před komunisty, ale i před poradci a „korovskou“ levicí.

Po počáteční fascinaci, kterou osobnost Anny Walentynowiczové vzbuzovala ve varšavském prostředí, vystupuje v jeho kruzích již mnoho let spíše jako problematická ikona Srpna 1980. Její zásluhy a význam se dnes sice nezpochybňují, ale chybí integrální hodnocení, které by oddělilo to, co je symbolické (malá žena ve svetru rozmlouvá se zaměstnanci loděnice), od toho, co je skutečné a svědčí o výjimečnosti a síle její osobnosti (upřímnost vzpoury, odvaha, nekompromisní boj o ideály, nesouhlas s veřejnou lží a represemi). Proto se již mnoho let s oblibou prezentují její fotografie ze Srpna a záběry z filmu Dělníci 1980 a zapomíná se, že to je sice důležitý, ale přesto pouhý fragment její bohaté biografie, která v Srpnu nezačala, ani neskončila. Ale dokonce i Srpen bývá představován zkresleně, je opomíjena role Anny Walentynowiczové při záchraně stávky 16. srpna 1980 a při utváření zcela nové formy odporu – protestu ze solidarity. Když stávkový výbor v čele s Lechem Wałęsou po třech dnech ukončil stávku, měla odvahu postavit se do cesty dělníkům, kteří opouštěli loděnici. Společně s Alinou Pienkowskou vyzývala k pokračování solidární stávky v souladu s dalšími podniky v Trojměstí. „Právě tato akce, tento zoufalý čin prosté dělnice se stal činitelem, který rozhodl o osudu Srpna 1980 a nejnovější historii Polska“, prohlásil na oslavě jejích osmdesátých narozenin Krzysztof Wyszkowski. Proto máme právo titulovat ji „Anna Solidarita“.

Bližší poznání životního příběhu Anny Walentynowiczové umožňuje porozumět její osobnosti i jejím reakcím a rozhodnutím, která jsou mnohými považována za kontroverzní. Boj o podobu pomníku Padlých dělníků loděnice, konsekventní obrana bratří Kowalczyků, konflikt s Lechem Wałęsou, kritika kompromisů s komunisty nebo tvrdé hodnocení tzv. třetí polské republiky (III. Rzeczpospolita [označení pro Polskou republiku po roce 1989 – pozn. překl.] jsou pouze zlomkem veřejného působení Walentynowiczové, ale zároveň i logickým vyústěním celé životní dráhy, která tvoří její úplnou biografii. Už před třiceti lety Jerzy Surdykowski postřehl to, co bylo zřejmé v prostředí WZZ, že i ta nejspornější rozhodnutí Anny Walentynowiczové jsou odrazem jejího životního postoje, ve kterém není místo pro pragmatický kompromis se lží, pro jakýkoliv flirt s nespravedlností. Odtud toho se odvíjí tolik paradoxů v jejím životě – „Anna Proletářka“, která věří všem komunistickým heslům, se proměňuje v zarputilou obránkyni práv dělníků a mluvčí utlačovaných; ikona Srpna a matka Solidarity je svými vlastními kolegy z odborového svazu vytlačena na okraj organizačního života loděnicové Solidarity; Anna Walentynowiczová – symbol dělnické vzpoury proti komunismu – se ve svobodném Polsku vrací na své pracovní místo v loděnici, aby získala vyšší základ pro výpočet důchodu, protože nemá dostatek peněz na poplatky za lékařské předpisy. To je cena, kterou Anna Walentynowiczová vždy platila za svoji poctivost. Na tom se zakládá celá její takzvaná „kontroverznost“, ale i nemožnost zvítězit, o které napsal Surdykowski: „V loděnici se postavila na akumulátorový vozík, a prostě oznámila, že je na místě. Během stávky lidé z města přinášeli peníze a různé dary, bylo třeba se toho ujmout – a tak se toho ujala. To je její role. A teď chce se stejnou skromností veřejně vyslovit jména, příjmení a zásluhy lidí, kteří jim pomáhali před stávkou a před Srpnem, kteří pomáhali zorganizovat se a nebýt jen atomy davu. Oslovit je a veřejně jim poděkovat, o to jde především. Ale už jí kdosi našeptává, že je to nepolitické, že lépe je mlčet. Ale ona mlčet nechce. A tak mluví. A proto prohrává.“

ukázka z předmluvy autora