Myke Cole: Hranice (Stínové operace 2)

Bookbinder přeskočil hromadu krabic s cereáliemi. Špatně dopadl a podjela mu noha v polobotkách s kluzkými podrážkami, takže sebou plácl na bok. Kluk proběhl uličkou a řítil se k východu.

„Počkej!“ volal za ním Bookbinder a sbíral se ze země. „Já ti nic neudělám! Nechci tě…“ Nechci co? zeptal se sám sebe. Proč ho honím?

Musím vědět, odpověděl si, jestli jsem jako on.

Otočil se, prodral se zmačkanými krabicemi a uháněl za klukem ven z obchodu a ignoroval prodavače, který vyhrožoval, že zavolá policii.

„Hej, kluku! Zastav! Já…“ volal Bookbinder. Kluk mával rukama, kapuce mu sklouzla z hlavy a odhalila rozcuchané černé vlasy. Zahnul za roh obchodu a běžel ulicí, porazil popelnice.

Bookbinder ho pronásledoval, byl najednou ve skvělé formě, hladce přeskakoval překážky. Východ blokoval drátěný plot s ostnatým drátem nahoře, ale kluk na něj vyskočil. Zachytil se rukávem do ostnatého drátu, a jak se snažil vymotat, bylo to horší a horší. Ohlédl se přes rameno na Bookbindera, oči měl rozšířené, skoro slepé, jako vystrašené zvíře.

Bookbinder zpomalil a udržoval si rozestup. „Chlapče, to je dobré. Jen s tebou chci mluvit. Nejsem z JNO.“

Kluk se dál škrábal nahoru. Na tváři a paži začaly být vidět krvavé šrámy.

„Ježíši! Přestaň dělat kraviny!“ Bookbinder jemně zatahal kluka za kotník. „Ublížíš si.“

Bookbinder cítil, jak klukův proud zmateně pulzuje proti jeho. Kde Bookbinderův byl jako stabilní průtok, ten druhý proud byl divoký, stále gradoval.

„Jdi do prdele!“ vykřikl kluk. „Já nikam nejdu!“

„Nikdo tě nikam nebere. Nejsem z JNO.“

Kluk se zarazil a ve tváři mu svitla naděje, pak se chvíli soustředil a zatvářil se nepřátelsky: „Kecy! Cejtím tě! Ty Napojenej chcípáku!“

Bookbinderovi se vrátil nepříjemný pocit, jako když mluvil s Talonem. Víš, co jsi chtěl vědět, tak padej odsud.

„Moment,“ řekl Bookbinder. „Jak víš, že jsem Napojený?“ Ty víš dobře, jak to ví.

Kluk vyprostil rukáv z ostnů a spadl na zem pár stop od Bookbindera. Ten slyšel na konci uličky křik. Chlapec se podíval přes Bookbinderovo rameno a vykulil oči hrůzou. Ukázal rukou na plukovníkovu hruď.

„Umím to kontrolovat, tak bacha, sráči! Usmažím tě!“

Bookbinder cítil divoké víření jeho proudu a věděl, že kluk lže. „To je dobré, synu. Neudělej žádnou hloupost, nikdo ti nechce ublížit.“

„Odpal!“ Chlapcův proud rapidně zesílil. „Prostě odpal!“

Bookbinder o pár kroků couvnul. Kluk se zamračil, zatnul zuby a jeho proud opět vygradoval. Chytil se rukama za hlavu a zakvílel.

Pak se předklonil a jeho proud byl nyní tak silný, že ochromil Bookbinderovy smysly. Plukovník se vrhl vpřed a natahoval se k chlapci. „To je dobré! Uklidni se! Budeš v pořádku!“

„Ach, Ježíši Kriste,“ řekl někdo za Bookbinderem, „ten kluk se vznítí! Utečte!“

Ale Bookbinder neutekl. Klekl si před chlapce, položil mu ruce na ramena a snažil se ho uklidnit. „Poslouchej mě, synu. Soustřeď se na můj hlas. Soustřeď se. Přemůžeš to. Jen se musíš uklidnit.“

Kluk trhal hlavou ze strany na stranu, z kůže se mu kouřilo a zpod košile vycházely obláčky šedivé páry. Začaly mu doutnat vlasy, pak se rozhořely. Řval.

Zvrátil hlavu nazad. Oči mu vylezly z důlků, potom se proměnily v obláčky kouře a z jeho hlavy vyšlehly plameny. Kůže mu zčernala, kroutila se, odlupovala se z hlavy. Bookbinder lezl pryč po rukou, obočí ožehnuté, a kluk se kroutil na zemi a jasně hořel.

Bookbinder vstal a lapal po dechu. Oprášil si automatickým pohybem uniformu, ruce dělaly bezděčné pohyby a jeho mysl se potýkala s tím, co se před ním odehrávalo.

Kluk ležel na zemi jako doutnající troska a bylo těžké si představit, že byl kdy živý.

Tohle je magie. To je ve mně.

Otočil se, ale ulička byla prázdná; všichni přihlížející utekli, aby se nemuseli dívat na chlapcova smrtelná muka.

Rozběhl se a pach seškvařeného masa i dozvuky křiku v uších ho hnaly do auta.

Talon zvedl telefon na první zazvonění. „Stoprocentně jsem Napojený,“ řekl Bookbinder. „Cítím proud.“

Talon zněl rozhořčeně. „Pane, o tomhle jsme se přece bavili…“

„Ne! Potkal jsem jednoho kluka! Právě se sám usmažil! Jsem před samoobsluhou a …“

Talon začal mluvit rozhodným tónem. „Pane, uklidněte se a poslouchejte mě. Potřebuju, abyste mluvil velmi jasně. Říkáte, že jste se setkal s Napojeným jedincem a že se samovznítil?“

„Ano! Přímo přede mnou! Je to minuta!“

„Je tam policie?“

„Ještě ne, ale viděli to nějací lidé, jsem si jistý, že zavolají policii.“

„Pane, potřebuju, abyste se odtamtud hned dostal pryč. Víte, kde je AKPO?“

„Kde je… co?“

„Atletický klub pentagonských důstojníků. Pod ním je nákladiště. Postarám se o to, aby ho vyklidili. Hned tam jeďte, jasné? Nepřekračujte rychlost. Ať vás nezastaví policie. Snažte se absolutně nepřijít do styku s policií.“

Bookbinderovi se scvrkl žaludek, zároveň však pocítil úlevu, když měl nějaké rozkazy, které mohl uposlechnout. „Provedu.“

„Dobře, teď mi udejte přesnou adresu. Jak se jmenuje ten obchod, u kterého jste?“

Když mu to Bookbinder řekl, Talon se zeptal: „Takže proč jste si tak jistý, že jste Napojený? Projevil jste se?“

„Ne, ale cítil jsem to,“ řekl Bookbinder, nastartoval auto a mířil zpátky do Pentagonu. „A ten kluk to cítil taky. Říkal, že to poznává.“

„O tom silně pochybuji, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Ať jste tu co nejrychleji, pane. Držte se dál od jiných lidí. Nejezděte domů. S nikým nemluvte. Jasné?“

„Dobře. Brzy na shledanou.“ Bookbindera samotného překvapilo, jak je klidný. Zařadil se zpátky do provozu a vydal se na cestu zpět do Pentagonu. Trýznivá nejistota byla pryč. Ta věc v jeho nitru měla jméno. Úřady to mají pod kontrolou, odvedou ho a…

…odvedou ho.

Proud sílil současně s jeho vzrůstající panikou. Co když ho vsadí do vězení? Nebo na něm budou dělat testy? Bookbinder si myslel, že protože se sám nahlásil, nebude potrestán, ale nevěděl to úplně jistě. Co když ho dají do izolace? Co když svou ženu a děti uvidí až za mnoho let?

Talon mu říkal, aby jel rovnou, k nikomu se nepřibližoval.

Bookbinder však bezděčně otočil auto, šlápl na plyn a jel domů.

Zastavil se před dveřmi svého domu, upravil si ještě jednou uniformu a setřel si z tváří slzy paniky. Uvnitř jsou jeho žena a děti. Musí být silný kvůli nim. Protože tohle je možná naposledy, kdy je vidíš. Bookbinder věděl, co se stává se Samotáři. Neexistuje způsob, jak by mohl utéci.

Chvíli se díval na úhledně zastřižený trávník, nezmuchlanou americkou vlajku, třepotající se ve stojanu u zárubně dveří.

Zhluboka se nadechl a vešel do dveří.

Julie stála u stolu a vybalovala nákup s jídlem.

„Ahoj, miláčku.“ V hlase měl nezaměnitelný třes. Julie se na něj starostlivě podívala s očima rozšířenýma.

Položila mu ruce na tváře. „Ach, zlato! Co se ti stalo?“

Vyhrkly mu slzy. Zhroutil se jí do náručí a proklínal své slabošství.

„Alane!“ Přenesl na ni svou paniku. Slyšel jí to na hlase. „Alane, copak je?“

„Ach, broučku,“ vzlykal. „Je mi to líto, nechtěl jsem, aby se tohle stalo.“

Cítil na rameni, jak Julie polkla. Když znovu promluvila, její hlas byl klidný, ovládala se lépe než on. Odstrčila ho a zahleděla se mu do očí. „Alane, děsíš mě. Potřebuju, aby ses uklidnil a řekl mi, co se děje. Co jsi nechtěl, aby se stalo?“

„Jsem Napojený. Mrzí mě to, drahoušku. Nechtěl jsem…“

„Napojený?“ usmála se Julie. „Ach bože, Alane, nejsi Napojený!“

„Jsem, zlato, opravdu jsem. Cítím to.“

„Alane.“ Zasmála se a políbila ho na čelo. „Co to do tebe vjelo? Vyděsil jsi mě k smrti!“

„Viděl jsem umírat jednoho kluka, usmažil se. Cítil jsem jeho… jeho magii. Ve mně je taky.“

„To myslíš vážně? Kde? Kdy?“

„Před chvilkou, zastavil jsem se pro cereálie pro Kel… ani jsem je nedovezl. Mrzí mě to.“

„To je dobré,“ řekla. „Pověz mi, co se stalo. Zavolal jsi policii?“

„Ne, zavolal jsem JNO.“

Odtáhla se od něj, bledá v obličeji. „JNO?“

Bookbinder zkroušeně kývl. „Řekli mi, že mám přijet. Ani tady nemám být. Musel jsem tě vidět.“

Pevně přikývla s odhodláním, které jemu samotnému chybělo. „Udělal jsi správně. Když se hned nahlásíš, nemůžeš se dostat do potíží.“

Snažil se ji znovu obejmout, ale bránila se. „Drahoušku, měl bys hned jet k nim. Když jim všechno řekneš a necháš se prohlédnout, pak už se nedostaneš do žádných potíží a můžeš se vrátit domů.“

„Jestli jsem Napojený, tak ne! Co když si mě tam nechají na testy?“

Dotkla se jeho lokte. „Srdíčko, já nejsem odborník, ale Neprojevuje… se na tobě žádná magie. Když jsou lidi Napojení, ukáže se to.“

„Julie, mluvím vážně. Cítím to. Mám magický… puls, jako by skrze mě protékala řeka.“

Julie si dala ruce v bok. „Věřím, že něco cítíš, ale dneska ráno ti přece nebylo dobře, pamatuješ? Šel jsi v práci k doktorovi?“

„Řekl, že mám záchvat paniky.“

„No? Možná je to tak. Přece si kvůli něčemu takovému nechceš zadělat na potíže u JNO. Tak přestaň vyvádět a jeď tam.“

Bookbinder kývl, ale nepohnul se.

„Ten kluk… doufám, že jsi…“ spustila Julie.

„Neměl jsem s tím nic společného. Jen jsem… cítili jsme vzájemně svou magii, pak se samovznítil.“

„Ach bože,“ řekla Julie. Znovu ho objala a políbila na čelo. „Jeď hned. Když pojedeš hned, tak ani nezjistí, že jsi tady byl.“

Děti se skoro jako na zavolanou objevily nahoře na schodech. „Tati?“

Klekl si, natáhl ruce a ony se k němu rozběhly. Zvedl je a pevně objal, zuřivě je líbal na hlavičky. „Tati! Au! Mačkáš mě!“ vypískla Kelly.

„To je dobré, srdíčko,“ řekla Julie. „Taťka je jen vystrašený.“

„Já tě zachráním, tati,“ řekla Sarah.

Postavil holčičky zpátky na zem. Měl by ses rozloučit, pomyslel si. Jakmile se ohlásíš Talonovi, nevíš, jestli je ještě někdy uvidíš.

Ale jistota v Juliině hlase ho nějak držela zpátky. Kvůli ní silný nebyl, měl by to tedy udělat aspoň kvůli děvčatům. „Maminka má pravdu, všechno je v pořádku. Tatínek jen něco zapomněl v práci a musí se tam na chvíli vrátit, ale až přijdu, uložím vás do postýlek.“ V nitru sebou škubl.

„Kde je Harvey?“ zeptal se. Jestli se loučí, ať je to se vším všudy.

„Je vzadu na zahradě,“ řekla Julie. „Nech ho být, budeš brzo zpátky.“ Znělo to tak jistě.

Políbil Julii a pevně ji k sobě přivinul. „Sbohem, broučku.“

Julie měla ustaraný hlas, ale věděla, co má říci. „Žádné drama, Alane. Běž se nahlásit, vyřeš to a vrať se domů.“

Ony to nechápou. Lepší sbohem už jim dát nemůže.

Ještě jedno objetí a vyšel ze dveří. Věděl, že jestli se ohlédne, sesype se.

A tak se neotočil.