Jeho příběh se začal odvíjet v časném dopoledni dne 2. září 1933, kdy byl v Bratislavě
na Hlavním nádraží v prázdném osobním vlaku objeven „zapomenutý“ vulkánový kufr.  Zavazadlo  bylo  poměrně  těžké,  vážilo  okolo  třiceti  kilogramů.  Když  jej  na nádraží otevřeli, aby zjistili, zda se podle jeho obsahu dá vypátrat majitel, čekalo je hrůzné překvapení. V kufru byly složené v prostěradle a novinách zabalené ženské nohy  a  hlava,  trup  chyběl.  Otázka,  kde  se  nachází  zbytek  těla,  byla  zodpovězena  zanedlouho. Ve stejnou dobu, kdy v Bratislavě již otevírali děsivé zavazadlo, tedy asi ve čtvrt na deset, přijel do Košic rychlík z Prahy. Situace se v podstatě opakovala, snad jen s tím rozdílem, že do zdánlivě zapomenutého kufru vsunul jeden z nádražních zřízenců nejdříve ruku. Nahmatal „něco jako maso“. Tato domněnka se vzápětí po otevření potvrdila. V kufru byl ženský trup bez nohou a hlavy. Nález mladé, dosud neznámé ženy doslova zastínil všechny ostatní události, včetně vraždy univerzitního profesora Theodora Lessinga, k níž došlo večer 30. srpna 1933 v Mariánských Lázních. Významný německý filozof židovského původu se stal obětí
místních nacistů, kteří potom uprchli do Německa, kde získali azyl a ochranu. V případě bratislavského a košického nálezu bylo od prvního okamžiku zřejmé, že spolu souvisí. Osobní vlak do Bratislavy vyjížděl z Masarykova nádraží ve 22 hodin večer 1. září. Rychlík do Košic měl jako výchozí stanici Wilsonovo (dnes Hlavní) nádraží,  odkud  vyjel  v  20.56  hod.  Společnou  trasu  oba  vlaky  měly  jen  do  České Třebové,  takže  jako  místo,  kde  byly  oba  kufry  naloženy,  přicházely  v  úvahu  jen rychlíkové zastávky na této trase, nebo Praha. Jako mnohem pravděpodobnější se jevila druhá varianta. Vrah by musel být skutečně mimořádně chladnokrevný, kdyby v několika minutách, před tím, než vlak pokračoval v cestě, šel nakládat první kufr a druhý nechal stát na peróně a pak s ním čekal na příjezd druhého spoje. Domněnku o „pražském“ původu kufrů zakrátko potvrdil i očitý svědek. Student průmyslové školy z Vítkovic Josef Zahálka dokonce viděl muže, který kufr na Wilsonově nádraží do kupé, v němž seděl, nakládal. Zavazadla v Zahálkově kupé si během cesty povšiml
i průvodčí. Jeho výpověď potvrdil i Ing. Zoltán Goldberger z Košic, který cestoval ve  stejném  vagóně  a  vraha  také  viděl.  Oba  jej  popsali  rozdílně.  Shodli  se  však na tom, že se jednalo o muže ve stáří zhruba 26–30 let, asi 170 cm vysokého, statné,zavalité postavy. Podle Zahálky byl černovlasý, ve sportovním obleku světlé barvy,podle Goldbergera blonďák ve žlutohnědém plášti, pod nímž měl tmavý oblek. Z Košic i Bratislavy byly do Prahy odeslány oba kufry i se svým obsahem. Zdá se však, že u obou byly díky nejednotnému postupu, ale i obrovskému tlaku médií, který případ od začátku provázel, nenávratně zničeny některé důležité stopy. Stále nebylo jasné, kdo je zavražděná. Podle znaleckých posudků se jednalo o mladou ženu okolo 25  let  věku.  Zatímco  její  ruce  byly  označeny  jako  „pěstěné“,  u  nohou  byl  důležitý poznatek, že měla jemné paty, na rozdíl od špiček chodidel, což signalizovalo časté používání bot na vysokém podpatku. Znalce zaujala také nezvykle bílá pleť. Právě končící léto bylo mimořádně slunné a opalování tehdy bylo v módě. Naznačovalo to tedy, že se mrtvá s největší pravděpodobností pohybovala po městě spíš v době po západu slunce. Lékaři také upozornili na stopy po vyléčené pohlavní nemoci. Otiskyprstů se prověřovaly. Zdlouhavá práce však v té době zabrala několik dnů a skončila, až když o totožnosti zavražděné nemohly být pochybnosti.
Již  4.  září  1933  byly  na  policejním  ředitelství  vystaveny  oba  kufry  a  fotografie hlavy zavražděné. Prohlédnout si je, podporovány hysterií bulvárního tisku, přišly tisíce lidí. Na chvíli se zdálo, že se vyšetřování v tomto směru konečně někam pohne. Jistá Františka Lovarová při pohledu na fotografii omdlela. Když ji přivedli k sobě, vypověděla,  že  s  určitostí  poznala svoji  sestru  Marii  Kozlovou,  která  o  sobě  už několik  let  nedala  rodině  vědět.  Shodu  zdánlivě  potvrzuje  i  umístění  Lovarovou popsaných mateřských znamének na těle a provedený dentistický zákrok. Po Marii Kozlové  je  okamžitě  vyhlášeno  celostátní  pátrání.  Záhy  je  však  vypátrána  živá a  zdravá  v  Kuklenách  u  Hradce  Králové.  Její  podoba  s  mrtvou  je  však  skutečně obdivuhodná.
Teprve 6. září 1933 slaví kriminalisté úspěch. V Bartolomějské se nezávisle na sobě přihlásí dvě mladé ženy, které pohřešují svoji sestru. Na fotografii ji pak bezpečně poznávají.  Zavražděnou  je  dvaadvacetiletá  Slovenka  Otýlie  Vranská.  Pocházela z Brezna nad Váhom, kde se 9. března 1911 narodila jako jedno z pěti dětí obecního metaře. Její dětství nebylo příliš radostné – od 11 let žila mimo rodinu. Tři roky byla zavřená v polepšovně v Novém Jičíně za krádeže, kterých se v podstatě ještě jako dítě dopustila. V roce 1929 byla v Kysuckém Novém Mestě zatčena pro podezření z tehdy trestné  potulky  (tam  se  její  otisky  prstů  dostaly  do  policejní  evidence).  Počátkem března 1933 přijela do Prahy, kde v té době již žily dvě její sestry. Zpočátku pracovala jako služka (tedy pomocnice v domácnosti). Po třech měsících však ze služby odešla a našla si místo v Kadeřábkově restauraci na Vinohradech. Tam však také dlouho nevydržela a v létě 1933 si začala plně „užívat“ nočního života letního velkoměsta.Na  živobytí  si  přivydělávala  právě  i  provozováním  nejstaršího  řemesla  na  světě. Jak  později  uváděli  někteří  svědci,  nebyla  zřejmě  úplně  „klasickou“  prostitutkou. Byla velmi sexuálně náruživá a někdy jí stačila jen příjemně strávená noc, případně zaplacená  útrata.  Bydlela  v  podnájmu  ve  Velehradské  ulici  12  na  Vinohradech u  Marie  Gludovicové  a  sestrám,  s  nimiž  se  poměrně  často  vídala,  slibovala,  že  si najde pořádnou práci.
Ve stejný den, kdy mrtvá dostala jméno, dorazil také na policii v záplavě dalších dopis,  který  vyvolal  zvýšenou  pozornost  vyšetřovatelů.  Pisatel,  podepsaný  jako  „Karel Wodowary“, resp. „Fantom ulice“, se v něm k činu přiznával a popisoval jej. Uvedl mimo jiné, že zavražděná byla prostitutka, což v danou chvíli mohla vědět jen  policie  (mohla  to  být  však  také  jen  chytrá  dedukce,  v  níž  se  pisatel  „strefil“).  „Fantom“ se pak písemně ozval ještě několikrát redakci bulvárního Poledního listu
Pátrání po něm však případ spíše zavádělo na slepou kolej. Policisté se záhy soustředili na to, aby zrekonstruovali poslední chvíle života oběti. Podařilo se jim to téměř dokonale. Její spolubydlící Božena Velingerová vypověděla, že se potkaly 31. srpna 1933 asi ve dvě hodiny odpoledne na Václavském náměstí v pasáži Koruna. Tam se měla setkat s rotmistrem Josefem Pěkným, s nímž udržovala dlouhodobější známost. Údajně jí měl dokonce nabídnout sňatek, což ovšem později důrazně  popřel.  Každopádně  na  schůzku  se  dostavil  v doprovodu  jisté  Antonie Koklesové, zaměstnané v karlínské restauraci „U dělového kříže“, která si však na živobytí přivydělávala podobným způsobem jako Vranská. Velingerová uvede do protokolu, že Vranská byla tímto nenadálým překvapením velmi rozčílená. Pěkný s Koklesovou naopak hovořili o tom, že jí to nijak nevadilo a všichni tři (bez Velingerové) odešli do restaurace „U Kupců“ ve Štěpánské ulici, kde Vranská vypila tři piva a něco snědla. Tam byli zhruba do jedenácti hodin večer. Společně také odešli a rozloučili se na Karlově náměstí. Vranská jim při odchodu měla říct, že už je pozdě a přespí u známého číšníka z kavárny Rokoko. Místo toho však odešla do kavárny „U politické mrtvoly“ v Křemencově ulici číslo 5, kam za ní po jedenácté dorazil vyšší elegantní mladík s kudrnatými blond vlasy. Spolu tančili
a popíjeli. Elegán pak Vranské koupil v bufetu za 1,50 Kč jablko, které se pak našlo ne  zcela  strávené  v  jejím  žaludku.  Díky  tomu  lze  určit  dobu  smrti  Vranské  velmi přesně – lékaři se shodnou zhruba na jedné hodině po půlnoci 1. září 1933. Jejího společníka,  kterého  tisk  překřtí  na  „Anděla  smrti“,  se  nepodaří  nikdy  vypátrat.Společně si zatančí a okolo půlnoci odejdou do letní noci. To, že je vrahem, je možné,ale ne zcela jisté. Poslední  svědectví  o  Vranské  podal  portýr  z  restaurace  „U  Šmelhausů“ v Melantrichově ulici. Do protokolu uvedl, že ji kolem půlnoci viděl nakukovat do tanečního  sálu.  Odcházet  ji  už  neviděl.  Do  vraždy  zbývá  několik  desítek  minut. A právě z tohoto bodu se policie dál již nikdy nepohne.