Ve Wilburovi i Orvillovi už jejich sen pevně zapustil kořeny. Práce Lilienthala a Mouillarda, jak oba bratři později potvrzovali, je „nakazily svým neutuchajícím nadšením a netečnou zvědavost přetvořily v čilý pracovní zápal“.
Navrhli si a postavili svůj vlastní experimentální kluzák podobný létajícímu draku, přičemž do značné míry vycházeli z toho, co si přečetli, z poznatků, které získali pozorováním ptáků v letu, a co bylo důležité, také z času věnovaného promýšlení daného problému. Obeznámili se i s jazykem aeronautiky – termíny používanými při vysvětlování četných faktorů souvisejících s dosažením „ekvilibria“, čili rovnováhy za letu, kde stabilita byla právě tak důležitá, jako při jízdě na kole. Vztlak vznikal při rychlejším proudění vzduchu přes horní plochu křídla, čímž tlak v jeho spodní části dosahoval vyšších hodnot. Klopením se rozumělo otáčení létajícího
stroje okolo jeho bočné osy, dopředu i dozadu, nosem vzhůru a dolů. Klonění se používalo při vychýlení křídla na jedné nebo druhé straně nahoru a dolů, podobně jako u houpající se lodi. Zatáčení se týkalo směru letu, čili obrácení letounu tak, aby mířil nosem vlevo či vpravo. Jak bratři pochopili, rovnováha byla veledůležitým činitelem. Nebylo obtížné vznést se do vzduchu, ale zůstat tam, a tudíž dospěli k závěru, že Lilienthalovým osudovým problémem byla nedostatečná míra ovladatelnosti. „Jeho neschopnost náležitě vyvažovat svůj stroj ve vzduchu“, jak napsal Orville. Švihat nohama nebo přesouvat váhu těla za letu jednoduše
nestačilo.
Pozorování ptáků v letu Wilbura přesvědčilo, že využívají mnohem„ pozitivnější a aktivnější metody, jak znovu nabýt rovnováhu“, než pilot pokoušející se posunout těžiště prostřednictvím vlastního těla. Napadlo ho, že pták nastavuje konce svých křídel tak, aby jedno z nich směřovalo nahoru ve stoupavém úhlu, druhé pak dolů v úhlu klesavém. Svou rovnováhu tedy kontroloval „zužitkováním dynamických reakcí vzduchu, namísto přesouvání váhy“. Nejdůležitějším požadavkem proto nebyl stroj, ale umění. Létat bez znalostí doplněných uměním nebylo možné – tím už si byl Wilbur jistý – a zručnost se dostavovala jen se zkušenostmi. Konkrétně se zkušenostmi ve vzduchu. Spočítal, že za pět let, která Lilienthal věnoval kluzákům a létání na nich, strávil pouhých pět hodin skutečným létáním. To ani zdaleka nestačilo a neodpovídalo tomu, jak k dané věci hodlali přistupovat on s Orvillem.
* * *
Jednoho večera, stráveného doma v čísle 7 na Hawthorn Street, Wilbur uspořádal pro Orvilla, Katharine a Harriet Sillimanovou, Katharininu spolužačku z Oberlin College, která u nich pobývala na návštěvě, názornou ukázku s pomocí lepenkové krabice, z níž předtím odstranil obě dna. Přitlačením na protilehlé konce krabice, horní a spodní, jim předvedl, jak lze deformovat, čili „zakřivit“, zdvojená křídla kluzáku-dvouplošníku a nastavit tak jejich plochu proti větru v odlišných úhlech stejně, jako to dělali ptáci. Pokud by jedno z křídel stálo proti větru v úhlu větším než druhé, na daném konci by vznikl větší vztlak a kluzák by se naklonil
a začal točit. Se „zakřivováním křídel“ (wing-warping) Wilbur učinil nesmírně důležitý a zcela originální krok vpřed vstříc jejich cíli. Sen se stává skutečností

IV.
V létě roku 1899, v místnosti nad obchodem s koly, začali bratři stavět svůj první letoun – létajícího draka vyrobeného ze štípaného bambusu a papíru s rozpětím jednoho a půl metru. Byl to dvouplošník, se dvěma křídly umístěnými nad sebou, navržený podle konstrukce, kterou pro své kluzáky používal Octave Chanute a která měla podle všeobecného názoru letounu zajistit větší stabilitu. Křídla byla spojena na způsob příhradového nosníku, s kolmými vzpěrami z borového dřeva a křižujícími se dráty. Součástí byl i nápaditý systém šňůr, jímž operátor stojící na zemi – pomocí hůlek držených v obou rukou – ovládal zakřivení křídel. Na začátku srpna Wilbur otestoval popsaný model na otevřeném poli za městem. Orville se z jakéhosi neznámého důvodu nemohl zúčastnit. Jedinými svědky tedy bylo několik malých chlapců. „Podle Wilburova popisu testů,“ napsal později Orville, „model… reagoval na zakřivení ploch okamžitě…“
Když manipulací hůlek připevněných k létacím šňůrám vychýlil horní plochu zpět, příď stroje se obrátila dolů tak, jak bylo v úmyslu. Při letu střemhlav se ale vytvořil na létacích šňůrách
průvěs, takže už ho nebyl schopen dále ovládat. Model se řítil dolů tak rychle, že přítomní malí hoši se vrhli tváří k zemi, aby se vyhnuli srážce s ním… Bratři však přesto měli pocit, že test naplno předvedl efektivitu jejich systému řízení a že nastal čas začít pracovat na kluzáku schopném unést člověka.
V dubnu 1900 bylo Wilburovi 33 let. O čtvrt roku později, v měsíci srpnu, oslavili své 29. a 26. narozeniny i Orville s Katharine. Jak Katharine s potěšením oznámila otci, k narozeninám jí „hoši“ věnovali bustu sira Waltera Scotta.Vzhledem k tomu, že všichni tři už v této době pracovali, Katharine se rozhodla, že najme někoho, kdo by přes den docházel do domu na výpomoc. Carrie Kaylerové bylo čtrnáct let a byla stále tak malého vzrůstu, že pokud chtěla dosáhnout na plynovou lampu v kuchyni, musela se postavit na židli. Orville si ji kvůli tomu s největším potěšením dobíral, dokud neměla slzy na krajíčku a Wilbur neprohlásil: „Řekl bych, Orve, že to už asi stačilo.“
„Pan Orville pak okamžitě přestal,“ vzpomínala později. „Pan Orville vždy poslouchal pana Willa, ale nikdy nikoho jiného.“ Carrie Kaylerová měla zůstat součástí rodiny ještě téměř dalšího půl století. 13. května 1900 Wilbur napsal dopis Octavu Chanutovi – svůj první list tomuto vynikajícímu inženýrovi –, žádaje o radu ohledně místa, kde by mohl provádět letecké experimenty. Místa, kde neprší a kde není nevlídné počasí, a navíc, jak se vyjádřil, kde se dá počítat s postačujícím větrem o rychlosti přibližně 25 kilometrů za hodinu. Jediné takové lokality, odpověděl mu Chanute, se nacházely v Kalifornii a na Floridě, obě ale „postrádají písčité vyvýšeniny“ vhodné k měkkým přistáním. Wilburovi by se možná dařilo lépe na pobřeží Jižní Karolíny nebo Georgie. Bratři už předtím rozpoznali, že vítr je nezbytnou nutností. Pokud
tedy měli vůbec někdy dosáhnout úspěchu ve svém předsevzetí, museli se naučit jeho způsobům – a to prostřednictvím vlastní zkušenosti. V odpověď na dotaz, který Wilbur zaslal Meteorologickému úřadu Spojených států (United States Weather Bureau) ve Washingtonu ohledně převládajících povětrnostních podmínek po celé zemi, obdrželi obsáhlé záznamy o rychlosti větru v jednotlivých měsících na více než stovce stanic uvedeného úřadu. Stačilo jim to k tomu, aby soustředili svůj zájem na odlehlé místo na takzvaných Vnějších mělčinách (Outer Banks) v Severní Karolíně, nazvané Kitty Hawk, ležící zhruba 1 120 kilometrů od Daytonu. Do té doby se bratři vzdálili z rodného domu nejdále u příležitosti vyjížďky do Chicaga na Světovou („Kolumbovskou“) výstavu Sen se stává skutečností v roce 1893, a třebaže na několika tábornických výletech už přespali „pod širákem“, nebylo to ničím v porovnání s podmínkami, které se daly očekávat u pobřeží Severní Karolíny. Aby se ujistil, že Kitty Hawk je tou správnou volbou, Wilbur napsal také řediteli místní stanice Meteorologického úřadu, který jej uklidnil odpovědí obsahující informace o nepřetržitě vanoucích větrech a písečných plážích. Pohled na mapu navíc jasně odhalil, že Kitty Hawk nabízí i veškerou osamělost, kterou by si jedinec mohl přát pro svou experimentální práci prováděnou v soukromí.
Další povzbuzující zprávy dorazily, když jim bývalý přednosta poštovního úřadu v Kitty Hawku, William J. Tate, zaslal 18. srpna 1900 dopis, v němž stálo: Pan J. J. Dosher z místního Meteorologického úřadu mě požádal, abych reagoval na Váš dopis zaslaný jeho osobě ve vztahu k vhodnosti Kitty Hawku jakožto místa pro provedení experimentu s létajícím strojem atd. V odpověď bych rád uvedl, že zde naleznete bezmála všechny typy terénu, které byste si mohli přát. Můžete například využít písčitý pruh země o rozměrech jeden a půl krát osm kilometrů s holým vrchem uprostřed, stoupajícím do výšky 25 metrů. V dohledu není žádný strom ani keř, který by narušoval rovnoměrnost proudění větru. Toto místo by, dle mého názoru, bylo skvělé. Naše větry jsou vždy neměnné a obyčejně dosahují rychlosti mezi 15 a 30 kilometry za hodinu. Dostat se sem je možné z Elizabeth City, N.C. (56 kilometrů odsud) lodí..., z Mantea 20 kilometrů odsud poštovní lodí každé pondělí, středu a pátek. Máme zde telegrafi cké spojení a každodenní poštovní službu. Ovzduší je zdravé. Můžete si najít dobré
místo, kde postavíte svůj stan, a docházet na stravování do soukromé domácnosti; za předpokladu, že ve vaší skupině nebude příliš mnoho lidí. Radil bych přicestovat kdykoli mezi 15. zářím a 15. říjnem. Nečekejte až do listopadu. Podzim je v listopadu už poněkud drsnější.
Pokud se rozhodnete vyzkoušet svůj stroj zde a přijedete, bude mi potěšením udělat pro vaše pohodlí a úspěch vše, co bude v mých silách, a ujišťuji vás, že pokud mezi nás přicestujete, naleznete zde pohostinné obyvatele. Tím bylo ve smyslu dané záležitosti rozhodnuto. Volba padla na KittyHawk.
* * *