Chceme-li komunistické Československo označit za fašistický stát, musíme si nejdříve vyjasnit, co je myšleno pod pojmem fašismus, protože definice tohoto fenoménu, která by byla obecně přijímaná, neexistuje.

I když nebudeme považovat fašismus na prvním místě za ideologii („ideologie“ fašismu je značně mlhavá, a pokud Benito Mussolini tvrdil, že fašismus není světonázor, ale „čin“, nebyl to z jeho strany pouhý projev obvyklého „fanfarónství“) nebo jej vztahovat ke konkrétnímu politickému hnutí (byť jsou Fasci italiani di combattimento v mnohém ohledu považovány za prototyp fašismu, nutno říct, že v porovnání s totalitními hnutími – hitlerismem, stalinismem či maoismem – za „fašistickým ideálem“ notně zaostaly), zbývá nám jako relevantní znak fašismu forma vlády či spíše „politický styl“. O ty půjde v této práci především, ačkoli ideologické motivy vůbec nezůstanou stranou – naopak, jsou mnohdy svorníkem fenoménů, které se na první pohled mohou jevit protichůdně.

Fašismus se po první světové válce zrodil jako zcela nový druh vlády, usilující nejen o přeměnu společnosti podle totalitního ideálu v jednu nerozlišitelnou masu (každá odlišnost je pro fašismus přímo „existenciální“ – a v tom i existenční – problém), ale vůbec o změnu „údělu“ samotného člověka a jeho bytí.

Rozhodující pro fašismus je aktivistický politický styl, který je radikálně revoluční v porovnání se všemi dosavadními formami vlády založenými na omezení či usměrnění lidské společnosti. Na rozdíl od nich se fašismus nesnaží nejradikálnější lidové představy oslabovat, ale naopak je sám popichuje k extrému, který pak využívá jako nástroj vlády a přeměny společnosti.

Fašismus záměrně překračuje všechny meze, zákony, ústavní a veřejné instituce, převrací morální hodnoty, kulturní zvyklosti, tradice, odmítá institucionalizované náboženství – vše, co podle něj omezuje „titánství“ člověka a lidského kolektivu na jeho cestě ke zcela novému světu, založenému na radikálně odlišných zásadách nového člověka jednou provždy osvobozeného od dědictví židovsko-křesťanského otroctví, ze všech pout minulosti i skutečnosti.

Děsivá intelektuální proměna, která se odehrála v polovině minulého století, spočívala v odmítání vidět nebo přijímat cokoli, „jak to je“, a v důsledné interpretaci všeho jako stupně nějakého dalšího vývoje, napsala Hannah Arendtová ve svém slavném Původu totalitarismu.

Vidět člověka takového, jaký je – to je základ pro odmítnutí jakéhokoli druhu totalitního sektářství, jehož podstatou je postpubertální vzpoura proti skutečnosti, proti mentální zralosti.

Fašistická aktivistická forma vlády se vylíhla z apokalypsy první světové války a z idejí postosvícenské Evropy ve třech – pokud zůstaneme na starém kontinentě – „základních“ formách (sovětský komunismus a jeho východoevropské odnože, italský fašismus, německý nacismus), víceméně autonomních, i když jednotlivá hnutí na sebe reagovala, vzájemně se inspirovala a zároveň se proti sobě ostře (v rámci „konkurenčního boje“) vyhraňovala. Všechna se představovala jako radikální lidové hnutí, které je antiaristokratické (nejen v sociálním, ale i – či především – v kulturním smyslu), proticírkevní, protiliberální nebo protikapitalistické.

Fašismus byla lidová vzpoura proti trůnu a oltáři, která nabyla dosud netušených monstrózních rysů. Chtěla zničit starý svět, hleděla do budoucnosti a neváhala být extrémně radikální. Svou lidovostí a radikalitou, překračující vše dosud myslitelné, odmítající dosavadní „světský“ (i.e. prohnilý, zkažený, zkorumpovaný...) společenský řád, se blížila fanatickým středověkým náboženským sektám a sama také pěstovala vlastní pseudonáboženský kult se zbožněnými vůdci, s posvátnými formulemi a rituály, věroučnými dogmaty, soudy s heretiky, stranickými poutěmi, vlastními svátky a vlastními mučedníky, přičemž dějiny hnutí byly pojímány v „sakrálním“ smyslu cesty vyvolených (prozřevších) ke spáse.

Ačkoli operovala s extrémními „lidovými“ představami a prezentovala se jako vůle či hlas lidu, byla uskutečňována vrstvou profesionálních revolucionářů-ideologů a nebyla výrazem spontánní lidové aktivity.

Na rozdíl od tradičních diktatur či autoritativních režimů, které chtějí zachovat status quo, obracejí se k minulosti, jsou protilidové, omezením politických svobod a využíváním policejního režimu se snaží uchovat dosavadní ekonomické, společenské, náboženské struktury a převést tak zemi přes krizové období, fašistické režimy dosavadní svět i jeho minulost zavrhují (je jednou provždy daná, zpětně radikalizovat se dá jen v teoretické rovině) a hledí do budoucnosti, která je otevřená pro radikální přeměnu. Z toho důvodu usilují o zničení stávajícího systému, který jim brání v uskutečnění vize nové společnosti, „tisícileté říše“ v tomto čase a na této zemi, založené na soudružství či kamarádství, zbavené egoismu kapitalistického řádu, kde vše určují peníze.

K tomu účelu hnutí mobilizovala lidové masy. Fašistická hnutí nebyla reakcí, ale akcí. Byla extrémně revoluční. Fašismus je nový politický fenomén diametrálně odlišný od všech dosavadních autoritativních režimů, které jsou vždy „reakční“.

Fašismus je na jedné straně širší a na druhé straně užší pojem než totalita. Širší v tom smyslu, že všechny totalitní státy jsou založeny na výše uvedeném fašistickém aktivistickém politickém stylu, ale ne všechny fašistické státy musely být automaticky totalitní (právě fašistickou Itálii někteří autoři za totalitu nepovažují). Omezenější pak v tom smyslu, že totalitní hnutí rámec fašismu v mnoha ohledech překročila, umocnila jej, samotný extrém přivedla k extrému tím, že jej zrevolucionalizovala a uvedla do praxe – byla jakousi revolucí revoluce a Hitler a Stalin v tom byli druhou mocninou Mussoliniho.